31 Af 29/2024 – Krajský soud v Brně

31 Af 29/2024- 45 - text  8 31 Af 29/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci žalobkyně: STOPR, s.r.o., IČO: 25550969 sídlem U Jatek 77, 592 31 Nové Město na Moravě zastoupená Censitio s.r.o., vykonávající daňové poradenství sídlem Ratajova 1113/8, 148 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20802/24/5300-21444-711869, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci soud posuzoval otázku, zda měl být žalobkyni uznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) v rozsahu plnění přijatých od dodavatele MAKRA – organizační složka malého podniku MAKRA, IČO: 63110211 („MAKRA“). Žalobkyni nebyl nárok uznán z důvodu neprokázání rozsahu těchto plnění, resp. z důvodu neprokázání využití tohoto plnění v rámci její ekonomické činnosti. 2. Finanční úřad pro Kraj Vysočina („správce daně“) provedl u žalobkyně daňovou kontrolu na DPH, v rámci které prověřoval plnění přijatá od dodavatele MAKRA. Na základě kontrolních zjištění, s odkazem na porušení § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („ZDPH“), správce daně vyloučil nárok na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila na základě předložených daňových dokladů od této společnosti ve zdaňovacích obdobích září až prosinec 2018 a únor až prosinec 2019. Dne 11. 8. 2023 vydal správce daně celkem šestnáct dodatečných platebních výměrů (za zdaňovací období září až prosinec 2018 a únor až prosinec 2019), kterými žalobkyni doměřil DPH a současně jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně (všechny dohromady jako „dodatečné platební výměry“). Správce daně žalobkyni neuznal nárok na odpočet DPH celkem ve třech oblastech: práce na pile – pořez dřeva, práce v ozdravném programu a stavební práce. 3. Žalobkyně podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, na základě kterého žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 7. 2024, č. j. 20802/24/5300-21444-711869, („napadené rozhodnutí“) platební výměry změnil. Na rozdíl od správce daně dospěl k závěru, že pochybnosti o rozsahu poskytnutého plnění v oblasti prací na pile nedosahují takové intenzity, aby bylo možné odmítnout nárok na odpočet DPH z daných plnění. Uznal proto žalobkyní uplatněný nárok na odpočet DPH u prací na pile. Ve zbytku výroky platebních výměrů potvrdil. V případě prací v ozdravném programu a stavebních prací se mělo jednat o plnění pro AGROFARM, a. s. („AGROFARM“), které žalobkyně zajišťovala subdodavatelsky prostřednictvím dodavatele MAKRA. Žalobkyně však dle žalovaného neprokázala rozsah provedených prací v ozdravném programu (u daňového dokladu č. 23 ani použití plnění pro svou ekonomickou činnost). U stavebních prací neprokázala použití předmětného plnění v rámci své ekonomické činnosti a existují také vážné a důvodné pochybnosti o rozsahu poskytnutých prací (s výjimkou daňového dokladu č. 18, kde byl zpochybněn pouze rozsah plnění, a s ohledem na zachování neutrality daně proto žalovaný nárok na odpočet ve vztahu k tomuto dokladu žalobkyni uznal). II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného o neunesení důkazního břemene. Žalovaný po ní vyžadoval takový důkazní standard, který ve výsledku prakticky vylučuje, aby důkazní břemeno unesla. Žalovaný totiž po žalobkyni požadoval unést důkazní břemeno nadevší pochybnost. Podle ustálené judikatury přitom stačí, aby z předložených důkazů šel závěr učinit s dostatečnou mírou jistoty. Žalobkyní předložené důkazy ve svém souhrnu tvoří ucelený soubor vzájemně se doplňujících důkazů, které spolehlivě prokazují její skutkovou verzi. Je zde totiž převaha důkazů svědčící pro verzi žalobkyně, což ustálená judikatura považuje za dostačující pro naplnění důkazního standardu na straně daňového subjektu. 