7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 14/2026- 30 - text 6 52 A 14/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem v právní věci žalobce: K. K., st. př. Ruská federace pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, IČO 72050250 Odbor cizinecké policie sídlem Purkyňova 1907/2, 568 02 Svitavy v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2026, č. j. KRPE-70836-94/ČJ-2025-170022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se svojí žalobou doručenou na KS v HK dne 9. 2. 2026 (pobočku v PCE dne 12.2. 2026) domáhá soudního přezkumu žalovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění cizince podle ust. § 124b odst. 4 a ust. § 125 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) o dalších 60 dnů. 2. Žalobce namítá nezákonnost žalovaného rozhodnutí, která by se měla odvíjet od nepřiměřenosti délky zajištění a nezohlednění možných alternativ, jakož i dalších podružných námitkách, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv. Tato nepřiměřenost měla být způsobena prodloužením délky zajištění o dalších 60 dní, kdy doba zajištění ode dne 1. 10. 2025 byla už opakovaně prodlužována a v současné době už činí celkem 172 dní od okamžiku omezení jeho osobní svobody. Žalobce poukázal na negativní dopady na jeho psychické zdraví, když se obává o svoji budoucnost a samotné zajištění vnímá jako trest. Žalobce k tomu uvádí, že měl správní orgán nedostatečně zohlednit přípustnost a uplatnění možných alternativ k zajištění. Žalobce se domnívá, že správní orgán nesleduje účel zajištění, když jeho osobu zajistil „víceméně automaticky“, protože budoucí vyhoštění považuje za nerealizovatelné. K tomu se žalobce domnívá, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky zmatečnosti a nedostatečnosti individuálního posouzení. 3. Žalovaný ve svém vyjádření víceméně odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. V konkrétní rovině žalovaný poukazuje na to, že žalobce nikterak nezměnil či nerozšířil svoji argumentaci, kterou neustále opakuje, když se jedná už o několikátý soudní přezkum správního rozhodnutí, který žalobce inicioval. Žalovaný poukazuje na to, že žalobce argumentuje toliko v obecné rovině, bez bližší konkretizace. Podle názoru žalovaného nevykazuje jeho rozhodnutí namítané nedostatky, čímž je správné a zákonné. 4. Na prvním místě musí soud poukázat na to, že sama okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nepředstavuje bez dalšího porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). 5. Soud dodává, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Ostatně jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp.zn. III.ÚS 1889/20, „úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé stížnostní námitky, není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví „vlastními slovy“. Pokud uplatněné stížnostní námitky nepřesahují rozsah námitek, které tyto orgány ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě a logicky vyřešily již dříve a soud vykonávající přezkum se s jejich hodnocením plně ztotožňuje, nedává rozumný smysl, aby již učiněné závěry znovu opakoval.“ Za předpokladu, že se soud ztotožní s dílčí argumentací účastníka řízení, tak může na takovou skutečnost příhodně odkázat. 6. Ve shodě s vylíčením rozhodných událostí ze strany žalovaného, tak i krajský soud rekapituluje, že ve věci žalobce se jedná už třetí jím evokovaný soudní přezkum, který se de facto týká obdobné záležitosti, tj. prodloužení délky zajištění. V rámci dřívějších soudních přezkumů u zdejšího soudu ve věcech 61 A 10/2025 a 52 A 74/2025 došlo k zamítnutí žalob. Vzhledem k opakování žalobní argumentace je už předem poukazováno na skutečnost, že i argumentace správního soudu se bude v mnoha aspektech opakovat, což nepramení ze svévole či laxnosti soudu, ale právě podobných žalobních námitek a identických skutkových okolností, které už dříve byly předmětem soudního přezkumu. 7. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 8. Podle ust. § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy vycestování cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy vycestování cizince, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem vycestování je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. 9. Ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovuje, že doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů. Další části zmíněného ustanovení upravují zvláštní situace, kdy je policie oprávněna prodloužit zajištění nad rámec uvedené limitace, pokud v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí (ust. § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců). Ve vztahu k dané věci je třeba poukázat na to, že žalovaný stále respektuje lhůtu 180 dnů, neboť původní zajištění bylo stanoveno na dobu 40 dní a následně prodlouženo o 80 dní, tj. v součtu 120 dní. Nyní došlo k prodloužení doby zajištění o 60 dní, což má neustále vést k naplnění účelu zajištění, a to pro zpoždění při získávání nezbytných dokladů ze strany orgánů třetích zemí (příslušných orgánů Ruské federace). Z hlediska rozsahu délky zajištění a jeho prodloužení musí být konstatováno, že žalované rozhodnutí není nikterak nezákonné, když ani délka (prodloužení) zajištění se nejeví nepřiměřená vzhledem ke skutkovým okolnostem daného případu tak, jak jsou popsány v žalovaném rozhodnutí a vyplývají ze správního spisu. 10. Jak plyne z rozsudku MS v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 2 A 18/2025-34, kde soud vyslovil: „Zajištění cizince představuje zásadní omezení jeho osobní svobody, tedy jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Proto je přípustné jen za podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců a návratovou směrnicí, ale především ústavním pořádkem České republiky (čl. 8 Listiny, čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli (rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03). Jedná se o jedno z kritérií, jímž se posuzuje soulad zbavení osobní svobody s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79). Podle ESLP lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 1996 ve věci Chahal proti Spojenému království, stížnost č. 22414/93). Správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění aktivně a svědomitě postupovat v řízení o správním vyhoštění, aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince přestává být oprávněné (rozhodnutí ESLP ze dne 1