31 A 55/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

31 A 55/2025- 62 - text  9 31 A 55/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: A. H. zastoupen Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem se sídlem Českomoravská 2532/19b, 190 00 Praha 9 – Libeň proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. května 2025, č. j. KUKHK-12029/DS/2024 - 11 (Pr), takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí o přestupku Odboru dopravního a správního, oddělení dopravních přestupků Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem č.j. MUDK-ODS/13552-2024/zie 281-2023 ze dne 21. 2. 2024 dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto a rozhodnutí městského úřadu potvrzeno. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno poté, co zdejší soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2024, č.j. 31 A 20/2024-44, zrušil dřívější rozhodnutí žalovaného č.j. KUKHK-12029/DS/2024-3 (Pr) ze dne 3. 4. 2024, neboť mu vytkl, že pro hodnocení skutkových okolností neměl ve spise důkazy a dále, pro případ, že by jeho závěry o skutkových okolnostech byly správné, nehodnotil, zda s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti byl časový úsek 3-4 sekund pro žalobce dostatečný na to, aby mohl učinit vše pro to, aby splnil zákonem o silničním provozu uložené povinnosti, a to zvláště s ohledem na princip omezené důvěry. II. Žalobní tvrzení 2. Žalobce uvedl, že žalovaný svoje závěry o délce předjížděcího manévru (cca. 40 metrů a cca. 3-4 sekundy) založil na fotografiích obsažených ve spise a na ohledání místa dopravní nehody. Žalovaný dospěl k závěru, že na fotografii je zachycen strom vzdálený od místa střetu 35-36 metrů. Dle tohoto následně žalovaný vypočítal dobu trvání předjížděcího manévru, resp. dobu, po kterou měl žalobce možnost se přesvědčit o bezpečnosti svého manévru (cca. 3-4 sekundy). 3. Žalovaný tak dle žalobce dovodil zavinění žalobce na základě interpretace ve spise založené fotografie a ohledání místa dopravní nehody. Žalovaný v návaznosti na svoje hodnocení důkazů odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 67/2011-89 ze dne 31.7.2012, a to bez toho, aby se nějakým způsobem blíže vyjádřil a rozebral, proč měl být časový úsek 3-4 sekundy, ke kterému žalovaný dospěl, dostatečný na to, aby založil zavinění na straně žalobce. Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu přikládá mimořádný význam konkrétním skutkovým okolnostem, zejména časovému průběhu nehody, či přesněji časovému úseku, během něhož se řidič (obviněný z přestupku) rozhoduje a zjišťuje, zda může provést odbočovací manévr. Skutkové odlišnosti, odůvodňující aplikaci či naopak odlišení se od jiných judikatorních závěrů, tedy mohou být velice malé a z časového hlediska mohou být až v hodnotách jednotek sekund. 4. Žalovaný, jak žalobce dále uvedl, operuje s časovým úsekem 3-4 sekundy, během kterých měl žalobce příležitost se přesvědčit o možnosti bezpečně odbočit vlevo. I kdyby tedy platil uvedený časový úsek, žalovaný se nijak nevypořádal s konkrétními okolnostmi případu a neposuzoval, zda jím uvedený časový úsek zakládá zavinění na straně žalobce. Bylo povinností žalovaného ve svém rozhodnutí odůvodnit, proč je jím dovozený časový úsek 3-4 sekund na reakci žalobce v tomto konkrétním případě dostatečný pro učinění závěru o jeho zavinění. K tomuto byl žalovaný navíc vyzván i správním soudem. Žalovaný však žádné odůvodnění tohoto nenabídl. Žalovaný k dalším okolnostem na str. 14. a 15. toliko uvádí, že: „…pokud odvolatel namítá, že rozhledové poměry jsou v místě dopravní nehody zhoršené, o to víc by měl věnovat zvýšené opatrnosti při odbočování na místo ležící mimo vozovku, např. nespoléhat se na pohled do zrcátka, ale podívat se přes levou ruku vedle sebe a za sebe.“ Takové strohé vypořádání se s námitkami považoval žalobce za zcela nedostatečné. Dále uvedl, že Nejvyšší správní soud nabádá k posuzování konkrétních okolností případu např. ve svém rozhodnutí ze dne 21. 10. 