1 Azs 43/2020 — Nejvyšší správní soud

41 Az 9/2024- 34 - text 6 41 Az 9/2024 41 Az 9/2024 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: A. L. státní příslušnost: S. r. X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, č. j. OAM-185/LE-LE05-LE05-EX-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je ze Slovenska. Požádal zde o mezinárodní ochranu, kterou však žalovaný vyhodnotil jako nepřípustnou, protože členské státy EU jsou bezpečnými zeměmi původu. Neuplatnila se tu přitom žádná z výjimek, ve kterých se za bezpečné již nepovažují. Žalobce namítá, že v jeho případě Slovensko bezpečné není. A že žalovaný porušil jeho právo na právní pomoc a tlumočníka. Žádná z těchto námitek není důvodná. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Žalobce požádal v únoru 2024 o mezinárodní ochranu v Česku. Důvodem byla změna politické situace na Slovensku, kde podle něj dochází k přechodu k diktátorskému režimu. Je aktivním „zapsaným“ podporovatelem hnutí LGBTQ+, proti kterému vystupuje jedna z koaličních stran. Podporuje také opozici. Očekává zvýšení nátlaku kvůli odmítání standardních médií a čistek ve státních složkách. V případě vydání na Slovensko mu hrozí ohrožení života a zdraví. Do státní správy, policie a justice se opět dostane mafie. 3. Žalobce v roce 2020 spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Jeho svědectví pomohlo k odsouzení tzv. seredské drogové mafie. Ta má kontakty ve všech věznicích, kde by mohl nastoupit k výkonu trestu, a mohla by se mu pomstít. Po návratu na Slovensko se obává fyzické likvidace. Slovensko v jeho případě není bezpečnou zemí. Za nestandardní považuje i žádost slovenských orgánů o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody bez „řádného vyřešení“ jeho trestní věci. 4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, č. j. OAM-185/LE-LE05-LE05-EX-2024 („rozhodnutí žalovaného“), shledal žádost žalobce za nepřípustnou a řízení o ní zastavil. Podle § 10a odst. 1 písm. a) zákona o azylu je totiž žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jí podal občan EU, který nesplňuje podmínky stanovené právem EU. Protokol č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států EU („Aznarův protokol“) stanoví, že s ohledem na úroveň ochrany lidských práv a svobod v členských státech EU se tyto státy navzájem považují za bezpečné země původu pro všechny právní a praktické účely ve vztahu k azylové problematice. Žádost o mezinárodní ochranu příslušníka členského státu EU lze přijmout pouze ve výjimečných, taxativně vyjmenovaných případech. Ve vztahu ke Slovensku přitom nenastala žádná z těchto výjimek. Proto je žádost žalobce nepřípustná. Tvrzení žadatele, že v jeho konkrétním případě Slovensko za bezpečnou zemi považovat nelze, na tom nic nemění. III. Obsah žaloby 5. Žalobce v žalobě zopakoval důvody své žádosti o mezinárodní ochranu. Kvůli jeho podpoře hnutí LGBTQ+, změně politického režimu i vládnímu angažmá strany SNS již došlo k represi v žalobcově rodině – opakovaně z těchto důvodů fyzicky napadli jeho syna. Žalobce je aktivním podporovatelem opozice vlády. Vládní garnitura povede k návratu mafiánských struktur prorůstajících do státní správy. V důsledku toho dochází k přímému ohrožení života žalobce, pokud se vrátí na Slovensko. Žalobce totiž vystoupil proti mafii. V roce 2020 spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a zásadním podílem přispěl k odsouzení několika členů tzv. seredské drogové mafie. Vystupoval v pozici tzv. utajeného svědka. 6. Osoby, k jejichž odsouzení přispěl, jsou nadále ve výkonu trestu a mají kontakt s osobami pohybujícími se na svobodě, napojenými na státní složky. Jak v policii, tak i v kruzích nejvyšší politiky. Tyto osoby již identifikovaly žalobce jako osobu utajeného svědka v jejich věci a chtějí se pomstít. Slovensko nemůže žalobci garantovat standardní úroveň ochrany práv. V případě návratu a výkonu trestu odnětí svobody dojde v krátké době k jeho „nehodě“. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, protože žalovaný opomenul udělení doplňkové ochrany. 7. Žalovaný také odmítl ve věci jednat s ustanoveným obhájcem (jeho substitutem), protože neměl řádné zmocnění. Žalovaný se přitom nezabýval otázkou šíře zmocnění obhájce podle § 41 trestního řádu). Obhájce má mj. poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc a je oprávněn podávat za něho žádostí, aniž by tato úpravy byla výslovně omezena striktně na řízení podle trestního řádu. To by fakticky vedlo ke znemožnění přezkumu jednání státních orgánů v trestních věcech. 