33 Cdo 1153/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1153/2024-257 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 854/14, za účasti OTE, a. s., se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 98/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Co 223/2023-209, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Klimpla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 25 C 98/2022-166, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále „ERÚ“) z 20. 5. 2021, č. j. 08782-14/2020-ERU, sp. zn. OSS-08782/2020-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 22. 2. 2022, č. j. 08782-22/2020-ERU, tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni 871 829 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), 2 584 111 121 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 2 319 928 129 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Co 223/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně (provozovatelka regionální distribuční soustavy na základě udělené licence) v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 („rozhodné období“) vybrala od svých zákazníků žalované částky, představující příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny (dále jen „příspěvek POZE“ nebo „příspěvek“), jako složku (součást) celkové ceny elektřiny, ve výši 583 Kč/MWh, stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ č. 5/2012. Následně je zaslala účastnici (operátorovi trhu s elektřinou), která částky navýšené o dotace ze státního rozpočtu zasílá oprávněným osobám (výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů). Žalobkyně se domáhala u ERÚ vrácení částek jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu na základě tvrzení, že v rozhodném období nebyl příspěvek v důsledku novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), provedené zákonem č. 310/2013 Sb., platně stanoven a neměl být hrazen. ERÚ žalobu zamítl a Rada ERÚ rozklad podaný žalobkyní zamítla a rozhodnutí potvrdila. Žalobkyně se proto domáhá vrácení částek žalobou u soudu podle části páté občanského soudního řádu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně dovozujícím, že účastnici bezdůvodné obohacení nevzniklo. Žalobkyně plnila na základě právního důvodu vyplývajícího ze zákona, neboť novela zákona o POZE provedená zákonem č. 310/2013 Sb. sice stanovila maximální cenu příspěvku POZE na 495 Kč/MWh, avšak až pro následující rok 2014, což lze dovodit z výkladu právní normy a úmyslu zákonodárce, jak byl vyjádřen v důvodové zprávě novely. Příspěvek POZE se stanoví na období celého roku a cenové rozhodnutí ERÚ tak nebylo pro rozhodné období v rozporu se zákonem o POZE. Na rozdíl od vyhlášky č. 439/2012 Sb., o zúčtování, uvedené soudem prvního stupně, však roční periodicita stanovení výše příspěvku POZE podle odvolacího soudu plyne z vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen (dále jen „vyhláška o regulaci cen“), ve znění účinném v rozhodném období. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, zda v období 2. 10. do 31. 12. 2013 byla výše příspěvku na POZE platně stanovena a zda vůbec tento příspěvek mohl a měl být vybírán (odváděn). Přípustnost dovolání zakládá na požadavku jiného (opačného) posouzení této otázky již dovolacím soudem vyřešené v rozsudku z 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022. Účastnice navrhla nepřípustné dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Žalobkyně dovozuje, že v rozhodném období zákon o POZE, ve znění zákona č. 310/2013 Sb. (dále též „novela“), nestanovil žádnou výši příspěvku na POZE, a to ani výši podpůrnou, pouze jeho horní hranici 495 Kč/MWh. Výše příspěvku stanovená pro rok 2013 ERÚ (583 Kč/MWh) tuto hranici překračovala a nemohla se proto uplatnit. Cenové rozhodnutí je podzákonným předpisem a správní úřad smí uplatňovat pravomoc pouze v mezích stanovených zákonem. Soud proto podzákonnou normu rozpornou se zákonem neměl aplikovat, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1084/2000 a Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 350/03. Nebyla-li výše příspěvku stanovena platně, nebyla stanovena vůbec a příspěvek nemohl být vybírán. Žalobkyně má za to, že v rozsudku z 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, se Nejvyšší soud zabýval pouze tím, v jaké výši měl být v rozhodném období příspěvek vybírán (přiklonil se k názoru, že ve výši 583 Kč/MWh), nezabýval se však možností, že výše příspěvku pro rozpor s § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění novely nebyla platně stanovena, proto neměl být příspěvek vybírán vůbec. Žalobkyně nepovažuje řešení přijaté dovolacím soudem za správné, neboť v něm soud nezohlednil všechny právní argumenty. Podle žalobkyně § 28 odst. 7 (resp. 5) zákona o POZE ve znění před i po novele (v rozhodném období) pouze stanovil, že pokud ERÚ stanovuje výši příspěvku na následující rok, bere v úvahu určité okolnosti, nikoli však, že nemůže jeho výši stanovit v jiném časovém horizontu. Ustanovení nezakládá bezvýhradnou nutnost roční periodicity stanovení výše příspěvku. Strop příspěvku stanovený novelou v průběhu roku vyžadoval reakci ERÚ mimo rámec každoročního procesu. Novela mohla účinnost stropu odložit na 1. 1. 2014, což se nestalo. Vyhláška č. 348/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 140/2009 Sb., o regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013, v § 1 odst. 1 písm. a) pouze vymezila pojem regulovaný rok, v § 9b odst. 6 stanovila lhůtu, ve které má ERÚ stanovit výši příspěvku (nikoli roční periodicitu jeho stanovení). I kdyby roční periodicita ve vyhlášce stanovena byla, nemohla tato skutečnost překonat úpravu stanovenou zákonem o POZE, který s ní nepočítal. Novela stanovila dřívější účinnost některých ustanovení a ERÚ měl zajistit soulad jím vydaných podzákonných předpisů s účinným zněním zákona od 2. 10. 2013. Pokud proto nalézací soudy založily svůj právní závěr na tezi o každoroční periodicitě stanovení výše příspěvku POZE, věc podle žalobkyně nesprávně právně posoudily. Nevěnovaly také pozornost širšímu ústavněprávnímu rámci věci, když nereflektovaly zásadu in dubio pro libertate vyjádřenou v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 a III. ÚS 3701/15 (jejich posouzení je tak neúplné, tedy nesprávné). Dovolání není přípustné. V rozsudku z