7 Afs 94/2014 — Nejvyšší správní soud

30 Af 26/2023- 129 - text  13 30 Af 26/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: VIAREK, a.s. sídlem Ol. Blažka 145, 679 02 RájecJestřebí zastoupeného společností Bortlík T&A s.r.o. sídlem Palackého 75/21, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj sídlem náměstí Svobody 4, 602 00 Brno o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 4. 2023, č. j. 803269/23/300650521705262 a č. j. 793869/23/300650521705262 takto: I. Žaloby se zamítají. II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ve věci se jedná o to, zda má žalobce nárok, aby mu daňová správa přiznala úrok z nesprávně stanovené daně za období od 4. 3. 2015 do 13. 12. 2019, kdy mu Celní úřad pro Jihomoravský kraj kvůli běžícím daňovým řízením zadržoval kauci ve výši 20 mil. Kč. 2. Žalobce jako podnikatel vyvážel řepkový olej do Polska. Orgány daňové správy mu neuznaly nároky na odpočty DPH a pravomocně mu dne 28. 11. 2019 doměřily DPH za zdaňovací období srpen 2014 ve výši 10 838 906 Kč a vyměřily DPH za zdaňovací období září 2014 ve výši 6 029 499 Kč. Žalobce se proti tomu úspěšně bránil ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně odvolací rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému, a ten novým odvolacím rozhodnutím odpočty za obě zdaňovací období z větší části uznal a vyměřenou i doměřenou daň zrušil. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj žalobce vyrozuměl, že mu předepsal na jeho osobní daňový účet úrok z nesprávně stanovené daně ve výši 2 236 862 Kč ve vztahu k vyměřené dani za srpen 2014 a ve výši 4 021 086 Kč ve vztahu k vyměřené dani za září 2014. V obou případech finanční úřad uznal žalobcův nárok na úrok za období od 14. 12. 2019 (den následující po náhradním dni splatnosti daně) do 16. 12. 2022 (den vrácení nesprávně stanovené daně). 3. Žalobce podal proti oběma vyrozuměním námitky. Domáhal se toho, aby mu žalovaný přiznal úrok již od 4. 3. 2015, protože mu Celní úřad pro Jihomoravský kraj od tohoto data kvůli běžícím daňovým řízením zadržoval kauci distributora pohonných hmot ve výši 20 mil. Kč, kterou by mu jinak kvůli ukončení činnosti distributora pohonných hmot musel vrátit. Žalovaný námitky zamítl dvěma samostatnými rozhodnutími označenými v záhlaví (dále též „rozhodnutí o námitkách“ nebo „napadená rozhodnutí“). Proti nim brojil žalobce u Krajského soudu v Brně dvěma žalobami podanými dne 29. 6. 2023 (sp. zn. 30 Af 26/2023 a 30 Af 27/2023). Krajský soud v Brně spojil na žalobcův návrh tyto dvě věci ke společnému projednání pod sp. zn. 30 Af 26/2023. 4. Žalobce vedle toho podal dne 31. 8. 2023 další žalobu, a to proti Celnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (rozhodnutí ze dne 12. 7. 2023 č.j. 1380944/202353000011). V ní se domáhá prakticky téhož plnění, jen vůči jinému správnímu orgánu – chce, aby mu celní úřad přiznal úrok z vratitelného přeplatku, protože mu od 4. 3. 2015 neoprávněně zadržoval kauci. O této žalobě rozhodne krajský soud samostatně, jelikož se jedná o jiného žalovaného. II. Argumentace žalobce 5. Žalobce navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, neboť jsou podle něj nezákonná. 6. Při stanovení úroku z nesprávně stanovené daně žalovaný nezohlednil období, kdy celní úřad žalobci zadržoval kauci distributora pohonných hmot i po ukončení této činnosti. Celní úřad byl po celou dobu povinen průběžně vyhodnocovat, zda zadržování kauce ve výši 20 mil. Kč je přiměřené, ale nečinil tak. Žalobce zde odkazuje na povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují, a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní (zde žalobce odkazuje obecně na ústavní právo, na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 703/06, Pl. ÚS 83/06 a Pl. ÚS 3/02, a dále na § 5 odst. 3 daňového řádu). Podle žalobce se zde uplatní též analogie s právní úpravou zajišťovacího příkazu (§ 167 daňového řádu), k čemuž se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevyslovil. 7. Finanční úřad sice informoval celní úřad na základě jeho žádostí pravidelně o tom, že nějaká daňová řízení stále vede, ale vůbec nehodnotil, v jakém poměru je výše zadržených finančních prostředků k předpokládanému výsledku daňových řízení. Žádný z obou úřadů také neučinil jakoukoliv úvahu o majetkové situaci žalobce a tedy neodůvodnil obavu, že v budoucnu stanovená daň bude nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Takovou úvahu by totiž žalovaný při miliardovém obratu žalobce za rok 2013 i 2014 a majetku převyšující hodnotu 170 mil. Kč nebyl schopen zdůvodnit. 