34 Az 10/2025 – Krajský soud v Brně

34 Az 10/2025- 31 - text 11 34 Az 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: V. Ch. st. přísl. R. f. t.č. pobytem X zast. advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem Lidická 960/81, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. OAM-1034/ZA-ZA11-P15-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. OAM-1034/ZA-ZA11-P15-2023 („napadené rozhodnutí“), nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí žalobou. 2. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu dne 29. 7. 2023. K žádosti mj. uvedl, že posledním místem jeho bydliště ve vlasti bylo město B. V ČR byl poprvé v roce 2019, přiletěl na studentské vízum. V Rusku byl naposledy 21. 6. 2021, mimo EU byl naposledy před dvěma lety, v Egyptě. Jako důvod žádosti uvedl, že by mohl být povolán do války nebo poslán do vězení, protože pomáhá Ukrajincům. Jeho kamarád, který se z ČR do Ruska vrátil, byl zadržen a vyslýchán a musel podat informace i o žalobci jakožto podporovateli ukrajinské strany. Během první mobilizace žalobce obdržel povolávací rozkaz. 3. V rámci pohovoru dne 7. 7. 2023 žalobce mj. uvedl, že po zahájení války na Ukrajině pomáhal od začátku března 2022 s odvozem humanitární pomoci, pomáhá nadačnímu fondu Post Bellum. Také vyzvedával lidi na polsko-ukrajinských hranicích a uprchlíky převážel z Polska do ČR, což byla jeho iniciativa. Také za vlastní peníze koupil auto, které předal na Ukrajinu. Spolupracoval též s Nadačním fondem pomoci Ukrajině, s níž je v kontaktu přes známého. Základní vojenskou službu neabsolvoval ze zdravotních důvodů, má vadu na srdci. Povolávací rozkaz mu byl vhozen do schránky, volala mu to jeho matka. 4. Na podporu svých tvrzení žalobce ve správním řízení doložil dne 30. 8. 2023 listinu zachycující poděkování ukrajinské bojové jednotky za dovoz auta a neprůstřelných vest na Ukrajinu, potvrzení Nadačního fondu pomoci Ukrajině ze dne 21. 8. 2023 (že žalobce od začátku ruské invaze na Ukrajinu pomáhal s organizací humanitární pomoci na Ukrajinu, konkrétně se zajištěním vozidla a jeho přepravou k ukrajinským hranicím) a potvrzení Post Bellum ze dne 23. 8. 2023 (že žalobce pomáhal při dopravě humanitární pomoci na Ukrajinu od 1. 3. 2022 do 10. 4. 2022 jako řidič). 5. Žalovaný do spisu založil následující zprávy obsahující informace o zemi původu: Informaci OAMP, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 8. 7. 2024; Informaci OAMP, Ruská federace, Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 8. 7. 2024; Informaci OAMP, Ruská federace, Náhradní civilní služba, ze dne 21. 3. 2024; Informaci OAMP, Ruská federace, Základní vojenská služba, Účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině, ze dne 21. 3. 2024; Informaci Finské imigrační služby, Ruská federace, Vyhýbání se odvodům během mobilizace, ze dne 15. 9. 2023; Informaci Finské imigrační služby, Ruská federace, Situace branců a mobilizace, ze dne 22. 8. 2024. 6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nebyl azylově relevantním způsobem pronásledován za činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Ani nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že žalobce nezmínil jakoukoli diskriminaci své osoby z důvodů, jež zákon o azylu vymezuje. 7. Žádost žalobce žalovaný předně vyhodnotil jako účelovou, neboť ji podal až poté, co ztratil oprávnění k pobytu na území ČR a k legalizaci pobytu mu nezbývala jiná možnost. K obavě žalobce z povolání k výkonu vojenské služby žalovaný s odkazem na mezinárodní úmluvy a starší judikaturu správních soudů uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba je základní státoobčanskou povinností. Žalovaný následně odkázal na informace obsažené v opatřených podkladech, podle nichž se v září oznámená „částečná“ mobilizace týká pouze občanů patřících do ruských vojenských záloh, nikoli jedinců povinovaných absolvováním základní vojenské služby, což je také případ žalobce. Dle shromážděných informací není známo, že by branci byli v poslední době