4 Tz 18/2016 — Nejvyšší soud

4 Tz 18/2016 citace  Název judikátu:- vražda dle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona č. 140/1961 Sb. - hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2016 Spisová značka:4 Tz 18/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TZ.18.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hodnocení důkazů Vražda Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 18/2016-51 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. G., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá. Odůvodnění: Ministr spravedlnosti podal dne 29. 3. 2016 podle § 266 odst. 1 tr. řádu u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. G., kterou zaměřil proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007. Tomuto rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona č. 140/1960 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon nebo tr. zákon“) a v řízení, které jeho vydání předcházelo, také v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Obviněný V. G. podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, současně byl podle § 228 odst. 1 tr. řádu učiněn výrok o povinnosti hradit způsobenou škodu. Nálezem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil. Vrchní soud v Praze poté znovu sám ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 8 To 20/2007 totožným výrokem jako ve věci sp. zn. 8 Tmo 5/2005. Ústavní stížnost podanou obviněný do rozsudku Vrchního soudu ze dne 4. 4. 2007 Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/07, odmítl. Stěžovatel v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku obsáhle cituje výpovědi nezletilých svědků „X. X.“ *), „Y. Y.“ *), „Q. Q.“ *), „Ť. Ť.“ *), „Ď. Ď.“ *) a mladistvého „Ň. Ň.“ *) ml., jakož i pasáže z odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Dospívá k závěru, že Vrchní soud v Praze v nově provedeném řízení sice formálně splnil pokyn Ústavního soudu, sám provedl výslech svědka „X. X.“ *) a umožnil stranám tomuto svědkovi klást dotazy. Tím napravil vadu, kterou mu vytkl Ústavní soud. Žádné další důkazy však ve věci neprovedl. Nelze proto přehlédnout, že důkazní stav, jak jej podrobně popsal Ústavní soud, se po zásahu vrchního soudu příliš nezměnil a pokud ano, pak ve prospěch obviněného V. G. Pokud by vrchní soud respektoval názor Ústavního soudu, musel by uzavřít, že jediným přímým důkazem proti obviněnému je výpověď nezletilého „X. X.“ *) učiněná formou neodkladného úkonu, jejíž obsah však svědek před vrchním soudem popřel. Za této situace měl vrchní soud reagovat tak, že by sám provedl ve věci další dokazování, případně věc po zrušení přikázal nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Procesní postup zvolený ve věci vrchním soudem pokládá ministr spravedlnosti za postup hraničící se svévolí, pokud ignoroval názor Ústavního soudu. Odvolací soud pochybil při hodnocení svědecké výpovědi „X. X.“ *) při existenci dvou odlišných tvrzení tohoto svědka ke stejné okolnosti. V rozporu s pravidlem formální logiky – zásadou dostatečného důvodu, vyhodnotil za pravdivou tu, která nebyla provedena kontradiktorním a tedy ústavně konformním způsobem, přičemž tento závěr nebyl opřen o rozumný a spolehlivý důvod. Okolnosti případu nemohou být dle stěžovatele dostatečným důvodem k tomu, aby vrchní soud uvěřil té verzi skutkového děje, kterou nikdo z dalších svědků nepotvrdil. V další obsáhlé pasáži mimořádného opravného prostředku se stěžovatel zaměřil na rozbor ve věci provedeného dokazování ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Podle jeho názoru soudy zcela neadekvátně reagovaly na tu část obhajoby obviněného, v níž tvrdí, že nezletilci coby „živé nástroje“ svévolně vybočili z obsahu jeho instrukcí a realizovali mnohem závažnější trestný čin, než byl ten, k němuž je obviněný prokazatelně instruoval. Poukázal na exces při spolupachatelství a exces při účastenství na trestném činu jakožto institutů právní teorie, přičemž on sám má za to, že je nutno připustit i exces při nepřímém spolupachatelství, a to ze strany osoby, která byla využita a sama není trestně odpovědná pro nedostatek věku, popřípadě nejedná zaviněně. Tento závěr ostatně vyvodil odvolací soud v napadeném rozhodnutí a soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci činu zmírnil. Vrchní soud tedy exces připustil, byť jej takto v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neoznačil. Odsuzující rozhodnutí je tak založeno na přesvědčení, že psychický stav obviněného ke smrtelnému následku rozhodně nebyl tzv. pravou lhostejností, nýbrž šlo o děj, který si mohl představit jako možný a byl s ním srozuměn, současně nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit. Stěžovatel rozborem trestní minulosti obviněného (majetkové delikty, porušování domovní svobody, opilství) dospívá k závěru, že pokyn k případnému usmrcení osoby zřetelně vybočuje z jeho vlastní kriminální minulosti a jeví se jako nepravděpodobný. V další pasáži stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti provedl vlastní rozbor konkrétního útoku vůči poškozené, který spojil s úvahami, jakými jinými možnými způsoby po případné vzájemné domluvě mohli nezletilci realizovat napadení. Současně také sám zhodnotil výpovědi nezletilých s výslednou úvahou o existenci jiného motivu vedoucího k usmrcení poškozené než toho, který pojal soud do svého rozhodnutí. Stěžovatel dospívá k závěru, že provedeným dokazováním se nepodařilo spolehlivě prokázat, zda vůbec případně kdo z obviněných G. instruoval nezletilé též k usmrcení poškozené. Výpovědi nezletilých, z nichž žádný není obecně věrohodnou osobou, se obsahově rozcházejí do takové míry, že v žádné smysluplné interpretaci nelze dospět k závěru o prokázání psychického stavu srozumění obviněného G. st. se smrtelným následkem na straně poškozené. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, byl v neprospěch obviněného V. G. porušen zákon v ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona a v řízení, které jeho vydání předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud by měl podle § 269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušit včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze s pokynem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud zaslal opis stížnosti pro porušení zákona k vyjádření obviněnému, jeho obhájci JUDr. Miloslavu Petrželovi, jehož mu pro toto řízení na jeho žádost ustanovil, a nejvyššímu státnímu zástupci. Podle obhájce je stížnost pro porušení zákona podána důvodně. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze nerespektoval právní názor a závazné pokyny Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06. Vrchní soud sice provedl na základě závazných pokynů Ústavního soudu důkaz výslechem svědka „X. X.“ *), ale poté použil v neprospěch obviněného původní výpověď tohoto svědka, byť byl tento důkaz zatížen neodstranitelnou procesní vadou – neúčastí obhájce u tohoto údajně neodkladného úkonu. Přitom výpověď svědka učiněná před vrchním soudem jednoznačně vyznívá ve prospěch obviněného. Je tak zásadní pro hodnocení, zda se obviněný dopustil trestného činu vraždy v rámci kvalifikované skutkové podstaty či nikoli, a to ani eventuálně v podobě účastenství na tomto trestném činu. Je proto zřejmé, že si Vrchní soud v Praze k neprospěchu obviněného vybral onu nezákonnou a neprocesní výpověď svědka, byť s ohledem na nezákonnost jejího pořízení ji neměl vůbec brát v úvahu. Neakceptovatelné jsou rovněž závěry vrchního soudu, že výpovědi „Y. Y.“ *), „Q. Q.“ *)