7 As 181/2012 — Nejvyšší správní soud

31 Af 154/2012- 90 - text 8 pokračování 31Af 154/2012 31Af 154/2012-90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce SLOVLIKER ČR, s.r.o., se sídlem Hudcova 78b, Brno, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 16. 8. 2012, č.j. 4470-3/2012-130100-21, t a k t o : I. Rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 16.8.2012, č.j. 4470-3/2012-130100-21, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Celního úřadu Uherské Hradiště ze dne 12.6.2012, č.j. 5823/2012-136400-024, s e z r u š u j e . III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši specifikované v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Jiřího Jestřába, advokáta, se sídlem Brno, Hlinky 142a, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 17. 10. 2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4470-3/2012-130100-21, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5823/2012-136400-024. Uvedenými rozhodnutími bylo žalobci uloženo zřízení nepřetržité přítomnosti úředních osob celního úřadu, v prostorách určených k podnikatelské činnost žalobce. [2] Žalobce se zároveň domáhal zrušení rozhodnutí Celního úřadu ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5823/2012-136400-024. II. Obsah žaloby [3] Žalobce uvedl, že po doručení zajišťovacích příkazů a vydání exekučních příkazů na majetek žalobce, rozhodl žalovaný o zřízení nepřetržité přítomnosti ve smyslu ustanovení § 41 odst. 8 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Žalobce dále uvedl, že o zřízení trvalé přítomnosti byl nejprve informován ve „Sdělení nepřetržité přítomnosti – žádost“ ze dne 8. 6. 2012, č. j. 5758/2012-136400-024, a poté v rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5823/2012-136400-024. Žalobce uvedl, že podal proti rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4470-3/2012-130100-21 (žalobou napadené rozhodnutí). [4] V rámci žalobních argumentů žalobce nejprve odkázal na právní úpravu upravující postavení celních úřadů jako správců daně a odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 5/01 s tím, že správce daně má užívat pouze prostředků co nejméně zatěžujících daňový subjekt. K samotnému rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti bylo vydáno ve fázi vymáhání spotřební daně a nemá souvislost s nepřetržitou přítomností v rámci realizace podnikatelské činnosti žalobce. Zároveň odkázal na skutečnost, že v důsledku činnosti žalovaného došlo k zastavení veškeré podnikatelské činnosti žalobce. [5] Dále konstatoval, že v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřízení nepřetržité přítomnosti odůvodněno neposkytnutím dostatečné součinnosti při vyhotovení úplného soupisu majetku žalobce. K tomu žalobce namítl, že soupis byl dokončen již dvě hodiny po doručení rozhodnutí a žalobce má tak za to, že důvody pro zřízení nepřetržité přítomnosti byly jiné, než uvedené v rozhodnutí. Uloženou součinnost mohl žalovaný realizovat dle žalobce např. prostřednictvím oprávnění vyplývajících z ustanovení § 41 dost. 3 a 6 zákona o spotřebních daních. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce [6] Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 15. 11. 2012, uvedl, že ustanovení § 41 odst. 8 zákona o spotřebních daních ukládá žalobci určité povinnosti při správě daně. Při definování správy daně odkázal žalovaný na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, s tím, že za tam zmiňovanou úhradou daně lze považovat i její vybrání, vč. vymáhání. S ohledem na to, že daňová exekuce je jedním ze způsobů vymáhání daně, je tedy daňová exekuce i správou daně. [7] Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti bylo vydáno nejen v souvislosti s daňovou exekucí, ale i z důvodu obavy z nedostatečné součinnosti odvolatele při výkonu správy daně, neboť žalobce byl provozovatelem daňového skladu a jeho předmětem podnikání byla výroba výrobků podléhajících spotřební dani. [8] Námitka neexistence nepřetržitého provozu žalobce je z hlediska ustanovení § 41 odst. 8 zákona o spotřebních daních irelevantní. [9] Žalovaný dále konstatoval, že žalobce neuvádí, v čem spatřuje postup podle ustanovení § 41 odst. 3 a 6 zákona o spotřebních daních pro něj méně zatěžující a sám žalovaný takový postup jako méně zatěžující nechápe. Závěrem uvedl, že není pravdou, že by se nevypořádal s odvolací námitkou stran ochromení činnosti žalobce. [10] Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, doručenou soudu dne 9. 