31 Az 6/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

31 Az 6/2025- 54 - text  15 31 Az 6/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: W. E. D. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2025, č. j. OAM-808/DS-D03-K11-R2-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podal u krajského soudu žalobu proti shora označenému rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), se žalobci neuděluje. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2025, č. j. OAM-808/DS-D03-P05-2023 žalobci mezinárodní ochranu neudělil. Toto rozhodnutí zrušil zdejší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 31 Az 3/2025-45 a věc vrátil žalovanému, neboť ve smyslu § 32 odst. 9 zákona o azylu při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany zohlednil i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. Za novou a důležitou skutečnost, která mohla vést k vážné újmě, považoval soud zejména opakované porušování příměří mezi Libanonem a Izraelem, kdy soudu bylo známo, že útoky probíhaly i v hlavním městě Bejrút. Dále vzal soud v potaz i probíhající válku mezi Izraelem a Íránem, která vypukla v červnu 2025, a která mohla mít dopad i na Libanon. 3. Po zrušení prvého rozhodnutí žalovaný do správního spisu doplnil řadu dokumentů týkajících se dostupnosti léčby chorob, kterými trpí žalobce a dokumentů zabývajících se bezpečnostní a politickou situací v Libanonu. 4. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím opět rozhodl tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu se žalobci neuděluje. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě 5. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 6. Žalobce, stejně jako v jeho první žalobě, nesouhlasil se závěrem žalovaného, že jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem legalizace pobytu v České republice. Podle žalobce žalovaný své závěry opřel zejména o skutečnost, že žádost nepodal bezprostředně po svém příjezdu. Žalobce však poukazuje na judikaturu, podle níž čas podání žádosti nemá relevanci pro posouzení její důvodnosti (srov. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 41 Az 21/2021-42, č. j. 41 Az 20/2021-39 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 27/2019-52). 7. Podle názoru žalobce, pokud měl žalovaný za to, že žádost je účelová, měl ji zamítnout jako zjevně nedůvodnou dle § 16 zákona o azylu ve lhůtě 90 dnů. Namísto toho však vedl řízení nepřiměřeně dlouho a rozhodl až po více než roce a čtyřech měsících. Pokud žalobce mohl po tuto dobu využívat výhod zdravotního pojištění a zdravotní péče, jednalo se pouze o důsledek nečinnosti žalovaného, nikoli o účelovost žádosti. Žalobce dále namítal, že žalovaný posuzoval jeho žádost tendenčně, předem ji považoval za účelovou a nevěnoval se objektivně jednotlivým podmínkám pro udělení ochrany. 8. Žalobce dále namítl, že žalovaný nedostatečně posoudil jeho zdravotní stav a otázku dostupnosti léčby v zemi původu. Tvrdí, že jeho závažné onemocnění může představovat důvod pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. 9. Dodal, že do 30. 9. 2025 umožňoval § 14 zákona o azylu udělení humanitárního azylu, avšak zákon č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela zákona o azylu“) tuto možnost zrušila a přechodná ustanovení (čl. II, bod 9) novely zákona o azylu vyloučila jeho udělení i v dříve zahájených řízeních. Podle žalobce jde o zakázanou pravou retroaktivitu, neboť nelze novou právní úpravou zpětně měnit právní následky jednání učiněných v minulosti, pokud nejde o výjimečnou situaci odůvodněnou závažným veřejným zájmem. Tvrdí, že měl legitimní očekávání, že jeho žádost bude posouzena podle právního stavu účinného v době podání, který udělení humanitárního azylu připouštěl. 10. I v případě, že by šlo o nepravou retroaktivitu, považuje ji žalobce za protiústavní. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž může být i nepravá retroaktivita nepřípustná, pokud bez dostatečného důvodu zasahuje do legitimního očekávání jednotlivce (např. Pl. ÚS 2/02, Pl. ÚS 53/10). Podle žalobce zákonodárce neprokázal žádný závažný veřejný zájem, který by odůvodnil okamžité a plošné vyloučení humanitárního azylu i v řízeních zahájených před účinností novely. 