8. Žalovaný dále upřel žalobci ve věci možnost jednat v rodném jazyce, protože nedostal tlumočníka. Snaží se to omluvit dlouhodobým pobytem žalobce v Česku. Žalobce však není osobou práva znalou. Obsah listin vyhotovených třetí osobou po řádném vysvětlení ve slovenském jazyce (plná moc k podání žádosti o mezinárodní ochranu) nemá relevanci. 9. Žalobci reálně hrozí újma na životě i zdraví v případě předání orgánům Slovenské republiky. Za takové situace by nemělo mít přednost formální hledisko podle Aznarova protokolu. Podle veřejně dostupných informací se řízení podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii vůči Slovenské republice aktivně zvažuje. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný neměl podle Aznarova protokolu důvod, proč nepovažovat Slovenskou republiku za bezpečnou zemi původu. Podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o azylu se v těchto věcech ani neprovádí pohovor. Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu se v případě nepřípustných žádostí dále neposuzuje, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany. 11. K procesním námitkám žalobce žalovaný poukázal na poučení, kterého se žalobci ve vztahu k možnosti zastupování dostalo, i na jeho postup, z něhož vyplývá, že si této možnosti byl prokazatelně vědom. Přesto žalobce nikoho k zastupování své osoby (s výjimkou podání žádosti) v řízení o udělení mezinárodní ochrany nezmocnil, ač tuto možnost měl a věděl o ní. Předložené zmocnění k podání žádosti neopravňovalo k zastupování ve správním řízení v širším rozsahu nad rámec tohoto konkrétního úkonu. Stejně tak ani substituční plná moc udělená obhájkyní, která byla žalobci ustanovena v trestním řízení krajským soudem podle trestního řádu, nemohl správní orgán akceptovat jako náhradu plné moci, udělované podle § 33 správního řádu. Žalovaný výslovně poukazuje na usnesení o ustanovení obhájce. O vadě podání žalovaný substitučně zmocněného obhájce informoval a vyzval ho k jejímu odstranění. Žalovaný tak odmítá, že by se šíří zmocnění žalobcova právního zástupce dostatečně nezabýval. 12. K otázce tlumočníka žalovaný poukazuje na § 16 správního řádu. Vycházel ze sdělení samotného žalobce, že tu žije od roku 2012 a má tu zaměstnání, z čehož logicky dovodil, že žalobcova znalost českého jazyka mu postačuje k tomu, aby správnímu řízení plně porozuměl. Žalobce se mohl vyjadřovat ve slovenštině, popřípadě mohl využít možnosti právního zastoupení. V žalobě pak neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl v důsledku tvrzené neschopnosti pasivní komunikace v češtině skutečně zkrácen na svých právech. V. Posouzení věci krajským soudem Námitky týkající se věcné odůvodněnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu 13. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že je-li žadatelem o mezinárodní ochranu občan členského státu EU, může Česká republika zvažovat jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany nebo tuto přijmout k dalšímu zpracování jen v případech uvedených v Aznarově protokolu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020, č. j. 1 Azs 43/2020-24, č. 4042/2020 Sb. NSS, body 14 a 15). Ten je s ohledem na čl. 51 Smlouvy o Evropské unii její integrální součástí. Státy EU se podle něj navzájem považují za bezpečné země původu. Jen výjimečně může členský stát zvážit nebo přijmout k dalšímu zpracování žádost o azyl podanou občanem jiného členského státu. Může se tak stát v následujících případech: a) jestliže se členský stát, jehož příslušníkem je žadatel, rozhodne poté, co vstoupí Amsterodamská smlouva v platnost, využívaje článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přijmout opatření, která se na jeho území odchylují od povinností vyplývajících z úmluvy; b) jestliže bylo zahájeno řízení podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a Rada nebo případně Evropská rada o něm ještě nerozhodla s ohledem na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem; c) jestliže Rada přijala rozhodnutí podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii s ohledem na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem, nebo jestliže Evropská rada přijala rozhodnutí podle čl. 7 odst. 2 uvedené smlouvy s ohledem na členský stát, jehož je žadatel příslušníkem; d) jestliže členský stát s ohledem na žádost státního příslušníka jiného člens