8. Nadto celní úřad považoval až do konce roku 2017 pro zadržování kauce za stěžejní daňové řízení vedené za zdaňovací období leden 2015. Teprve na základě žádosti žalobce o vrácení přeplatku přijal celní úřad výklad, že jediným řízením způsobilým zastavit běh lhůty pro vrácení kauce je daňová kontrola za zdaňovací období srpen 2014. Po dobu téměř dvou let tak celní úřad nezákonně zadržoval kauci na základě nezpůsobilého daňového řízení. Teprve dne 13. 11. 2017 požadoval celní úřad od finančního úřadu poprvé bližší informace k naplnění požadavku proporcionality, ale ten reagoval prostým konstatováním, že při ukončení daňových kontrol lze očekávat fiskální efekt ve výši cca 15 mil. Kč plus příslušenství. To ke zhodnocení proporcionality nepostačuje. 9. Žalobce ještě poukazuje na to, že právě jen ve vztahu k daňovému řízení za zdaňovací období srpen 2014 posuzoval Krajský soud v Brně otázku, zda celní úřad kauci zadržoval zákonně (rozsudek sp. zn. 29 Af 6/2018). Přesto se žalovaný v napadeném rozhodnutí opět pokouší tvrdit, že zadržování kauce se opíralo též o daňová řízení vedená za zdaňovací období září a říjen 2014. 10. Žalobce dále polemizuje s některými vývody žalovaného. Předně tím, že žalobce v srpnu 2019 uhradil dobrovolně vyměřenou a doměřenou daň, nikterak neuznal, že by snad daňové řízení bylo vedeno oprávněně a že by ke stanovení daně mělo v budoucnu dojít. Pouze se s poukazem na péči řádného hospodáře snažil zmírnit dopady stanovené daně na svůj majetek. Proto se ostatně žalobce nedomáhal dalších úroků ve vztahu k příslušenství daně, které bylo uhrazeno z oné dobrovolně provedené platby. Dále v tom, že žalovaný vyhověl žalobcovu návrhu ze dne 19. 12. 2019, aby použil přeplatek z kauce zadržované u celního úřadu na úhradu doměřené daňové povinnosti za zdaňovací období srpen 2014 a vyměřené daňové povinnosti za zdaňovací období září 2014 a říjen 2014, nelze spatřovat žádné dobrodiní žalovaného. Žalovaný byl povinen převést zadrženou kauci na úhradu daně, jež byla výsledkem toho daňového řízení, kvůli kterému neběžela lhůta pro vrácení kauce. K úhradě daňových povinností je totiž vždy nutné použít nejdříve vzniklý přeplatek (zde žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 164/2022). K úhradě tak došlo zcela v souladu s § 154 odst. 5 daňového řádu, jenž uvádí, že „za den úhrady nedoplatku převodem přeplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku, pokud tento nastal po dni vzniku nedoplatku; jinak den vzniku nedoplatku“. Žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 124/2022 na věc nedopadá, protože řeší situaci, kdy tamní žalobce uhradil daň přede dnem splatnosti dobrovolně. Naproti tomu v nynější věci došlo k zadržení finančních prostředků kvůli jednání správce daně a žalobce neměl možnost volby. Ani doporučení žalovaného, že žalobce by měl vzniklou škodu uplatnit podle zákona o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci, není namístě. Smyslem institutu nazývaného úrok z nesprávně stanovené daně je předcházet právě komplikovaným řízením o náhradu škody (zde žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 113/2014). 11. Žalobce je přesvědčen, že podmínky pro zadržení kauce jako celku nebyly v tomto případě splněny už od počátku. Proto požaduje úrok z nesprávně stanovené daně již od data 4. 3. 2015, kdy se kauce u celního úřadu stala přeplatkem. A požaduje jej po žalovaném, protože ten byl iniciátorem zajištění kauce distributora pohonných hmot u celního úřadu, a zároveň po provedených daňových řízení nakonec žalobci vyměřil nadměrný odpočet tak, jak žalobce původně tvrdil v daňovém přiznání. Případné (spolu)zavinění celní správy nemá vliv na povinnost žalovaného poskytnout žalobci ekonomickou náhradu vniklé ekonomické újmy (zde žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 128/2016). 12. Žalobce připomíná, že již před zahájením daňové kontroly splnil svou zákonnou povinnost tvrdit daň ve správné výši. Žalovaný se rozhodl výši tvrzené daně zpochybnit a stanovit daň odlišně, tudíž nedostál své povinnosti stanovit daň ve správné výši (§ 1 odst. 2 daňového řádu). Účelem úroku z neoprávněného jednání správce daně nicméně není sankcionovat stát za nezákonné jednání (pochybení), ale adresá