5. Žalobkyni připadá nelogické a vnitřně rozporné, pokud žalovaný na jedné straně uvádí, že se na fakturách shoduje druh prací, avšak zároveň tvrdí, že žalobkyně neprokázala rozsah prací na přijatých fakturách. Je nesporné, že stavební práce na farmě AGROFARM prováděla žalobkyně výhradně prostřednictvím subdodávky od MAKRA. Je-li prokázáno, že stavební práce prováděla žalobkyně výhradně prostřednictvím MAKRA, je zřejmý také rozsah těchto prací i jejich použití v rámci ekonomické činnosti žalobkyně. 6. Jelikož správní orgány žalobkyni neuznaly nárok na odpočet, došlo z jejich strany k porušení principu neutrality daně. Žalobkyni byly stavební práce fakturovány v režimu přenesení daňové povinnosti. Postup žalovaného je vnitřně rozporný, pokud na jedné straně uznává, že zde byly důvody pro přiznání daně v uvedené výši z přijatých plnění v rámci reverse charge. Tím žalovaný vlastně osvědčil, že žalobkyně od MAKRA službu přijala v deklarovaném rozsahu. Na druhé straně ale tvrdí, že žalobkyně neprokázala, že plnění přijala v deklarovaném rozsahu. Tím, že žalovaný osvědčil důvody pro vznik daňové povinnosti, osvědčil také, že došlo k poskytnutí služby v rozsahu, který je uveden na daňovém dokladu. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný považoval námitky žalobkyně za nedůvodné. Jelikož se žalobní námitky kryjí s námitkami odvolacími, odkázal na napadené rozhodnutí a správní spis. 8. Na daňových dokladech nebyl vymezen konkrétní rozsah plnění u ozdravného programu, a žalobkyně nepředložila důkazní prostředky, ze kterých by rozsah plnění plynul. Žalobkyně nerozlišuje mezi druhem plnění a jeho rozsahem. Není sporné, že MAKRA pro žalobkyni druhově určené práce prováděla, a že je žalobkyně použila v rámci své ekonomické činnosti. Nebyl však prokázán konkrétní rozsah tohoto poskytnutého plnění. 9. U stavebních prací pak žalovaný nezpochybňoval pouze jejich rozsah, ale zejména jejich využití v rámci ekonomické činnosti žalobkyně. V souladu s principem neutrality daně nelze odepřít nárok na odpočet pouze na základě pochybností o rozsahu plnění, a proto žalovaný uznal nárok na odpočet u dokladu č. 18. U zbývajících plnění však nebylo prokázáno využití předmětných plnění v rámci ekonomické činnosti žalobkyně; žalovaný tedy nikdy neosvědčil, že žalobkyně přijala plnění od MAKRA v deklarovaném rozsahu. 10. Správní orgány po žalobkyni nepožadovaly prokázání skutečností nadevší pochybnost; požadovaly po ní prokázat oprávněnost nároku na odpočet, což však žalobkyně neučinila. Jelikož ani žalobkyně sama neuvádí, v čem byly požadavky správních orgánů přemrštěné, považuje žalovaný svůj postup za souladný s ustálenou judikaturou. IV. Posouzení věci 11. Žaloba není důvodná. 12. V této věci byla podstatná otázka, zda měla žalobkyně nárok na odpočet DPH. Konkrétně zda prokázala faktický rozsah poskytnutých ozdravných prací a stavebních prací a využití stavebních prací v rámci své ekonomické činnosti. Jinými slovy šlo o to, zda správce daně vyloučil nárok na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila na základě daňových dokladů, v souladu s § 72 a § 73 ZDPH. IV.A. Základní právní východiska 13. Pro posouzení této otázky byla podstatná právní úprava týkající se rozložení důkazního břemene při uplatňování nároku na odpočet DPH a navazující judikatura. Dokazování v daňovém řízení upravuje § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle kterého správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odst. 2). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních (odst. 3). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odst. 4). Správce daně mimo jiné prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [odst. 5 písm. c)]. 14. Daňový subjekt má tedy povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které musí uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání jej správce daně vyzval. Svá tvrzení prokazuje především účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví nebo jiných povinných záznamů. V takovém případě je na správci daně, aby prokázal, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Musí tedy identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. 15. Unese-li správce daně důkazní břemeno ohledně popsaných skutečností