202, č.j. 9 As 120/2021-24: „Je všeobecně známo, že se reakční čas řidiče pohybuje kolem dvou sekund za běžné situace. On však řešil složitou situaci, když odbočoval z hlavní silnice ve špatně přehledné křižovatce za tmy. Pokud měl dle znalce vidět předjíždějící vozidlo 2,5 sekundy před střetem, jeho reakční doba byla minimálně 2 sekundy, a na vlastní reakci měl 0,5 sekundy, aby zabránil střetu, což je zcela nedostatečné. I pokud by vozidlo viděl, jedinou možnou reakcí bylo strhnout vůz vpravo, kde jej však předjíždělo zprava jiné vozidlo. Navíc předjíždějící vozidlo neviděl. Na rozdíl od závěru soudu byla situace na vozovce složitější, musel sledovat i jiné překážky.“ 5. Žalobce zdůraznil, že v průběhu správního řízení opakovaně poukazoval, že nehodě, posouzení, které je předmětem tohoto řízení, nepřecházela standardní dopravní situace. Žalobce se nacházel ve svatební koloně, která ovlivňovala plynulost jízdy a nutila žalobce sledovat mnohém více jiných aspektů než za běžné dopravní situace. Vozidlo s fotografem jedoucí na čele kolony vybočovalo ze svého jízdního pruhu, což žalobci ztěžovalo orientaci a přehled ohledně situace v protisměru. Dále bylo i nezanedbatelnou skutečností, že cesta byla lemována z obou stran stromy, jejichž stín taktéž znepřehledňoval orientaci při pohledu do zpětného zrcátka. Rada žalovaného, že se měl žalobce v takovém případě podívat přes levou ruku vedle sebe a za sebe, pak významně prodlužuje reakční dobu řidiče. Dopravní situace v tomto případě jednoznačně vybočovala z rámce standardu a i v případě, že by platil výpočet doby dle žalovaného, nelze dojít k závěru, že žalobce nezachoval dostatečnou míru opatrnosti. S tím se žalovaný nijak nevypořádal a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 67/2011-89 ze dne 31.7.2012 sám o sobě nemůže stačit. 6. Žalobce vyslovil přesvědčení, že míra opatrnosti, kterou zachoval, je zcela v rámci mantinelů tzv. principu omezené důvěry. Žalobce před odbočením vlevo v dostatečném předstihu signalizoval změnu směru jízdy a rovněž si opakovaně kontroloval situaci v protisměru a vozidla před sebou a za sebou s vědomím toho, že na daném úseku komunikace je zákaz předjíždění. Žalobce trval na tom, že podstatou tzv. principu omezené důvěry je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou dodržovat jeho pravidla, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25.10.2016, který se týká přímo nehody předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo; nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/20 ze dne 21.12.2020), nikoliv, že jeho důvěra v to, že ostatní řidiči dodržují dopravní předpisy má být apriori omezena. Tento výklad žalobce vyplývající z uvedených nálezů Ústavního soudu nelze odbýt bez dalšího způsobem, jak to provedl žalovaný, tedy že případy, které posuzoval Ústavní soud, nejsou skutkově shodné. Na výkladu tzv. principu omezené důvěry nemohou skutkové okolností nic měnit. Samozřejmě, platí, že princip omezené důvěry je nutné aplikovat v konkrétním případě s ohledem na skutkové okolnosti, avšak podstata principu se vlivem skutkových okolností nemění. Žalobce upozornil, že se žalovaný nevypořádal ani s jeho námitkou, že v správním řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce zachoval v rozporu s tzv. principem omezené důvěry. 7. Žalobce závěrem připomenul, že žalovaný byl správním soudem poučen, aby před vydáním rozhodnutí doplnil důkazy a náležitě zjistil skutkový stav, tedy založil k němu do spisu důkazy a dále pak skutkový stav vyhodnotil a zavinění žalobce posoudil s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti a princip omezené důvěry. Žalovaný však toliko doplnil do spisu důkazy ke skutkovým okolnostem dopravní nehody, avšak již nepřistoupil k hodnocení konkrétních skutkových okolností, a to i ve vztahu k tomu, zda s ohledem na ně a princip omezené důvěry lze dospět k závěru, že žalobce nesplnil požadavky plynoucí ze zákona o silničním provozu. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný uvedl, že skutkový děj, tak jak je popsán v žalobou napadeném rozhodnutí, je shodný se skutkovým dějem, tak jak jej popsal správní orgán I. stupně. Žalovaný pouze provedl korekci ve vzdálenosti 245 m, kterou označil ve svém rozhodnutí správní orgán I. stupně, jako vzdálenost, kdy začalo předjíždět os. vozidlo zn. Peugeot Rifter. Žalovaný nejprve svým výpočtem a následně metodou pozorováním a měřením na místě dopravní nehody dne 28. 4. 2025, opětovně zjistil, že poloha předjíždějícího os. vozidla zn. Peugeot Rifter, je cca. 60-70 metrů před místem střetu. Tato korekce ve vzdálenosti, kterou provedl žalovaný, nemá vliv na skut