7 Tdo 207/2005 – Nejvyšší soud

7 Tdo 207/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. 2. 2005 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch i ve prospěch obviněné G. Š., a v neprospěch obviněného P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 11 To 12/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 29/2002 a rozhodl t a k t o : Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 54 T 29/2002, byli obvinění G. Š. a P. M. uznáni vinnými společně spáchaným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Obviněná G. Š. byla uznána vinnou ještě trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Obviněný P. M. byl uznán vinným také trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. Obviněné G. Š. byl uložen podle § 187 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 4 T 903/2002, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Obviněnému P. M. byl uložen podle § 187 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O odvoláních obviněných G. Š. a P. M. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 11 To 12/2004. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zrušen ve výroku o vině obou obviněných trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a ve výroku o trestech, které byly uloženy oběma obviněným, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto. Oba obvinění byli uznáni vinnými společně spáchaným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Obviněné G. Š. byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 4 T 903/2002. Obviněnému P. M. byl podle § 187 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl Vrchním soudem v Praze posouzen skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci spočíval v podstatě v tom, že obvinění G. Š. a P. M. v N.B., J., Č.L., M.B a jinde poté, co společně nakupovali psychotropní látku metamfetamin, zvaný pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tuto drogu nejméně od počátku listopadu 2000 do zadržení dne 30. 4. 2002 zdarma, za finanční úhradu, za věci, za odvedenou práci či za hlídání dětí nabízeli a předávali jiným osobám, a to v případech specifikovaných v bodech 1 až 13 napadeného rozsudku, přičemž při prodeji drogy obdrželi celkem nejméně 746.800,- Kč. Rozdíl mezi rozsudky obou soudů spočíval v tom, že podle Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci představovala částka 746.800,- Kč značný prospěch obviněných ve smyslu § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., § 89 odst. 11 tr. zák., zatímco podle Vrchního soudu v Praze bylo od této částky, kterou obvinění při prodeji drogy utržili, nutné odečíst to, za co drogu nakoupili. Vrchní soud v Praze poukázal na to, že v přípravném řízení ani v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci jako soudem prvního stupně nebylo provedeno žádné dokazování ve vztahu k otázce, jakou částku obvinění vynaložili na nákup drogy, a že tuto částku proto již nelze zjistit. Vrchní soud v Praze proto považoval za reálné, že s přihlédnutím k tomu, za co obvinění drogu nakoupili, byl jejich skutečný prospěch z prodeje drogy nižší než 500.000,- Kč a že tedy nedosáhl výše značného prospěchu podle § 89 odst. 11 tr. zák. Pokládal však za nepochybné, že obvinění spáchali čin \"ve větším rozsahu\" ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v neprospěch i ve prospěch obviněné G. Š. a v neprospěch obviněného P. M.. Napadla výrok, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a v jejich neprospěch vytkla, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud neposoudil skutek podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Dále napadla výrok, jímž byla obviněná G. Š. v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák., a ve prospěch vytkla, že ve skutečnosti šlo o jednání, které správně mělo být posouzeno jako součást trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně se s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Proti výroku o vině obviněných trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. nejvyšší státní zástupkyně argumentovala tím, že při výkladu zákonného znaku \"značný prospěch\", jak je uveden v § 187 odst. 3 písm. a) tr. zák., nelze vycházet z toho, jak je tento znak vykládán u jiných trestných činů, např. u trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. nebo u trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. Projevila nesouhlas s tím, že by prospěch z distribuce a prodeje drog měl být zjišťován podle ekonomického vzorce efektivnosti podnikání, neboť takový postup by obchod z drogami posouval do zvláštní formy podnikání. Poukázala na to, že posuzování získaného prospěchu je závislé na výpovědích pachatelů, kteří by při znalosti naznačeného postupu mohli reagovat tak, že na prodeji drog ještě prodělali. Takové chápání zákonného znaku \"značný prospěch\" ve vztahu k ustanovení § 187 tr. zák. označila za kontraproduktivní a odporující ustanovení § 1 tr. zák., v němž je upraven účel trestního zákona, neboť jen stěží lze usoudit, že distribuce drog je společensky akceptovatelná forma tvorby zisku. Odmítla názor, že \"značným prospěchem\" při distribuci drog je pouze čistý zisk, a uvedla, že není namístě srovnání s týmž pojmem u trestných činů neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zák. a podílnictví podle § 251 tr. zák., neboť v těchto případech pachatelé provozují činnost, která sice není povolená, ale prostředkem těchto trestných činů jsou vztahy či věci ve své podstatě nezávadné a neškodlivé, pouze jejich formální předpoklady pro činnost, manipulaci či užívání nejsou splněny, zatímco v případě drogové trestné činnosti jsou závadné nejen formální okolnosti výroby, držení atd., ale i samotná věc, tj. droga, která je předmětem trestné činnosti. Proto podle nejvyšší státní zástupkyně jakýkoli zisk z drogové trestné činnosti je prospěchem bez ohledu na vynaložené náklady. Obvinění G. Š. a P. M. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřili prostřednictvím obhájců tak, že označili právní názor Vrchního soudu v Praze za správný, a shodně navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud nesdílí názor nejvyšší státní zástupkyně, že prospěchem obviněných z prodeje drog, které předtím nakoupili, je utržená částka bez zřetele k tomu, co vynaložili na jejich nákup. Spočívá-li určitá činnost v nákupu a následném prodeji, je prospěchem z takové činnosti rozdíl mezi tím, za co byl realizován prodej, a tím, za co byl realizován nákup. Prospěch má povahu přírůstku, k němuž došlo ve sféře majetku provozovatele činnosti. Prospěch tu je materializovaným poměrem mezi výnosy a náklady dané činnosti. V