6 Tdo 258/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 258/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2008 Spisová značka:6 Tdo 258/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.258.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 258/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2008 o dovolání, které podal obviněný J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 To 178/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 5/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 88 T 5/2007, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „7. 12. 2006 mezi 02:00 a 03:00 hodinou potkal poškozeného J. M. na konečné zastávce MHD v K., oslovil poškozeného a pozval ho, aby šel s ním, přivedl poškozeného k domu na adrese B., H., do domu nejprve vstoupil po otevření svědkem D. obžalovaný sám, po chvíli se vrátil a pozval poškozeného dovnitř, zavřel za ním garážové dveře, vytáhnul do té doby schovaný nůž o celkové délce 30 cm, přiložil ho poškozenému k hrudníku a požadoval, aby vytáhnul všechny věci z kapes, dále chtěl, aby mu poškozený dal věci, které měl v kabeli, proto poškozený věci z tašky vysypal na zadní kapotu auta, z těchto věcí si obžalovaný vybral mobilní telefon Samsung D 600, ostatní věci poškozenému vrátil a přikázal poškozenému, aby z místa odešel, nikomu o věci neříkal a pohrozil poškozenému pohybem nožem kolem krku; a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 11 T 40/2001, který nabyl právní moc dne 18. 10. 2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odstavec 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dnem 18. 5. 2004, po výkonu uvedeného trestu byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 5 T 10/2004, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2006, za pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 a § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin, znovu trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 2 T 124/2006, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2007, za trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4,5 roku“. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 124/2006, byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 124/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. 3 To 178/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Poznamenal, že materiální podmínka recidivy obsažená v § 41 tr. zák. je významným korektivem zabraňujícím tomu, aby za zvlášť nebezpečné recidivisty byli mechanicky považováni všichni, kteří znovu spáchali trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák., a že splnění materiální podmínky nelze spatřovat jen v samotné existenci okolností, které jsou znaky skutkových podstat příslušných zvlášť závažných trestných činů, nýbrž zejména v intenzitě, s jakou byly tyto znaky naplněny. Přitom je třeba zkoumat zejména nebezpečnost předcházejícího i nového zvlášť závažného úmyslného trestného činu. S ohledem na předchozí seznal, že materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy v jeho případě naplněna nebyla. Následně připomněl, že u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je stanoveno velmi vysoké rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody, a to od dvou do deseti let, neboť formální znaky tohoto trestného činu naplní velmi široké spektrum skutků, kdy však jejich společenská nebezpečnost bude velmi odlišná. V této souvislosti zdůraznil, že v prvém případě odsouzení pro trestný čin loupeže dospěl soud k tomu, že společenská nebezpečnost předmětného skutku byla poměrně nízká, když mu uložil trest odnětí svobody ve výši tří let, a to již s přihlédnutím k jeho předchozím odsouzením pro majetkovou trestnou činnost. Krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 7 To 381/2001, na str. 4 ke společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu uvedl, že: „… pokud jde o způsob spáchání trestného činu, nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by výrazněji zvyšovaly společenskou nebezpečnost jejich jednání. Ti v podstatě využili podnapilosti poškozeného a dané příležitosti.“ Ani sám poškozený zřejmě nepovažoval tento trestný čin za příliš společensky nebezpečný, když ho oznámil orgánům činným v trestním řízení až po týdnu od jeho spáchání, a to prostřednictvím a na základě iniciativy svého otce. Pokud jde o nyní posuzovanou trestní věc, obviněný prohlásil, že trvá na tom, že mu byl mobilní telefon předán poškozeným dobrovolně, nicméně, že ani skutek spáchaný tak, jak je popisován poškozeným, by materiální stránku recidivy nenaplňoval, když nedošlo k použití násilí ani ke vzniku škody. O společenské nebezpečnosti tohoto skutku vypovídá podle něho i skutečnost, že situace byla pozorována ze vzdálenosti asi 20 m třetí nezaujatou osobou, která si ani nepovšimla tohoto, že by měl být páchán nějaký trestný čin a rozhovor poškozeného a obviněného na ni působil jako běžná konverzace. Sám poškozený pravděpodobně také celou situaci za příliš nebezpečnou nepovažoval, když vypověděl, že poté, co byl obviněným oloupen a vyhozen z předmětného domu, čekal ještě asi půl hodiny před domem a sledoval, zda někdo vyjde ven, a teprve poté přivolal hlídku Policie ČR. Dále obviněný argumentoval, že od odsouzení pro předchozí zvlášť závažný trestný čin do spáchání současného skutku uplynula již dost dlouhá doba na to, aby jeho jednání mohlo být posuzováno jako zvlášť nebezpečná recidiva, konkrétně pět a půl roku od předchozího odsouzení, resp. dva a půl roku od výkonu trestu. Vyjádřil domněnku, že soudy nižších stupňů hodnotily materiální stránku trestného činu nedostatečně, když se zabývaly pouze jeho trestním rejstříkem a nikoliv konkrétní společenskou nebezpečností těchto dvou zvlášť závažných trestných činů, kterou je v souladu s nálezem ÚS 701/01 nutné vždy přesvědčivě prokázat a zdůvodnit, a to zejména hodnocením předchozího trestného činu a trestného činu nyní souzeného podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. V další části dovolání označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a protiústavní, a to z důvodu tzv. opomenutých důkazů, protože v řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že soudy neprovedly výslech obhajobou navrhované svědkyně V. V., jejíž výpověď měla podle vědomostí obviněného významným způsobem potvrdit jeho obhajobu. Podotkl, že právu obviněného navrhovat důkazy na svoji obhajobu odpovídá povinnost soudu o těchto důkazech rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, přesvědčivě a úplně odůvodnit, z jakých důvodů je neprovedl. Konstatoval, že soud dospěl na základě výpovědi poškozeného M. k závěru, že pozval poškozeného do domu svého kamaráda, kde mu v garáži pod pohrůžkou násilí nožem uloupil mobilní telefon. Připomenul, že se hájil tím, že poškozený mu v průběhu jejich rozhovoru sdělil, že by si potřeboval sehnat peníze na drogy a chtěl za tím účelem prodat svůj mobilní telefon, přičemž (obviněný) př