1. 2013, ve které uvedl, že v případě jednorázových, omezených kontrol vznikají žalobci jistě menší náklady než v případě nepřetržité přítomnosti, které se musí účastnit pracovník daňového subjektu a daňový subjekt je zatížen i např. náklady na energie. Zároveň setrval na svém tvrzení, že zřízení nepřetržité přítomnosti, resp. nezbytnost zřízení nebyla relevantně vysvětlena. IV. Posouzení věci krajským soudem [11] Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl poté, co ve věci nařídil jednání. [12] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný a prvostupňový správce daně se rozhodli postupovat při nařízení zřízení nepřetržité přítomnosti podle ustanovení § 101 a násl. daňového řádu a uložit žalobci povinnost umožnit zřízení nepřetržité přítomnosti po nevyhovění výzvě rozhodnutím (Ustanovení § 101 odst. 1 daňového řádu Správce daně ukládá povinnosti nebo přiznává práva anebo prohlašuje práva a povinnosti stanovené zákonem rozhodnutím.). Tím, že správce daně přistoupil k vydání rozhodnutí, musí rozhodnutí správce daně nutně splňovat požadavky kladené na rozhodnutí zákonem. Zejména vznikl požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 102 odst. 2 daňového řádu, dle kterého rozhodnutí obsahuje odůvodnění, nestanoví-li zákon jinak. Minimální obsahové náležitosti rozhodnutí pak stanoví ustanovení § 102 odst. 3 daňového řádu, dle kterého v odůvodnění správce daně uvede důvody výroku nebo výroků rozhodnutí a informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami uplatněnými příjemcem rozhodnutí. [13] V souzené věci bylo pokladem pro vydání rozhodnutí ustanovení § 41 odst. 8 zákona o spotřebních daních, dle kterého plátci a uživatelé jsou povinni umožnit za účelem výkonu správy daně nepřetržitou přítomnost úředních osob celního úřadu, v prostorách určených k podnikatelské činnosti, pokud o to celní úřad nebo celní ředitelství požádá. Plátci a uživatelé jsou povinni poskytnout celnímu úřadu k výkonu správy daně potřebnou součinnost včetně bezúplatného poskytnutí kancelářských prostor. [14] Soud nikterak nezpochybňuje oprávnění správce daně vydat rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti. V této rovině soud se žalobcem souhlasí v definici toho, co je rozuměno správou daně. Zde žalovaný zcela výstižně odkazuje ve vyjádření na ustanovení § 1 odst. 2 daňového řádu, který jasně jako součást správy daně zahrnuje i zabezpečení úhrady daně (Správa daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.) a tedy postupy správce daně v rámci daňové exekuce lze bez dalšího pod pojem správy daně zahrnout. [15] Zároveň má žalovaný pravdu v tom, že z pohledu ustanovení § 41 odst. 8 zákona o spotřebních daních je irelevantní, zda má nebo nemá žalobce zřízen nepřetržitý provoz. Pokud bylo objektivně v silách žalobce zajistit nepřetržitou přítomnost úředních osob celního úřadu v prostorách žalobce, pak tak měl žalobce povinnost učinit. Hodnocení, zda byly pro nařízení nepřetržité přítomnosti důvody, event. zda bylo možno dosáhnout stejného výsledku mírnějšími prostředky, je otázkou zákonnosti rozhodnutí o nařízení nepřetržité přítomnosti a nepřísluší je posuzovat žalobci, který má povinnost umožnit celnímu úřadu nepřetržitou přítomnost. Případnou škodu, která by mu vznikla v důsledku splnění rozhodnutí o zřízení nepřetržité přítomnosti, které by následně bylo shledáno jako nezákonné, by pak mohl žalobce vymáhat po tom, kdo mu ji způsobil. [16] Nicméně jestliže žalobce rozhodl o zřízení nepřetržité přítomnosti rozhodnutím, musí být jeho rozhodnutí náležitě odůvodněno. Daňový subjekt má právo na to, dozvědět se proč bylo rozhodnuto určitým způsobem o jeho právech a povinnostech. Úkolem sp