— Nejvyšší správní soud

30 A 109/2012- 179 - text 15 pokračování 30 A 109/2012 30A 109/2012 - 179 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: Mgr. J. Z., exekutorský kandidát Exekutorského úřadu Praha 9 JUDr. M. U., právně zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalovanému: Exekutorská komora České republiky, se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky ze dne 31. 8. 2012, č. j. KŽ 03/2012-81, t a k t o : I. Rozhodnutí Kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky ze dne 31. 8. 2012, č. j. KŽ 03/2012-81, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému zpět k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 983,35 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12. III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci: Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí Kárného senátu kárné komise Exekutorské komory České republiky ze dne 31. 8. 2012, č. j. KŽ 03/2012-81. Žalobce byl uznán vinným, že jako exekutorský kandidát soudního exekutora JUDr. M. U., který byl pověřený provedením exekuce sp. zn. 098 EX 874/03, provedl dne 3. 11. 2011 dražbu nemovitosti povinného, přestože dne 1. 11. 2011 byl exekutorskému úřadu Praha 9 doručen návrh povinného na odklad exekuce do doby, než bude rozhodnuto o návrhu oprávněné na zastavení exekuce, a přestože dne 1. 11. 2011 nastaly účinky spojené s podaným návrhem na zahájení insolvenčního řízení, kdy rozhodnutí soudního exekutora o uvedených návrzích nebyla ke dni konání dražby doručena účastníkům a nenabyla právní moci, dále přestože oprávněná podala před konáním dražby návrh na zastavení exekuce, v němž prohlásila, že vymáhaná pohledávka zanikla, a dražba se navíc konala pouze pro vymožení nepravomocných nákladů exekuce. Takovým jednáním žalobce závažným způsobem porušil své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené právním předpisem a spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „exekuční řád“). Žalobci byla podle § 116 odst. 4 písm. c) exekučního řádu udělena pokuta ve výši 20 000 Kč a uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 4 000 Kč. II. Obsah žaloby: Žalobce namítal porušení procesních práv a práva na spravedlivý proces. K tomu uvedl, že byl zcela nedostatečně poučen o svých procesních právech a povinnostech. Žalovanému přitom ani nebylo zřejmé, podle jakého procesního předpisu má v jednotlivých fázích řízení postupovat. Kárné řízení je disciplinárním řízením a tudíž měl žalovaný postupovat posloupně dle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále je „správní řád“), kárného řádu Exekutorské komory České republiky a základních zásad trestního a správního řízení. Takovým postupem bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Žalovaný se neřídil jiným předpisem než Kárným řádem exekutorské komory (bod 25 rozhodnutí), avšak měl postupovat i podle správního řádu, a to minimálně v obecných zásadách. Dále žalobce brojil proti názoru žalovaného, který připustil možnost naplnění třetího kritéria Engelova testu, pokud by prokázal, že hrozící sankce je způsobilá jej citelně zasáhnout. Tento závěr pomíjí rovnost všech před zákonem, neboť je založen na tvrzení, že v některých případech půjde svou povahou o trestní řízení a v jiných případech nikoliv, a to podle majetkových poměrů kárně obviněných. Ti by potom byli nuceni prokazovat kárnému senátu své majetkové poměry za účelem, zda je pro ně hrozící sankce citelná či nikoli. Kárný senát by tak rozhodoval ad hoc a méně majetným kárně obviněným by právo na podání odvolání zřejmě přiznal. Žalobce je toho názoru, že právo na podání odvolání nemůže být přiznáno jednotlivě. Žalobce rovněž namítal, že v kárném řízení vinu prokazuje kárný žalobce. Kárný senát předložené důkazy posuzuje a vyhodnocuje. Není jeho úkolem je samostatně vyhledávat a mít tak zájem na trestání kárně obviněného, jak se stalo v posuzovaném případě. Žalobce v řízení poukázal i na podjatost člena kárného senátu, který je úzce propojen se subjektem, který podal podnět k zahájení kárného řízení. O této námitce nebylo v řízení řádně rozhodnuto, když šíři svých vztahů se stěžovatelem tento člen kárného senátu neprokázal. Předseda senátu se pak