33 Cdo 2456/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2456/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2456/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2456.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hromadná věc (o. z.) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 501 o. z. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2456/2022-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem se sídlem Česká Lípa, U Synagogy 701/2 proti žalované AEROLUX, s.r.o., se sídlem Noviny pod Ralskem 142, identifikační číslo osoby 25031945, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614/11, o 314 358 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 396/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 202/2021-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 954,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Sigmunda. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 51 C 396/2018-71, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 51 C 396/2018-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 96 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 19. 8. 2018 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalované ocelové sloupky HEA v počtu 21 ks, zamítl žalobu co do 217 800 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 19. 8.2018 do zaplacení a co do povinnosti žalobce vydat žalované panely (plexiskla) Aerolux v počtu 20 ks, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 29 Co 202/2021-132, odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, eventuálně zamítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Žalobce dovoláním napadl výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v části, jíž bylo žalobci vyhověno. K podání dovolání proti této části výroku není žalobce (subjektivně) oprávněn. Tímto výrokem mu totiž nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by rozsudek odvolacího soudu dovolací soud zrušil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze zrušením rozhodnutí odvolacího soudu odstranit. Subjektivní přesvědčení účastníka není určující. Oprávnění podat dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97). Dovolání žalobce proti výroku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil výrok, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobnímu nároku, je tudíž subjektivně nepřípustné. Žalobce přípustnost dovolání zakládá na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, zda předmětem kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou byla věc hromadná, či nikoli, resp. „zda protihluková stěna, kterou si žalobce od žalované koupil, resp. systém komponentů protihlukové stěny, tvoří věc hromadnou ve smyslu zákona, nebo se jedná o samostatné věci“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 33 Odo 447/2004. V důsledku nesprávného právního posouzení uvedené otázky odvolací soud nesprávně dovodil, že vytknutí vady pouze u jedné z komponent systému protihlukové stěny není důvodem pro odstoupení od smlouvy jako celku. Dovolání není přípustné. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce poptával komponenty protihlukové stěny – a to nejprve pouze samotné výplně panelů, až posléze i panely osazené do hliníkových lakovaných rámů a sloupky. Žalovaná předložila cenovou nabídku dodání prvků protihlukové stěny v členění jednotlivých komponent, tedy ocelových sloupků HEA 140 s kotevní deskou v protikorozní úpravě ve stupni C4 za jednotkovou cenu 3 800 Kč, a transparentních výplní PMMA Plexiglas XT, tl. 15 mm, čiré s vybroušenými pruhy 20/100 mm, použitých a bez záruky, osazených do hliníkových rámů Aerolux PPA N3 – 86 vybavených systémovým těsněním za jednotkovou cenu 9 000 Kč. Žalobce objednal 15 kusů sloupků o délce 3 m, 6 kusů sloupků o délce 2 m (dodáno dne 11. 12. 2017) a 20 kusů panelů (dodáno dne 14. 12. 2017). Žalobce dodané prvky použil na vytvoření protihlukové stěny, vytkl jejich vady, jež žalovaná neuznala, a následně od smlouvy odstoupil. Podle odvolacího soudu žalobce od smlouvy odstoupil po právu pouze v části týkající se sloupků, u nichž shledal vadu spočívající v nedostatečné protikorozní úpravě. Podle § 501 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. K pojmu „hromadná věc“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, uvedl následující: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. z.“), definuje hromadnou věc v § 501 tak, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. V § 1347 pak stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. Z dikce citovaných ustanovení je zřejmé, že věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt, kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tvoří-li věc hromadnou věci v právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy - mohou být samostatným předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat; citovaný § 1347 o. z. s takovou jejich vlastností výslovně počítá, řeší-li právní režim jednotlivých věcí, které byly od věci hromadné odloučeny. Dobová judikatura (vztahující se k výkladu § 302 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který byl zrušen ke dni 1. 1. 1951) dovodila, že účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1924,