4 As 130/2013 — Nejvyšší správní soud

30 A 32/2025- 28 - text  7 30 A 32/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: Finservice CZ, s. r. o. sídlem Bezručova 59, 735 81 Bohumín zastoupeného advokátem Mgr. Igorem Penkou sídlem náměstí Svobody 702/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno za účasti: město Mikulov sídlem Náměstí 1, 692 20 Mikulov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. JMK 34676/2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci řízení ani osoba na řízení zúčastněná nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce provozuje v Mikulově ubytovací zařízení „Hotel Venuše“ a požádal Městský úřad Mikulov (dále jen „městský úřad“) o vyhrazení šesti parkovacích míst na místní komunikaci v jeho blízkosti. Městský úřad žalobcovu žádost zamítl rozhodnutím ze dne 9. 10. 2024, č. j. MUMI 24034483 (dále též „rozhodnutí o zamítnutí žádosti“), protože s vyhrazením těchto parkovacích míst nesouhlasilo ve svém stanovisku město Mikulov (osoba zúčastněná na řízení), jako vlastník pozemní komunikace. 2. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 5. 5. 2025. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť je nezákonné a nepřezkoumatelné. V prvostupňovém řízení si městský úřad vyžádal stanovisko města Mikulov, které bylo negativní. Město ve stanovisku uvedlo, že souhlasy s vymezením parkovacích míst dlouhodobě nevydává a výjimku tvoří jen některé provozovny (lékárny, veterinární ambulance, lékaři apod.). Žalobce však toto tvrzení města vyvrátil a doložil, že město dalo souhlas s vyhrazením míst společnosti Sojka Gastro v roce 2021, stejně jako dvěma prodejnám COOP v ulici Pavlovská a v ulici Hraničářů. 4. Zároveň žalobce nesouhlasí s tím, že město uděluje výjimku lékárnám, veterinárním ambulancím a jiným podnikům, které mají dle města poskytovat obecně prospěšné služby. Tuto službu nedefinuje žádný právní předpis a město tak selektuje, komu parkovací místa povolí. Jde o výraz libovůle vůči podnikatelským subjektům, přičemž lékárny apod. jsou běžnými podnikateli. Postup města Mikulova je proto vůči žalobci diskriminační. Zároveň je i šikanózní, přičemž tyto námitky nikdo neřešil. Nesouhlas je podklad pro rozhodnutí a jako s takovým se s ním měly správní orgány vypořádat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38). 5. Přitom město Mikulov vydalo vyhlášku č. 3/2023, v níž stanoví poplatky za užívání veřejného prostranství a v níž povolilo zřizování vyhrazených parkovacích míst na pozemku, kde o to žalobce žádal. 6. Městský úřad však žalobcovy námitky vůbec nevzal v potaz a nevypořádal se s nimi. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, č. j. 72 A 2/2019-37). Totéž žalobci odpověděl i žalovaný a sdělil mu, že při absenci souhlasu města Mikulov nemá smysl jeho námitky řešit. 7. Podle čl. 100 odst. 1 Ústavy mají občané právo na samosprávu a podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, vymkne-li se správa obce z ústavních mantinelů, nelze takové správě přiznat ochranu. Na to městský úřad reagoval povrchním konstatováním, že s odkazem na § 25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je ke zvláštnímu užívání komunikace nutné povolení příslušného silničního správního úřadu, které v této věci město nedalo. 8. Žalobce nezpochybňuje, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 As 130/2013-23, je v dispozici města Mikulov udělovat souhlas či nesouhlas s žádostí o vyhrazení parkovacích míst. Přesto ale podléhá dispozice s majetkem ústavněprávním mantinelům, ze kterých nesmí vykročit. Je pak na úřadech a soudech, aby tyto excesy neaprobovaly, neboť vůlí města Mikulov je jen šikanovat vybrané subjekty. III. Argumentace žalovaného 9. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a argumentuje podrobně ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci krajským soudem 10. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žádná ze stran jednání nepožadovala. 11. Žaloba není důvodná. Skutková zjištění 12. Soud nejprve stručně nastíní skutkový stav, jak vyplynul z napadeného rozhodnutí a ze správního spisu, a to jen v rozsahu potřebném pro následné právní posouzení věci. 13. Žalobce dne 12. 6. 2024 požádal městský úřad o vyhrazení šesti parkovacích míst na pozemku p. č. 3278/1 v k. ú. Mikulov na Moravě pro zákazníky jím provozovaného hotelu Venuše. Konkrétně má jít o vyhrazení šesti parkovacích míst na místní komunikaci č. 19c – ulice Venušina ve městě Mikulov, naproti domu na adrese Venušina 1647/1b. Na této protější straně ulice se vedle žalobcem provozovaného hotelu nachází též zpevněná parkovací plocha. A právě na této ploše chtěl žalobce vyhradit parkovací místa co nejblíže k budově hotelu. Městský úřad požádal dne 21. 8. 2024 o stanovisko k vyhrazení těchto parkovacích míst město Mikulov. 14. Město Mikulov ve svém vyjádření ze dne 26. 9. 2024 uvedlo, že s vyhrazením parkovacích míst nesouhlasí. Jako vlastník místních komunikací dlouhodobě takové souhlasy nevydává, neboť vyhrazenými parkovacími místy dochází ke snižování parkovací kapacity na místních komunikacích. Výjimku tvoří pouze poskytovatelé obecně prospěšných služeb jako lékaři, lékárny, veterinární ambulance, příp. držitelé průkazu ZTP. 15. Následovalo rozhodnutí městského úřadu o zamítnutí žádosti. Jediným a rozhodujícím aspektem zamítavého rozhodnutí byl nesouhlas vlastníka komunikace s vyhrazením parkovacích míst. Z odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti vyplývá, že bez souhlasu vlastníka komunikace městskému úřadu nezbylo nic jiného než žalobcovu žádost zamítnout. Právní posouzení 16. Pokud jde o právní úpravu, k užívání místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen „zvláštní užívání“), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace (§ 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Podle § 25 odst. 6 písm. c) bodu 4 zákona o pozemních komunikacích je zvláštním užíváním místní komunikace také její užití pro zřizování vyhrazeného parkování. 17. Otázkou souhlasu vlastníka pozemní komunikace s jejím zvláštním užíváním se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 As 130/2013-23 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz). Zde vysvětlil, jak se má na souhlas vlastníka nahlížet: Udělení či neudělení souhlasu je zcela autonomním projevem vůle vlastníka a je nezávislé na správním řízení o udělení povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace. Bez udělení souhlasu vlastníka není možné vydat příslušné povolení. Klíčový je též závěr Nejvyššího správního soudu, že z uvedeného vyplývá, že správní orgán nemohl vydat povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace, aniž by byl dán souhlas města. Souhlas města byl hmotněprávní podmínkou sine qua non, jež musela být před vydáním povolení splněna (zvýraznění doplnil krajský soud). Nejvyšší správní soud poté dodává, že samotný (ne)souhlas vlastníka je vyloučen ze soudního přezkumu podle § 75 odst. 2 s. ř. s., protože nejde o závazné stanovisko – obec při jeho vydání nemá postavení správního orgánu, ale vlastníka komunikace. 18. K těmto závěrům Nejvyššího správního soudu se poté přihlásil například Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, č. j. 10 A 89/2024-77: Z výše uvedených závěrů nezbývá soudu než uzavřít, že hl. m. Praha jakožto vlastník komunikace, o jejíž zvláštní užívání žalobkyně požádala, vystupovala jako soukromý subjekt v rovnoprávném postavení s žalobkyní. Jinými slovy, žalobkyně neměla žádný právní nárok na udělení souhlasu hl. m. Prahy ke zvláštnímu užívání komunikace (zvýraznění doplnil krajský soud). Tyto závěry sdílel i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 5. 6. 2020, č. j. 57 A 129/2019-53. 19. Stejný názor zastává i komentářová literatura: Na zvláštní užívání pozemní komunikace není právní nárok. Pokud vlastník komunikace neudělí s jejím zvláštním užíváním souhlas, správní orgán tento nesouhlas … nemůže překonat čili nemůže žádos