— Nejvyšší správní soud

30 A 79/2014- 117 - text 10 pokračování 30 A 79/2014 30 A 79/2014 - 117 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Křtinský mramor s.r.o., se sídlem Antonína Václavíka 340, Luhačovice – Pozlovice, zast. JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, P. O. Box 140, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: i) PRO Březinu – Prosperita – Rozvoj – Obnova, z. s., se sídlem Březina 262, 679 05 Březina, ii) obec Březina, Březina 24, 679 05 Březina, iii) F. N., iv) I. M., v) J. K., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 13. 8. 2014, č. j. SBS 22417/2014/ČBÚ-22, ve věci stanovení dobývacího prostoru, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení ad i) až v) n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Jihomoravského a Zlínského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 4. 2014, č. j. SBS 12336/2014/OBÚ-01/1; tímto rozhodnutím bylo v souladu s ustanovením § 28 odst. 9 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o návrhu žalobce na stanovení dobývacího prostoru Březina u Křtin, které bylo zahájeno již v roce 1994. Důvodem pro zastavení předmětného správního řízení bylo nedoplnění návrhu žalobce o požadované doklady ve lhůtě stanovené do 1. 3. 2014, k čemuž byl vyzván výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 29. 11. 2013, č. j. SBS 34608/2013/OBÚ-01/2; současně správní orgán I. stupně rozhodnutím z téhož dne pod č. j SBS 34608/2013 předmětné řízení přerušil do 1. 3. 2014. Do uvedeného data měl žalobce ke svému návrhu na stanovení dobývacího prostoru doložit jednak doklady z hlediska spolehlivého posouzení jeho procesního nástupnictví (po společnosti INOVATEX a.s.), jednak doklady další - týkající se právem chráněných obecných zájmů, a sice: - doklad, kterým lze prokázat použitelnost předchozího souhlasu vydaného dne 5. 9. 1994 tehdejším Ministerstvem hospodářství ČR, pod č. j. 336 271/94-73, poř. č. PS-397/231/94 (a to subjektu: EVŽEN MUSIL – VEMPO, obchodní firma); - doklad, resp. listinu – vyjádření Okresního úřadu v Blansku, ze kterého vyplývá, že předmětný záměr žalobce byl tzv. podlimitním záměrem podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, dále jen „zákon č. 244/1992 Sb.“; - doklad, z něhož bude vyplývat jednoznačný závěr, podle kterého zákona má být provedeno posouzení vlivů záměru na životní prostředí (přičemž k jeho předložení mělo dojít v součinnosti s Ministerstvem životního prostředí). Podáním ze dne 21. 2. 2014 žalobce na danou výzvu reagoval a vedle vyjádření k procesnímu nástupnictví (v němž vyloučil nástupnictví po společnosti INOVATEX a.s.) se vyjádřil i k dalším požadovaným dokladů. K prokázání použitelnosti předchozího souhlasu Ministerstva hospodářství ČR odkázal na dohodu o převodu práv a povinností ze dne 7. 12. 2010, jakož i na potvrzení platnosti předmětného souhlasu Ministerstvem životního prostředí ze dne 11. 2. 2011, č. j. 108190/ENV/10; 3001/560/10. A z hlediska zbývajících dokladů týkajících se tematicky téhož problému, tj. posouzení vlivů na životní prostředí, uvedl: (i) že vyjádření Okresního úřadu v Blansku doložit nemůže, neboť se u něho nedochovalo, a (ii) že k posouzení, podle kterého zákona je nutno postupovat, se obrátil na Ministerstvo životního prostředí s tím, že jeho vyjádření v dané věci dosud neobdržel. Proto žalobce rovněž požádal o prodloužení lhůty k doplnění návrhu, což správní orgán I. stupně akceptoval a lhůtu mu prodloužil do 14. 4. 2014. Ministerstvo životního prostředí ve svém vyjádření ze dne 14. 4. 2014, zn. 25453/ENV/14, adresovaném žalobci a na vědomí zaslaném také správnímu orgánu I. stupně, poukázalo na přechodné ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“, dle kterého se posouzení zahájená před účinností tohoto zákona dokončí podle zákona č. 244/1992 Sb.; to znamená, že veškeré procesy EIA („Enviromental Impact Assessment“) zahájené podle zákona č. 244/1992 Sb. je nutné vždy dokončit podle pravidel stanovených v tomto zákoně. Dále doplnilo, že pokud se příslušný úřad, resp. orgán (Okresní úřad v Blansku) vyjádřil v tom smyslu, že posuzování záměru podle zákona č. 244/1992 Sb. nebude prováděno, pak EIA proces neproběhl. Předmětné přechodné ustanovení se však vztahuje jen na případy, kdy proces EIA byl před nabytím účinnosti zákona č. 100/2001 Sb., tj. do 1. 