41 A 11/2026 – Krajský soud v Brně

41 A 11/2026- 22 - text  6 41 A 11/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: F. S. st. příslušnost: X t. č. pobytem X proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Kraje Vysočina Wolkerova 4448/37, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2026, čj. KRPJ-9690-33/ČJ-2026-160022-DUB, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaná již podruhé prodloužila zajištění žalobce za účelem jeho předání do Bulharska podle nařízení Dublin III. Postupovala tak v souvislosti s procesním vývojem jeho dublinského řízení, kde žalobce podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jeho předání. Zajištění žalobce pak prodloužila o dobu, která odpovídá lhůtě předvídané nařízením Dublin III pro případ, že soud jeho dublinské žalobě nepřizná odkladný účinek. Podle zdejšího soudu postupovala naprosto správně. II. Rozhodnutí žalované a související skutkové okolnosti 2. Dne 22. 1. 2026 policie kontrolovala návěs kamionu, který svedla z dálnice D1. Nalezla v něm žalobce bez cestovního dokladu a bez jakéhokoli pobytového oprávnění. Žalobce popsal, že do Evropy přicestoval přes Turecko, odkud se organizovaně nechal převézt v nákladním vozidle. Daktyloskopické ověření odhalilo, že jen několik dní předtím podal žádost o mezinárodní ochranu v Bulharsku, odkud odešel bez povolení. Po převozu na služebnu policie zahájila úkony směřující k ověření totožnosti a zahájení dublinského řízení, protože bylo zřejmé, že žalobce se na území České republiky nachází neoprávněně. Žalovaná tedy žalobce na 30 dní (od 22. 1. do 20. 2.) zajistila. 3. Bulharsko potvrdilo svoji příslušnost dne 29. 1. 2026 a Ministerstvo vnitra 4. 2. 2026 rozhodlo o příslušnosti Bulharska k posouzení žalobcovy žádosti. Žalovaná proto prodloužila zajištění žalobce do 12. 3. 2026, do kdy měl podle tehdy běžící lhůty proběhnout transfer. Žalobce však 13. 2. 2026 podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o přemístění spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku, což mělo přímý vliv na běh lhůt pro realizaci předání. Do doby rozhodnutí soudu o odkladném účinku totiž nelze transfer provést. Původní zajištění by mezitím uplynulo. Policie proto znovu prodloužila zajištění žalobce svým rozhodnutím ze dne 11. 3. 2026, čj. KRPJ-9690-33/ČJ-2026-160022-DUB („rozhodnutí žalované“). Právě toto rozhodnutí žalované je předmětem nynějšího soudního přezkumu. 4. Žalovaná posoudila, zda je tu vážné nebezpečí útěku, a dospěla k závěru, že ano. Žalobce pobýval neoprávněně nejen v České republice, ale i v jiných členských státech. Z Bulharska odešel svévolně a sám uvedl, že jeho cílem je Německo, kde se nachází jeho rodina. Neměl žádný doklad totožnosti, žádné finanční prostředky, žádné zázemí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dobrovolně zůstal na území České republiky a vyčkal na realizaci předání. Žalovaná proto vyhodnotila existenci vážného nebezpečí útěku jako potvrzenou. 5. Při posouzení možnosti uložit mírnější alternativy zajištění žalovaná uvedla, že žalobce nemá žádnou adresu, kde by se mohl zdržovat, ani prostředky k plnění případné finanční záruky. Již samotné jeho jednání – neoprávněné přesuny mezi státy a ignorování povinností spojených s azylovým řízením v Bulharsku – ukazovalo, že by zvláštní opatření nerespektoval. Z těchto důvodů policie uzavřela, že žádné z alternativních opatření by nebylo účinné a nezajistilo by jeho přítomnost pro účely předání. 6. Žalovaná zajištění prodlužovala podle toho, jak se vyvíjelo dublinské řízení. Nejprve bylo stanoveno na třicet dní, poté prodlouženo o dvacet dní, protože bylo třeba vyčkat uplynutí lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí o přemístění. Po podání žaloby s návrhem na odkladný účinek však muselo být zajištění prodlouženo ještě o dalších 42 dní (od 13. 3. 2026 do 23. 4. 2026), aby bylo možné transfer vůbec uskutečnit, protože lhůta šesti týdnů se nově počítá až od rozhodnutí soudu o odkladném účinku. Bez prodloužení by reálně hrozilo, že předání nebude možné realizovat. 7. Žalovaná se zabývala také otázkou přiměřenosti zajištění, zejména s ohledem na rodinný život žalobce a možné riziko nelidského zacházení v Bulharsku. Dospěla však k závěru, že Bulharsko plní své mezinárodní závazky, není známo, že by tam existovaly systémové nedostatky v azylovém řízení, a žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by jeho předání bránily. Zajištění proto považovala za zákonné, nezbytné a časově omezené pouze na dobu nutnou k uskutečnění předání. III. Žaloba 8. Žalobce namítá, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, protože výrok, jenž odkazuje na § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, není vůbec propojen s jeho odůvodněním. Podle žalobce jde o rozhodnutí vnitřně rozporné a zmatečné, které nelze soudně přezkoumat. Dále upozorňuje, že zajištění je mimořádně závažným zásahem do osobní svobody, a správní orgán proto musí velmi pečlivě odůvodnit jeho nezbytnost i nemožnost použití alternativ. Zajištění je podle něj institutem ultima ratio, což správní orgán nerespektoval, protože jeho úvahy jsou kusé, obecné a neprokazují, že by policie skutečně posoudila individuální okolnosti jeho případu. 9. Žalobce dále namítá, že stanovená délka zajištění je nepřiměřená a odporuje zákonnému požadavku, aby bylo zajištění využito pouze na co nejkratší dobu. Tvrdí, že policie nedostatečně vyhodnotila jeho konkrétní situaci. Délka zajištění má dopady na jeho psychické zdraví. Žalobce zdůrazňuje, že odůvodnění délky zajištění je povrchní, neindividuální a neobsahuje žádné skutečné úvahy o tom, proč je potřeba tak dlouhý zásah do jeho osobní svobody. V rozhodnutí podle něj chybí vysvětlení, proč nelze postupovat rychleji, a proto má za to, že správní orgán jednal v rozporu s požadavkem přiměřenosti i s povinností minimalizovat zásah do osobní svobody. 10. Žalobce v neposlední řadě tvrdí, že policie se nevypořádala s možností uložit některé ze zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, ačkoliv tato opatření mohla být v jeho případě dostatečná. Namítá, že správní orgán pouze opsal text zákona a bez konkrétních úvah uzavřel, že alternativy nejsou použitelné. Podle žalobce mohl být ubytován v pobytovém nebo přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení, kde by byla zajištěna jeho kontrola i dostupnost pro účely řízení. Žalobce zdůrazňuje, že spolupracoval, sdělil policii všechny údaje, poskytoval součinnost a má doloženou kontaktní adresu. Správní orgán podle něj vůbec nehodnotil jeho skutečnou situaci a bezdůvodně zvolil nejpřísnější opatření. Proto žalobce tvrdí, že rozhodnutí je nezákonné, zmatečné a zcela postrádá individuální posouzení. 11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že výrok i odůvodnění jasně vycházejí z § 129 zákona o pobytu cizinců, nikoli z § 124, na který se žalobce mylně odvolává, a že rozhodnutí obsahuje jasnou oporu v zákonných ustanoveních, která policie použila k zajištění za účelem předání podle Dublin III. Námitku žalobce o nesouladu výroku a odůvodnění považuje žalovaná za zjevně nepravdivou. 12. K otázce délky zajištění žalovaná zdůrazňuje, že postupovala přesně podle zákona o pobytu cizinců i podle čl. 28 nařízení Dublin III. Tvrdí, že veškeré kroky byly činěny bez prodlení a ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, přičemž procesní postup žalobce — konkrétně podaná žaloba proti přemístění — prodloužil lhůtu pro realizaci transferu. Proto musela být doba zajištění prodloužena o šest týdnů. 13. K možnosti využít zvláštní opatření podle § 123b žalovaná uvádí, že je řádně posoudila přímo v napadeném rozhodnutí a odůvodnila jejich nepoužitelnost. Žalobce byl podle ní osobou zcela bez dokladů, pohyboval se mezi státy EU skrytě a v rozporu s právními předpisy, opustil azylové řízení v Bulharsku a pokračoval v cestě do Německa. Podle žalované tak žalobce neprokazuje žádnou důvěru a není možné očekávat, že by respektoval jakékoli mírnější opatření. Zdůrazňuje také, že žalobce brojí proti rozhodnutí o přemístění, což podle ní potvrzuje riziko jeho neochoty spolupracovat IV. Posouzení věci 14. Žaloba není důvodná. 15. Soud předesílá, že má povinnost postupovat při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince, resp. o prodloužení tohoto zajištění v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Musí tedy přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního) a správní soud má povinnost identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, čj. 34 Az 36/202