spokojil toliko s negativním vyjádřením člena kárného senátu. Potenciálně podjatý člen kárného senátu mohl své vztahy se stěžovatelem bagatelizovat. V této souvislosti zdůraznil závažnost absence práva na podání řádného opravného prostředku. Žalobce dále brojil proti provádění důkazů žalovaným, který neprovedl většinu žalobcem navržených důkazů, aniž by zdůvodnil svůj postup. Vznikají proto pochybnosti, zda nebyly důkazy selektovány v jeho neprospěch. Navrhoval provedení důkazů výslechy svědků, kteří na odborných konferencích vyjádřili souhlasný názor s žalobcem. Žalovaný však provedení těchto důkazů odmítl s odůvodněním, že by se jednalo o osobní názory těchto osob. V jiné části rozhodnutí však z nich vychází jako z kogentního výkladu. Dle žalovaného pohnutkou žalobce měla být maximalizace svého zisku (bod 76 napadeného rozhodnutí). Takový závěr učinil, aniž by k tomu provedl nějaké důkazy a přes tvrzení žalobce, že nemá na zisku soudního exekutora žádný podíl. V řízení rovněž nebylo důsledně odlišováno jednání žalobce a soudního exekutora a ani jejich povinnosti, které pro každého z nich z jejich postavení vyplývají. Nebylo tedy ani najisto postaveno, zda je možné exekutorského koncipienta stíhat stejně jako exekutora. Kárný senát postavil kárné provinění na skutečnosti, že žalobce pokračoval v úkonech exekuce, ačkoli nebyla řádně doručena ani řádně vyhlášena, a proto ani nemohla nabýt právní moci. Založil-li však žalovaný vinu na takovém důkazu, měla být tato skutečnost řádně hodnocena. Jedná se přitom o rozhodnutí, proti kterému není přípustné odvolání a exekutor je jím vázán okamžikem jeho vyhotovení. K vlastnímu skutku žalobce namítal, že se žalovaný neměl zabývat tím, zda se měla konat dražba, nýbrž tím, zda existovaly skutečnosti konání dražby znemožňující. Žalovaný se nevypořádal s otázkou posouzení věcné roviny a platnosti některých úkonů účastníků. Soud by totiž neměl brát v potaz shodná tvrzení účastníků o zániku právního stavu, zvlášť pokud má takový zánik dopad na další subjekty a ze spisu je zřejmé, že se nezakládají na pravdě a zjištěných skutečnostech a o věci již pravomocně rozhodl soud. Je na soudu, aby rozhodoval o procesních podáních, nikoli však na základě shodného tvrzení, ale na základě zjištěného stavu. Ohledně vytýkaného jednání žalobce rovněž nesouhlasil s odůvodněním žalovaného v bodech 37, 38 a 41 rozhodnutí, tj. žalovaný nezhodnotil, z jakých důvodů měl žalobce očekávat úplné zastavení exekuce. Výklad provedený žalovaným by znamenal, že podání návrhu na zastavení má okamžitý účinek na provedení všech úkonů. Bylo-li zřejmé, že lze očekávat zastavení exekuce, měl o odkladu rozhodnout soud. Žalobce byl postižen podle právního názoru, který nemá opodstatnění v zákoně ani v judikatuře. Žalobce se dále neztotožnil s názorem žalovaného ohledně postupu při podání návrhu na odklad exekuce. Nesouhlasí ani s tím, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) výslovně vylučoval provedení dražby. Žalovaný se dostatečně nezabýval materiální stránkou věci, neboť nezkoumal, zda nenastaly okolnosti ke konání dražby. Žalobce byl trestán toliko za aplikaci právního názoru, což vylučuje další vývoj judikatury. Žalovaný se nevypořádal ani s tvrzeným rozdílem při aplikaci § 46 odst. 6 exekučního řádu. Na základě aplikace obecných zásad za spravedlivou ochranu práva nelze považovat, je-li podáním insolvenčního návrhu mařen výkon rozhodnutí, tj. insolvenční návrh podá zcela neoprávněná osoba, a proto nemůže tak vést k zamýšlenému výsledku. Žalovaný nezohlednil § 128a exekučního řádu, neboť neposuzoval, zda návrh nebyl podán prokazatelně osobou, která nemohla být jednatelem podatele insolvenčního návrhu. K otázce provedení dražby pro nepravomocně stanovené náklady žalobce v průběhu řízení doložil množství podkladů, kde bylo judikováno, že v případě dražby nemovitosti exekutor nemá vydávat příkaz k náhradě nákladů exekuce, neboť o nákladech rozhoduje v rozvrhu a postačuje pouhé jejich vyčíslení. Dle žalovaného však jedinou pohledávkou byla pohledávka exekutora na nákladech. Žalobce je však toho názoru, že žalovaný nemohl rozhodovat ad hoc a aplikovat jiné právo na souzený případ. III. Vyjádření žalovaného: