4 Tz 61/2011 — Nejvyšší soud

4 Tz 61/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2011 Spisová značka:4 Tz 61/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.61.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 61/2011-96 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, a podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl t a k t o : Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný dr. K. V. byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb.Skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnil dle zjištění soudu prvního stupně tím, že v době nejméně od 9. 6. 1948 do 1. 11. 1948 jako prokurátor, z toho od 9. 6. 1948 do 27. 10. 1948 ve funkci náměstka vrchního vojenského prokurátora Vrchní vojenské prokuratury v Praze, dále v době od 1. 11. 1948 do 8. 12. 1948 jako vyšetřující soudce Státního soudu v Praze, dále v době od 8. 12. 1948 do 28. 1. 1949 jako referent Státní prokuratury v Praze při vedení vyšetřování a následně soudním projednávání trestní věci divizního generála H. P., rozhodující měrou na základě předchozí dohody s B. R. přispěl k nespravedlivému odsouzení divizního generála H. P. trestním senátem Státního soudu v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. 1. 1949, sp. zn. Or-I-38/48, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 4. 1949, sp. zn. Zm I 248/49, pro zločin vojenské zrady podle § 6:2 odst. 1 zákona č. 50/1923 Sb, pro zločin zneužití služební moci podle § 380 vojenského trestního zákona a pro zločin vojenské zrady podle § 6:1 zákona č. 50/1923 Sb., přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 1949; generálu P. byl uložen absolutní trest – trest smrti provazem – který byl vykonán dne 21. 6. 1949 v době od 06.00 hod. do 06.10 hod. v trestnici pro muže v Plzni, když trestní řízení bylo záměrně vedeno jako způsob likvidace generála P. kdy obviněný jednak dne 15. 10. 1948 zařadil do spisu falsum agenturní zprávy o návštěvě generála P. u generála D., vysokého funkcionáře Intelligence Service v Londýně dne 15. 6. 1946, jež měla prokazovat spolupráci generála P. s britskou Inteligence Service, kdy měl vyzradit skutečnosti tvořící předmět státního tajemství, přičemž obviněný dr. V. věděl, že se jedná o falsum vytvořené na pokyn tehdejšího náčelníka 5. oddělení Ministerstva národní obrany (OBZ) B. R., dále v rozporu s ustanovením zákona č. 131/1912 Sb.,o vojenském trestním řádu, účelově formuloval protokolární výpovědi tak, aby svědčily v neprospěch generála P., na něhož ohledně formulací v jeho neprospěch činil nátlak, přičemž generál P. tyto výpovědi podepsal s tím, že věřil, že se bude moci u přelíčení očistit od vznesených obvinění;dále obviněný dr. V. vyhrožoval svědkovi J. H., když jeho výpověď ve věci generála P. neodpovídala jeho představám, vyšetřování vedl tendenčně a neobjektivně, kdy se řídil jednak pokyny B. R., na jehož příkaz mu byla kauza generála P. předána, jakož se řídil i pokyny rezidenta NKVD a diplomata SSSR v Československu M. M. Ch., jemuž mimo jiné bez zákonných důvodů předával průklepy protokolů o výslechu generála P., a i když ve věci působil jako vyšetřující soudce, v rozporu s ustanovením § 112 zákona č. 131/1912 Sb., o vojenském trestním řádu, když již byl z působení jako žalobce dále vyloučen z úkonů, vyhotovil vlastnoručně za prokurátora Státní prokuratury v Praze koncept obžaloby včetně návrhu na uložení trestu, který byl převzat prokurátorem generálem J. V. ze Státní prokuratury v Praze a generál V. jen formálně strojopisné vyhotovení obžaloby sp. zn. Pst I 208/48, podepsal a dne 30. 12. 1948 podal obžalobu u Státního soudu v Praze; obviněný Dr. V. se ve dnech 26. – 28. 1. 1949 spolu s generálem V. zúčastnil přelíčení s obviněným generálem P. jako veřejný žalobce – státní zástupce, což bylo opět v rozporu s § 112 zákona č. 131/1912 Sb., o vojenském trestním řádu, kdy u přelíčení státní prokurátor navrhoval zamítnutí všech návrhů obhajoby na provedení výslechů svědků a dalších důkazů, kdy motivací jednání obviněného Dr. V. po celou dobu trestního řízení bylo dosáhnout uložení absolutního trestu generálu P., podle dohody s B. R., což se obviněnému Dr. V. podařilo, a kdy při provedeném přelíčení byly provedeny toliko důkazy obžaloby shromážděné obviněným Dr. V., přičemž později usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 13. 5. 1968, sp. zn. Nt 2/68, došlo k povolení obnovy řízení ve věci obviněného generála P. a ke zrušení rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1949, sp. zn. Or I 38/48, ve znění usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 4. 1949, sp. zn. Zm-I-248/49, přičemž rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 13. 12. 1968, sp. zn. 3 T 3/68, došlo k plnému zproštění viny generála P. z obžaloby státního prokurátora v Praze sp. zn. Pst-I-208/48. Za tento trestný čin mu byl v sazbě § 219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. (dále jen tr. zákon) za použití § 40 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku nalézacího soudu podala odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, které zaměřila proti výroku o trestu, neboť podle jejího názoru nebyly dány zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákona, které umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podle jejího názoru toto ustanovení nesmělo být v posuzovaném případě užito a obviněnému měl být vyměřen trest odnětí svobody v rámci zákonné sazby § 219 odst. 1 tr. zákona. Námitky proti výroku o vině nebyly touto stranou v odvolání uplatněny. Odvolání podal také obviněný Dr. K. V., který popřel zavinění a protiprávní jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Poukázal na to, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo výsledkem politického komplotu. Nadto odkázal na trestní stíhání s výsledným odsouzením, které proti němu bylo vedeno v roce 1953, jakož i na následnou rehabilitaci, k níž došlo ještě v padesátých letech. Podle jeho názoru stávající trestní řízení, jež proti němu bylo vedeno, se týkalo téhož skutku a mělo být proto podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno jako nepřípustné. O obou odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, který podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z podnětu odvolání, jež podal obviněný Dr. V., napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání obviněného pro skutek, který je popsán výše, podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil. Týmž usnesením podle § 256 tr. řádu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodné zamítl. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala mimořádný opravný prostředek – dovolání – nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Dne 14. 7. 2011 byl Nejvyššímu soudu České republiky doručen mimořádný opravný prostředek ministra spravedlnosti – stížnost pro porušení zákona, kterou podle § 266 odst. 1 tr. řádu podal proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních státní zástupkyně a obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, tak, jak výše podrobně uvedeno. Podle ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, porušen zákon ve prospěch obviněného Dr. V. v ustanoveních § 2 odst. 6; § 11 odst. 1 písm. b); 254; § 256; § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel poukázal na závěry Vrchního soudu v Praze, uvedené v napadeném usnesení, že shora popsané protiprávní jednání obviněného nebylo pachatelstvím ve smyslu § 9 tr. zákona č. 140/1961 Sb, nýbrž jistou formou účastenství, a proto bylo nutno v intencích ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona zkoumat, zda z pohledu obviněného Dr. V. byla pro něj příznivější právní úprava účinná v době činu, jíž je vojenský zákon o zločinech, a př