3 Ads 50/2013 — Nejvyšší správní soud

34 Ad 12/2025- 32 - text 9 34 Ad 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: L. P. bytem X zast. advokátem JUDr. Viktorem Štěpánem, sídlem Lidická 1023/63c, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/56846-923, sp. zn. SZ/MPSV-2024/246037-922, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/56846-923, sp. zn. SZ/MPSV-2024/246037-922, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 404 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Viktora Štěpána. O d ů v o d n ě n í: I. Vymezení věci a předcházející řízení 1. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Olomouci, ze dne 25. 10. 2024, č. j. 94359/2024/PRO („prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobkyni přiznán příspěvek na péči ve výši 4 900 Kč měsíčně od měsíce srpna roku 2024. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě posudku Institutu posuzování zdravotního stavu (IPZS) ze dne 2. 10. 2024, kterým byl zdravotní stav žalobkyně posouzen tak, že žalobkyně není samostatně schopna zvládat 6 základních životních potřeb uvedených v § 89 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách („zákon o sociálních službách“), a to mobilitu, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. 2. Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/56846-923, sp. zn. SZ/MPSV-2024/246037-922 („napadené rozhodnutí“), bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a odvolání žalobkyně bylo zamítnuto. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na podkladě posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí („PK MPSV“) ze dne 11. 2. 2025. PK MPSV souhlasila se závěrem o nezvládání šesti základních životních potřeb uvedených v § 89 odst. 1 zákona o sociálních službách, a proto potvrdila, že se podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách žalobkyně považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). II. Žaloba 3. Žalobkyně s napadeným rozhodnutím nesouhlasila. Měla za to, že bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, nesprávné aplikace právní úpravy a při porušení zásad správního řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“). Při hodnocení zdravotního stavu žalobkyně nebylo přihlédnuto k relevantním důkazům, zejména k výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám, které prokazují nezvládání základní životní potřeby stravování a výkonu fyziologické potřeby. 4. Žalobkyně již v odvolání uváděla, že je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, avšak není schopna si nápoj sama nalít, stravu naporcovat a naservírovat. To bylo shledáno i v rámci sociálního šetření. Není schopna dodržovat stanovený dietní režim, což je zásadní vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, zejména diabetu a žaludečním vředům. Žalobkyně potřebuje celodenní dohled a péči spočívající v přípravě jídla, podávání tekutin, léků a kontrole dodržování pitného režimu. Tento stav má přímou příčinnou souvislost s postižením dolních končetin, což bylo posouzeno ošetřujícím lékařem MUDr. A. O. Žalovaný ve svém rozhodnutí tyto skutečnosti žádným způsobem nereflektoval, ani se k nim nevyjádřil. 5. Rovněž pokud jde o základní životní potřebu výkonu fyziologické potřeby, žalovaný se ke všem odvolacím námitkám žalobkyně nevyjádřil. Vyjádřil se pouze k některým z nich. Žalobkyně není schopna použít WC včas, zejména v nočních hodinách dochází k pomočování, žalobkyně proto v nočních hodinách používá papírové pleny. Výkon fyziologické potřeby často probíhá do plen nebo s pomocí dvou osob na toaletní židli. Je nutno provádět dohled nad očistou, neboť žalobkyně není schopna používat hygienické pomůcky. 6. Žalovaný se argumenty žalobkyně dostatečně nezabýval. Nehodnotil zvládání veškerých aktivit, dle kterých se posuzuje zvládání jednotlivých základních životních potřeb. Žalovaný rovněž nesprávně používá pojem sporadicky vykonávaná aktivita. Výkon fyziologické potřeby je základní, pravidelně se opakující činnost, která není sporadická, nýbrž každodenní a nevyhnutelná. Stejně tak i stravování vyžaduje soustavný dohled nad tím, zda žalobkyně skutečně přijímá potravu a zda dodržuje dietní režim, přičemž je jí nutno jídlo chystat a podávat. 7. Žalovaný vykládá chybně § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Žalovaný ustanovení vykládá tak, že základní životní potřeba se považuje za nezvládanou, pokud posuzovaná osoba není schopna zvládat ani jednu z posuzovaných aktivit. Žalovaný tak zaměňuje slova „alespoň“ a „ani“. Uvedené však je v rozporu s jakýmkoliv logickým či teleologickým výkladem daného ustanovení. Závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, č. j. 16 Ad 82/2019-62, byly překonány, resp. bylo shledáno, že se tento rozsudek odchýlil od ustálené judikatury (tento závěr plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 5 Ads 8/2023–25). III. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že z dostupných podkladů nevyplývají takové skutečnosti, které by odůvodňovaly uznání základních životních potřeb za nezvládané. To plyne z posudku PK MPSV i z napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno, jakými podklady a jakými úvahami se žalovaný a PK MPSV při hodnocení řídili. S námitkami žalobkyně se žalovaný vypořádal na str. 4-5 napadeného rozhodnutí. Posudek PK MPSV vycházel z uváděných lékařských zpráv, jejich shrnutí je v napadeném rozhodnutí na str. 3-4. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval i zvládáním jednotlivých aktivit v rámci základních životních potřeb. PK MPSV neshledala důvody, pro které by žalobkyně neměla být schopna zvládat všechny aktivity v rámci sporných základních životních potřeb. 9. Žalovaný nezpochybňuje, že žalobkyně některé aktivity vykonává obtížněji nebo déle, stále je však zvládá v přijatelném standardu. Aktivity jsou považovány za nezvládané pouze pokud posuzovaná osoba aktivitu nezvládá zcela nebo pokud je zvládání aktivity narušeno těžkým způsobem. Obtíže s mobilitou byly zhodnoceny v rámci základní životní potřeby mobilita. U žalobkyně byly shledány dostatečné kognitivní schopnosti, dostatečné funkční schopnosti horních končetin i funkční schopnosti dolních končetin, které jsou dostatečné ke zvládnutí aktivit v rámci namítaných základních životních potřeb. Ustanovení § 2a vyhlášky na řešenou věc vůbec nedopadlo. Posudková komise nedetekovala jako nezvládanou ani jednu z aktivit v rámci sporných základních životních potřeb. 10. V replice žalobkyně trvala na tom, že žalovaný vykládá § 2a vyhlášky nesprávně. Postup žalovaného je proto v rozporu s gramatickým a logickým výkladem daného ustanovení, i s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. 11. Pokud jde o sporné základní životní potřeby, žalovaný opomíjí, že zahrnují celý komplex úkonů. Žalovaný nekriticky přebral hodnocení posudkové komise. Nevypořádal se s tvrzeními žalobkyně. Posudek komise se omezuje na obecné formulace, které neobsahují individuální hodnocení zdravotního stavu žalobkyně a nevyjadřují se k vlivu konkrétních onemocnění na schopnost zvládat jednotlivé aktivity. Nezabývá se závěry sociálního šetření. Takový posudek je v rozporu s požadavky stanovenými judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 Ads 14/2015-35). IV. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.]. Soud zároveň shledal, že zde jsou důvody pro postup podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Ve věci proto mohl rozhodnout bez jednání. 13. Žaloba je důvodná. 14. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách („vyhláška“). Pro účely poskytování příspěvku na péči jsou rozlišovány čtyři stupně závislosti, přičemž kritériem pro hodnocení míry závislosti oprávněné osoby na pomoci jiné osoby, a tedy i pro zařazení do jednotlivých kategorií, je zvládání deseti základních životních potřeb vymezených v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách. Jedná se o následující potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. 15. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jin