posílání do války. Aby branci mohli jít do války, musí podepsat smlouvu a stát se nájemnými vojáky. Základní vojenskou službu lze nadále absolvovat v rámci tzv. náhradní civilní služby. Od počátku invaze se o posílání branců do bojových operací na Ukrajině objevovaly rozporuplné informace. V obecné rovině ruské úřady odmítají, že by branci byli do těchto operací posíláni, anexe Luhanské, Doňecké, Chersonské a Záporožské oblasti však v legislativní rovině umožňuje vyslání branců do těchto oblastí na území Ukrajiny. Jakkoli může v individuálních případech k nasazení branců docházet, nejsou informace o tom, že by se tak dělo ve velkých počtech. Dle vyjádření a praxe ruských úřadů jsou branci umísťováni primárně do oblastí v blízkosti místa bydliště a konečné rozhodnutí činí odvodová komise. Na základě těchto skutečností žalovaný dospěl k závěru, že neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že by byl žalobce v případě návratu do vlasti a případného povolání k výkonu základní vojenské služby nuceně odeslán účastnit se bojů na Ukrajině či jakýchkoli jiných bojových operací mimo území Ruska, ledaže by s tím on sám souhlasil a s ruskou armádou uzavřel profesionální smlouvu. 8. Žalovaný dále nedospěl k závěru o důvodnosti obav žalobce ze zatčení či pronásledování v zemi původu z důvodu jeho pomoci Ukrajině. Tvrzení žalobce, že jeho kamarád tuto informaci poskytl ruským bezpečnostním složkám označil žalovaný za nepodloženou spekulaci. 9. Žalovaný poukázal na to, že žalobce v minulosti problémy ve vlasti nikdy neměl. Od svého plánovaného odjezdu z vlasti nebyl s ruskými orgány v kontaktu a ty o něj zájem nejevily, přestože o jeho proukrajinské činnosti měly být údajně informovány. Do dnešního dne ČR neeviduje žádnou žádost ze strany ruských státních orgánů o vydání žalobce k trestnímu stíhání do vlasti či vydaný mezinárodní zatykač na jeho osobu, jak je to v takových případech dle informací o zemi původu běžné. Žalobce není pro ruské státní orgány zájmovou osobou, a proto není v jeho případě dána přiměřená pravděpodobnost, že by se mohl stát z jím uváděného důvodu terčem pronásledování. Obdobné důvody vedly žalovaného k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. II. Žaloba 10. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu a založil své rozhodnutí na nesprávných závěrech o důvodech podané žádosti o mezinárodní ochranu. 11. Žalobce uvedl, že se obává povolání k výkonu vojenské služby v ruské armádě a následného nasazení do bojů na Ukrajině, stejně jako svého zatčení z důvodu pomoci poskytované Ukrajině. Připomněl, že ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu i čl. 9 odst. 1 a 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, tzv. „kvalifikační směrnice“, považují za pronásledování také trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby, jestliže by výkon služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení podle čl. 12 odst. 2 této směrnice. 12. Žalovaný sice vyšel z premisy, že branná povinnost je základní státoobčanskou povinností, avšak zcela pominul existenci výjimek. V případě žalobce totiž hrozí zapojení do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, který je mezinárodní agresí Ruské federace provázenou pácháním zločinů proti míru a lidskosti. Tyto skutečnosti jsou obecně známé a reflektované rovněž v judikatuře správních soudů (např. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, či rozsudky Krajského soudu v Praze sp. zn. 40 Az 1/2024 a 40 Az 13/2023). 13. Žalobce dále poukazoval na to, že žalovaný bagatelizoval riziko jeho bezprostředního nasazení, ačkoli i z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2024 plyne, že branci mohou být využíváni nejen k ostraze hranic, ale i k službě v anektovaných oblastech, přičemž byly doloženy i případy úmrtí branců. Podle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Shepherd (C-427/13) se navíc o účast na zločinech může jednat i v případě nepřímého podílu, například v logistické či podpůrné roli. Riziko takové nepřímé