2. 2002, zahájen a současně nebyl k tomuto datu dokončen. Na základě toho pak správní orgán I. stupně vydal shora citované rozhodnutí o zastavení řízení s tím, že žalobce – žadatel „nedoložil požadované listiny včas, případně neučinil jiný úkon, kterým by lhůtu prodloužil, případně by pokračoval dále v řízení v intencích vyjádření Ministerstva životního prostředků“. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného jako odvolacího orgánu, který konstatoval, že žalobce – žadatel v odvolání sám přiznává, že jeho návrh na stanovení dobývacího prostoru neobsahuje doklad o posouzení vlivu záměru na životní prostředí. Jedná se přitom o jeden z dokladů, které správní orgán I. stupně požadoval a protože jej ve stanovené lhůtě neobdržel, rozhodl v souladu s horním zákonem o zastavení řízení. Horní zákon neumožňuje pokračovat v řízení, pokud není návrh na stanovení dobývacího prostoru ze strany žadatele doplněn ve stanovené lhůtě. Z tohoto důvodu tedy musel správní orgán I. stupně řízení zastavit, aniž by měl povinnost doplnit spis o doklady ve věci posouzení vlivu na životní prostředí. Podle žalovaného je to naopak žadatel – žalobce, jehož povinností v souladu s § 28 odst. 1 písm. d) horního zákona je doložit návrh na stanovení dobývacího prostoru požadovanými doklady, což neučinil. Nezbylo tedy než předmětné řízení zastavit a nelze se v tomto ohledu dovolávat toho, že pokud správní orgán I. stupně neprokázal existenci vyjádření Okresního úřadu v Blansku, má se za to, že posuzování vlivů na životní prostředí pokračuje a je třeba ho doplnit, resp. dokončit podle zákona č. 244/1992 Sb.; dle žalovaného je v tomto ohledu důkazní břemeno na straně žadatele – žalobce, jak již bylo naznačeno výše. II. Žaloba Žalobce se s uvedeným závěrem žalovaného neztotožnil a podal proti jeho rozhodnutí žalobu, ve které stručně zrekapituloval dosavadní procesní průběh, z něhož je zřejmé, že správní orgán I. stupně v dané věci rozhodoval opakovaně, přičemž jeho předchozí rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 29. 5. 2013, č. j. SBS/14718/2013/OBÚ-01/1, bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2013, č. j. SBS 23737/2013/ČBÚ-22. V této souvislosti žalobce odkázal na posledně citované zrušovací rozhodnutí žalovaného, v jehož odůvodnění na str. 3, odst. 3 bylo uvedeno, že: „[z] předložené dokumentace není patrno, jak byl záměr posuzován. Toto konstatuje i OBÚ v bodě 3 své žádosti na Ministerstvo životního prostředí ze dne 30. dubna 2013, č. j. SBS/10416/2013. Žádost OBÚ, zda v takto vedeném řízení je postup žadatele/organizace zákonný (aplikace zákona č. 244/1992 Sb.), však měla obsahovat přímý dotaz k Ministerstvu životního prostředí, neboť dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. dobývací prostor stanoví OBÚ v součinnosti s dotčenými orgány“. V rámci nového projednání však v rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 29. 11. 2013 správní orgán I. stupně uvedl, že: „Český báňský úřad konstatoval, že je věcí organizace, aby si s Ministerstvem životního prostředí vyjasnila, podle kterého zákona má být posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) provedeno a OBÚ předložila jednoznačný závěr“. Takové vyjádření je podle názoru žalobce v přímém rozporu nejen s předcházejícím vyjádřením žalovaného v jeho zrušujícím rozhodnutí, které je pro správní orgán I. stupně závazné, ale i se samotným horním zákonem. I přes to žalobce učinil vše pro vydání požadované listiny a učinil dotaz na Ministerstvo životního prostředí, o čemž správní orgán I. stupně informoval. Nemůže mu tedy jít k tíži datum vydání listiny Ministerstva životního prostředí, pokud za účelem jejího opatření postupoval nad rámec předcházejícího (zrušovacího) rozhodnutí žalovaného, resp. s odkazem na § 27 odst. 1 horního záko