11. Žalobce zdůraznil, že institut humanitárního azylu, existující v českém právu více než 30 let, představoval významný lidskoprávní nástroj ochrany osob, které nesplňovaly podmínky azylu ani doplňkové ochrany. Uvedl, že jeho podoba byla koncipována tak, aby odpovídala požadavkům unijního práva na odlišení národních forem ochrany od forem upravených kvalifikační směrnicí. Podle žalobce proto legislativní změna mohla dopadat pouze na žádosti podané po nabytí účinnosti novely, nikoli na dříve zahájená řízení. 12. Žalobce namítl, že přechodné ustanovení čl. II bodu 9 novely zákona o azylu činí možnost získat národní humanitární azyl závislou výhradně na tom, kdy žalovaný rozhodne, nikoli na době podání žádosti či na jiných rozhodných skutečnostech. Tvrdí, že tím vzniká nerovnost mezi žadateli ve shodném postavení, jejichž žádosti budou posouzeny rozdílně jen podle toho, zda bylo rozhodnuto před 1. 10. 2025 nebo po něm. Podle žalobce takové rozlišování postrádá racionální důvod a je v rozporu s principem rovnosti dle čl. 1 Listiny. Dodal, že úprava současně umožňuje správnímu orgánu oddalovat rozhodnutí a tím dosáhnout pro sebe příznivějšího právního režimu, což považuje za prostor pro libovůli a rozpor se zásadami právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto navrhl, aby soud využil oprávnění podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a podal návrh na zrušení tohoto přechodného ustanovení. 13. Žalobce uvedl, že trpí závažným chronickým onemocněním, a to diabetem mellitus 2. typu, nefropatií, diabetickou polyneuropatií, diabetickou retinopatií, hyperlipoproteinémií, esenciální hypertenzí a chronickou ischemickou chorobou srdeční. Žalobce se léčil s uvedenými onemocněními již v Libanonu, avšak kvůli nedostatku potřebných léků tam nemohl v léčbě pokračovat. Jeho zdravotní stav se následně zhoršil, objevily se komplikace cukrovky a hrozila mu amputace nohy. Teprve léčba ve Švédsku, Německu a České republice vedla ke zlepšení. Pokud by se musel vrátit do vlasti, hrozí, že nebude mít přístup k nezbytné léčbě, což by mohlo výrazně zhoršit jeho zdravotní stav a způsobit opakování závažných obtíží. 14. K situaci v Libanonu žalobce uvádí, že země od roku 2019 čelí krizi zdravotního systému způsobené ekonomickým kolapsem, pandemií, výbuchem v bejrútském přístavu a zhoršenou bezpečnostní situací. Krize vedla k uzavírání nemocnic, odchodu zdravotnického personálu do zahraničí, výpadkům elektřiny a dlouhodobému nedostatku a zdražení léků. Odkazuje na zprávy mezinárodních organizací, které popisují výrazné zdražení léků a zdravotnického materiálu, požadavky nemocnic na platby v hotovosti a omezený přístup pacientů ke specialistům. Některé studie uvádějí, že průměrné měsíční náklady na léčbu diabetu představovaly 15–20 % průměrného měsíčního příjmu, přičemž měsíční náklady na inzulín v roce 2023 přesahovaly výši minimální mzdy. 15. Žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně odůvodnil závěry o dostupnosti léčby v Libanonu. Ačkoli odkázal na informace EUAA – MedCOI a OAMP, neuvedl konkrétní podklady, z nichž závěr o adekvátní a dostupné léčbě vychází. Dále namítl, že se žalovaný nevypořádal s judikaturou ESLP, zejména s rozsudkem Paposhvili proti Belgii, který vyžaduje posouzení reálného přístupu k léčbě, včetně nákladů. Z rozhodnutí podle žalobce nevyplývá, že by se touto otázkou žalovaný zabýval. Žalovaný rovněž neodůvodnil, proč považuje zprávy předložené žalobcem z let 2019–2023 za neaktuální. 16. Žalobce poukázal na to, že ozbrojený konflikt mezi Libanonem a Izraelem, probíhající od roku 2023, měl ničivé dopady na zdravotnický sektor, který byl častým terčem útoků. Přestože od listopadu 2024 platil klid zbraní, podle žalobce pokračovaly izraelské útoky i v roce 2025, což situaci dále zhoršovalo. Odkazuje rovněž na průzkumy UNHCR z první poloviny roku 2025, podle nichž se dostupnost zdravotních služeb a léků nadále snižovala a jejich nedostupnost hlásila více než polovina respondentů; problémy se zvláště dotýkaly chronicky nemocných. 17. Žalobce tvrdí, že v Libanonu by neměl reálný přístup k léčbě diabetu. Žalovaný podle něj pouze uvedl, že v Bejrútu je léčba diabetu dostupná, avšak neřešil, zda by se k ní žalobce vzhledem ke svým poměrům vůbec dostal, zejména bez zdravotního pojištění a s ohledem na vysoké náklad