52 Az 1/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

52 Az 1/2025- 73 - text 7 52 Az 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: M. Y., st. přísl. Turecko pobytem doručovací adresa proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 - Holešovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 02. 2025, č. j. OAM-1520/ZA-ZA11-VL15-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se svojí žalobou ze dne 11. 4. 2025 domáhá soudního přezkumu žalovaného rozhodnutí, kterým žalovaný podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“), zastavil řízení o opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, když byla daná žádost shledána nepřípustnou podle ust. § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. 2. Jak žalobce sám uvedl, tak první žádost o udělení mezinárodní ochrany podal v květnu 2023, ve kterém přitom uvedl, že je kurdské národnosti, přičemž v Turecku může docházet k projevům diskriminace příslušníků kurdské národnosti, ale nikoliv vůči každému příslušníků takové národnosti. Tato původní žádost žalobce byla KS v Brně zamítnuta, a to rozsudkem ze dne 23. 7. 2023, č. j. 33 Az 19/2023-44, kde soud konstatoval, že příslušníci kurdské národnosti v Turecku čelí mnohým nesnázím, což však bez přistoupení dalších azylově relevantních skutečností nedosahuje dostatečné intenzity (typ. pronásledování, nebezpečí jiné vážné újmy atd). Následně byla dne 11. 11. 2024 podána opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany, kde už žalobce doplnil, že jako Kurd nemá v Turecku žádná práva. Žalobce dále vyjadřoval obavy z aktuální bezpečnostní situace na turecko-syrské hranici v okolí města Mardin, kde už nepanuje pokojná situace, zejména v důsledku pádu Asadova režimu. V samotné žalobě žalobce uvádí, že zmíněný konflikt na jihovýchodě Turecka trvá min. od roku 2019. 3. Žalobce zastal názor, že shledaná nepřípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu nemá dostatečnou oporu ve správním spisu. V části věnované žalobním bodům stojí explicitně uvedena obava ze zhoršené bezpečnostní situace na jihovýchodě Turecka, a to v souvislosti se změnou politického režimu v Sýrii. Podle žalobce si však žalovaný neměl opatřit žádné objektivní důkazy o svých závěrech, které přijal, když konstatoval, že se nejedná o nově uplatněné skutečnosti, když se neustále jedná o důvody vážící se ke kurdskému původu. 4. Spolu s předmětnou žalobou byl podán návrh toho, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek, přičemž o tomto návrhu bylo ze strany zdejšího soudu rozhodnuto dne 17. 4. 2025, a to usnesením č. j. 52 Az 1/2025-12, když byl předložený návrh zamítnut. 5. Následně žalobce podal návrh na vydání předběžného opatření, který de facto sledoval stejný záměr jako návrh na přiznání odkladného účinku. Tento návrh byl ze strany zdejšího soudu zamítnut usnesením ze dne 2. 6. 2025, č. j. 52 Az 1/2025-32. 6. V rámci vyjádření se k žalobě žalovaný uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti, ke kterým shromáždil dostatečné množství informací a zdrojů, zejména o situaci v zemi původu (Turecku). Žalovaný má tak za to, že vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, proto je žalované rozhodnutí přiměřené a obsahuje řádné odůvodnění. Žalovaný tak dané rozhodnutí neustále považuje za správné a zákonné. 7. Na prvním místě musí soud poukázat na to, že sama okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nepředstavuje bez dalšího porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). 8. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ Za předpokladu, že se soud ztotožní s dílčí argumentací účastníka řízení, tak může na takovou skutečnost příhodně odkázat. 9. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 10. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Anebo jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č.j. 7 Afs 85/2013, který lze aplikovat nejen na odůvodnění rozsudku soudu, ale analogicky a logicky i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů: „…přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém říze