33 Cdo 2854/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2854/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2011 Spisová značka:33 Cdo 2854/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2854.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 544 odst. 1, 2 obč. zák. § 662 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2854/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky –Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalovanému městu Králíky, zastoupenému Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, K. Světlé 84, o zaplacení 33.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 157/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2009, č. j. 19 Co 482/2008-49, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 39.900,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o výpůjčce, kterou účastníci uzavřeli dne 4. 8. 2006. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 12 C 157/2008-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6.300,- Kč se zde specifikovanými úroky, žalobu o zaplacení dalších 33.600,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (nyní pobočka v Pardubicích) rozsudkem ze dne 3. února 2009, č. j. 19 Co 482/2008-49, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 33.600,- Kč s 9,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9.75 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2008 30. 6. 2008, s 10,75 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2009 do 3. 2. 2009 a dále za dobu od 4. 2. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí v trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4. 8. 2006 smlouvu o výpůjčce movitých věcí, která opravňovala žalovaného užívat v době od 7. 8. do 13. 8. 2006 bezplatně movité věci uvedené v příloze smlouvy; vypůjčené věci žalovaný od žalobkyně dne 7. 8. 2006 převzal. Pro případ ztráty vypůjčených věcí se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni náhradu ve výši jejich účetní ceny do 20ti dnů od vystavení účetního dokladu. Ve smlouvě bylo sjednáno, že při pozdním vrácení vypůjčených věcí je žalobkyně oprávněna vyúčtovat žalovanému smluvní pokutu ve výši 700,- Kč za každý den prodlení. Ve sjednané lhůtě, tj. do 13. 8. 2006, žalovaný žalobkyni vrátil pouze dvě osvětlovací soupravy a pět polních umýváren a dne 22. 8. 2006 jí vrátil polní stany v nekompletním stavu. Dne 10. 10. 2006 uzavřeli účastníci dohodu o náhradě za věci, které žalovaný žalobkyni nevrátil, podle níž žalovaný žalobkyni zaplatil 7.067,- Kč. Dopisem z 15. 9. 2006 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši 27.300,- Kč do 31. 12. 2006. Žalovaný odmítl smluvní pokutu zaplatit s odůvodněním, že nedošlo k pozdnímu vrácení vypůjčených věcí, nýbrž k jejich ztrátě, která byla kompenzována zaplacením škody ve výši 7.067,- Kč. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalobkyni náleží smluvní pokuta v částce 6.300,- Kč za dobu od 15. 8. do 22. 8. 2006, kdy byly opožděně vráceny některé z vypůjčených věcí, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v prodlení s vrácením vypůjčených věcí až do 10. 10. 2006, kdy rada města usnesením schválila žalobkyní doručený návrh, v němž byla vyčíslena náhrada za nevrácené věci; teprve podpisem dohody žalovaný zamezil vzniku další smluvní pokuty. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že doba prodlení s vrácením věcí neuplynula 22. 8. 2006, kdy opožděně vrátil část vypůjčených věcí, nýbrž teprve 10. 10. 2006, kdy rada města odsouhlasila návrh dohody o výši náhrady za ztracené věci. Je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání smlouvy o výpůjčce týkající se nároku na smluvní pokutu. Prosazuje názor, že smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ pozdního vrácení majetku, nikoli pro případ, že majetek bude opotřebován nad rámec běžného opotřebení, ztracen či zničen. V takovém případě vznikl žalobkyni pouze nárok na zaplacení náhrady škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Žalovaný v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem, jak byl v dovolání obsahově vylíčen. Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle obsahu. Žalovaný v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., z obsahového vylíčení dovolacích námitek se však podává, že brojí výlučně proti právnímu posouzení věci, tedy že ve skutečnosti uplatnil pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že žalobkyni vznikl podle smlouvy o výpůjčce ze dne 4. 8. 2006 nárok na smluvní pokutu pouze za dobu od 15. 8. do 22. 8. 2006. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. V posuzované věci se žalovaný (výpůjčitel) v článku IV., v bodě 12, smlouvy o výpůjčce uzavřené dne 4. 8. 2006 zavázal uhradit žalobkyni (půjčiteli) pro případ ztráty vypůjčených věcí jejich náhradu ve výši účetní