62 Af 25/2023- 89 - text
10 62 Af 25/2023
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci
žalobce: ELERPRO s.r.o.
sídlem Lípa 182
zastoupen TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o.
sídlem Jiráskova 1284, Vsetín
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 31, Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2023, č. j. 13356/23/5300-21444-711869,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) na základě daňové kontroly 11 dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 1. 2015 doměřil žalobci daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období únor – prosinec 2011 v celkové výši 420 000 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit penále ve výši 84 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Dospěl k závěru, že posuzovaná plnění (reklamní polepy na závodních autech) přijatá od společnosti Carenex plus s. r. o. (dále jen „Carenex“ nebo „dodavatel“) byla zasažena podvodem na DPH, kterého se žalobce vědomě účastnil.
II. Žaloba
2. Podle žalobce daňové orgány neprokázaly, že plnění subdodavatelů pro společnost Carenex byla fiktivní. O neplnění povinností subdodavatele GALIRA družstvo (dále jen „GALIRA“) žalobce nevěděl. Údajná daňová ztráta u subdodavatele NEMESI holding cz s.r.o. (dále jen „NEMESI“) vznikla v důsledku zásahu správce daně – odepřením nároku na odpočet DPH na základě daňové kontroly, ve které společnost NEMESI neunesla důkazní břemeno. Subdodavateli CL – PRODEX s.r.o. (dále jen „CL – PRODEX“) byla daň správcem daně potvrzena tak, tak ji přiznal. Následně však finanční správa selhala při výběru daně, neboť společnost daň za předmětná období neuhradila. Závěr žalovaného, že si Carenex fiktivními plněními od subdodavatelů uměle snižoval svoji výslednou daňovou povinnost, stojí pouze na nepodložených domněnkách.
3. Virtuální sídlo nebo nezveřejňování účetních závěrek je v podnikatelské praxi běžné a nesvědčí o úniku DPH. Pokud mají být tyto okolnosti hodnoceny jako rizikové, je povinností správců daně takové subjekty vyhledávat, žádat je o změnu sídla a vymáhat po nich zveřejňování účetních závěrek. V opačném případě přenáší správní orgány odpovědnost za naplnění neutrality DPH výlučně na bedra plátců. V době navázání obchodní spolupráce (ani v jejím průběhu) neměla žádná z výše uvedených společností statut nespolehlivého plátce. Žalobce neměl reálnou možnost si ověřit, zda subdodavatelé podávají daňová přiznání a zda hradí daň z přidané hodnoty. Chybějící daň byla tedy konstatována pouze na základě pasivity subdodavatelů během daňových kontrol, které u nich byly prováděny. Žalovaný přitom neprokázal, že by žalobce subdodavatele znal.
4. Podle žalobce z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda došlo k neodvedení daně, resp. v čem měl daňový podvod spočívat. Žalovaný neprokázal souvislost mezi chybějící daní a podvodným jednáním. Pokud chybějící daň vznikla z důvodu důkazní nouze, podnikatelského selhání či neplnění povinností subdodavatelů, nejedná se o chybějící daň ve smyslu podvodu na DPH.
5. Objektivní okolnosti svědčící o vědomosti žalobce o podvodu musí být výjimečné a musí se zcela vymykat zjištěným standardům na trhu. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v tomto ohledu na správních orgánech. Ty však zůstaly jen u tvrzení. Žalovaný se zaměřil na písemnou smlouvu mezi žalobcem a dodavatelem. Jeho závěry jsou však pouze subjektivním tendenčním výkladem, nikoli objektivními okolnostmi ve smyslu podvodu na dani. Žalovaný měl respektovat autonomii vůle. Je jen na úvaze smluvních stran, jak a co si ve smlouvě stanoví. Ostatní domněnky žalovaného ohledně povinného obsahu smluv nemají žádnou relevanci. Objektivní okolností nemůže být volní jednání žalobce. To je ze své podstaty okolností subjektivní. Žalovaný nezjistil standardy na trhu a neprokázal neobvyklost zjištěných okolností.
6. Žalobce přijal opatření, aby předešel své účasti na podvodu. Ověřil existenci dodavatelů v obchodním rejstříku, resp. zkontroloval, že nejsou v insolvenci a že jsou (nikoliv nespolehliví) plátci DPH. Žalovaný se přijatými opatřeními odmítl zabývat s odkazem na vědomou účast žalobce na daňovém podvodu. I pokud by se žalobce účastnil podvodu úmyslně, nezbavilo to správní orgány povinnosti provést celý vědomostní test. Rozhodnutí je ve vztahu k otázce přijatých opatření nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, jelikož žalovaný nastínil v první části rozhodnutí právní rámec, kterým se při posuzování přijatých opatření neřídil.
7. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
8. Žalovaný má za to, že žalobní námitky jsou totožné s námitkami odvolacími, proto v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Upozornil, že žaloba je z velké části judikaturní koláží mechanicky citovaných spisových značek a pasáží rozsudků, které na nyní posuzovanou věc nedopadají.
9. K závěru, že plnění přijatá od subdodavatelů byla fiktivní, dospěl žalovaný na základě celé řady skutečností popsaných v bodech 45-53 napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 19. 1. 2022, č. j. 5 To 42/2021-5148 (dále jen „trestní rozsudek“), ve vztahu k totožným plněním uznal žalobce vinného ze zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby. Konstatoval mimo jiné, že jediným účelem pronájmu reklamních ploch bylo snížení daňové povinnosti, nikoliv propagace či zviditelnění, a že jednání zúčastněných bylo motivováno pouze finančním profitem na úkor České republiky. Šlo tedy o neoprávněné snížení daně (narušení neutrality DPH).
10. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně identifikoval objektivní okolnosti. Žalobce uzavřel smlouvu o reklamě s neznámou, krátce existující společností, namísto dosavadního obchodního partnera, se kterým v předcházejícím období v oblasti reklamních služeb spolupracoval. Ve smlouvě nespecifikoval předmět plnění ani způsob sjednání ceny, ačkoliv výsledná cena byla podstatně vyšší než částka vynakládaná za totožná plnění v předešlých zdaňovacích obdobích. Žalobce reklamu kontroloval nahodile a bylo mu jedno, jestli pro něj má reálný přínos. Nebyl důvod zjišťovat standardy na trhu reklamních služeb, jelikož identifikované objektivní okolnosti nejsou s daným segmentem trhu spjaté; jsou nestandardní obecně, napříč odvětvími. Skutečnost, že žalobce o podvodu na DPH věděl, vyplývá i z trestního rozsudku.
11. Objektivní okolnosti jsou ty, o nichž daňový subjekt prokazatelně mohl a měl vědět a které v něm měly vzbudit podezření, že se svým plněním účastní daňového podvodu. Žalobcova polemika o tom, co jsou a nejsou objektivní okolnosti, je tedy lichá. Žalovaný nevykládal smlouvu tendenčně. Žalobce může smluvní vztahy navazovat, jak se mu zlíbí. Pokud však zvolí nestandardní smlouvu, nemůže se divit, že její vágnost přispěje (v kontextu dalších objektivních okolností) k závěru o jeho vědomé účasti na daňovém podvodu.
12. Přijatá opatření se zkoumají pouze v případě nedbalostního zapojení do podvodu. Žalobce o svém zapojení do podvodu věděl, účastnil se ho záměrně a zkoumat opatření proti účasti na podvodu tedy nemělo smysl.
13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
IV. Posouzení věci
14. Žaloba není důvodná.
15. K námitce prekluze uplatněné v žalobě soud shrnuje, že ta byla žalobcem výslovně vztažena pouze k rozhodnutí č. j. 13351/23/5300-21444-711869; v tomto případě žalovaný žalobce již uspokojil (věc vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 62 Af 15/2024). Ve vztahu k nynějšímu rozhodnutí tato námitka uplatněna nebyla a ani soud z úřední činnosti nezjistil, že by lhůta pro stanovení daně uplynula.
16. Úvodem soud konstatuje, že žalobní námitky jsou totožné s námitkami, které žalobce uplatnil v předcházejícím daňovém řízení, včetně odvolání. Žalovaný se těmito námitkami v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval a soud neshledal v jeho hodnocení a postupu žádnou vadu, v jejímž důsledku by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobci se v napadeném rozhodnutí dostalo jasné odpovědi na uplatněné námitky, přičemž žalovaný své závěry podrobně odůvodnil. Na polemiku s napadeným rozhodnutím však žalobce v žalobě rezignoval, pouze své námitky (již řádně vypořádané žalovaným) mechanicky zopakoval. V takovém případě postačí, pokud soud v rozsudku k obecně formulovaným žalobním bodům pouze shrne závěry žalovaného a s těmito se buď ztotožní nebo nikoliv. Funkcí soudního přezkumu totiž není stále dokola podrobně uvádět již vyřčené (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j.