10 Afs 148/2014 — Nejvyšší správní soud

65 Af 11/2014- 32 - text pokračování - 8 - 65 Af 11/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Martiny Radkové, Ph.D., ve věci žalobce H. g. s. r. o., se sídlem T. 279, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek – Místek, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2014, č. j. 10041/2014-900000-304.4, ve věci propadnutí vybraných výrobků, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A. Vymezení věci Rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 12. 11. 2012, č. j. 6507-4/2012-1301001-34, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2013, č. j. 3664-2/2013-900000-302, byly zajištěny vybrané výrobky ve vlastnictví žalobce, a to 320 ks lahví destilátů. Výrobky byly fyzicky zajištěny dne 11. 11. 2012 při kontrole motorového vozidla, řízeného zaměstnancem žalobce, panem Ľ. Ď., s odůvodněním, že množství převážených lihovin neodpovídalo údajům uvedeným na předloženém dokladu, některá balení lihovin neobsahovala kontrolní pásky a řidič nepředložil doklad prokazující zdanění výrobků s náležitostmi dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „ZSD“). Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) následně vydal dne 5. 8. 2013 rozhodnutí č. j. 41365/2013-580000-11, o propadnutí předmětných vybraných výrobků. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně zamítl a toto potvrdil. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení o zajištěných vybraných výrobcích je prokazování toho, zda s těmito vybranými výrobky bylo skutečně nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 1 písm. b) ZSD, což v posuzované věci znamená, zda byla porušena tzv. evidenční povinnost, tj. povinnost přepravovat vybrané výrobky pouze s doklady nebo rozhodnutím, obsahujícími náležitosti dle § 5 ZSD. Žalovaný rovněž uvedl, že v případě prokázání uvedené skutečnosti musí správce daně rozhodnout o jejich zabrání či propadnutí v řízení o zajištěných vybraných výrobcích bez ohledu na skutečnost, zda bylo dodatečně prokázáno jejich zdanění. Rovněž žalovaný uvedl, že ani dodatečným předložením bezvadného dokladu ve smyslu § 5 ZSD nemůže být dodatečně ze strany odvolatele splněna povinnost dopravovat vybrané výrobky s doklady uvedenými v § 5 odst. 6 ZSD, neboť v době, kdy ze strany odvolatele došlo k předložení daňových dokladů, již žádná doprava vybraných výrobků neprobíhala. Uznání dodatečného předložení dokladu prokazujícího zdanění by popíralo povinnost upravenou v § 5 odst. 6 ZSD a smysl kontrolní činnosti celních orgánů na úseku spotřebních daních. Posouzení, resp. prokázání skutečnosti, zda byla spotřební daň za předmětné vybrané výrobky řádně uhrazena, není dle žalovaného předmětem tohoto řízení, a ani jakýkoliv výsledek tohoto prověřování nemůže nic změnit na skutečnosti, že odvolatel nepředložil k vybraným výrobkům dne 11. 11. 2012 doklad uvedený v § 5 ZSD. B. Žalobní body Žalobce v žalobě namítal, že: 1) správce daně nesprávně vyhodnotil, že žalobcova tvrzení uvedená v „Podání vysvětlení a důkazních prostředků“ ze dne 13. 12. 2012, jsou nepravdivá, protože žalobce nemá a neměl zřízenou organizační složku podniku dle § 7 („starého“) obchodního zákoníku. Žalobce však existenci organizační složky podniku ve smyslu § 7 obchodního zákoníku nikdy netvrdil. Žalobce má ve své organizační struktuře zřízena účetní střediska (v současné době 14), jejichž účetní a skladová evidence je v rámci společnosti vedena tak, že lze jejich náklady, zisky, případně pohyby zboží evidovat, sledovat a vyhodnocovat samostatně, jež nazývá organizačními složkami (tj. př. organizační složka sklad surovin a výrobků SD ANO 00100030010 pro daňový sklad, organizační složka Sklad Ľ. Ď. 00100020103 pro sklad Ľ. Ď., či organizační složka Sklad Velkoobchod 00100020010). Uvedený pojem tedy není použit ve smyslu § 7 obchodního zákoníku, což však neznamená to, že by nebylo možno provádět účtování mezi jednotlivými účetními středisky vlastníka, případně, že by jednotlivá střediska nemohla být pojmenována vlastníkem jako organizační složka; 2) správce daně nesprávně vyhodnotil, že „daňová výdejka“ nemůže být daňovým dokladem ve smyslu § 5 ZSD, neboť zákon tento pojem nezná. Daňové výdejky, které žalobce předložil, obsahují veškeré náležitosti § 5 odst. 2 ZSD a jsou tak dokladem prokazujícím zdanění předmětných vybraných výrobků. Zákon neomezuje volbu názvu daňových dokladů. Název daňová výdejka nic nemění na obsahu dokladu, veškeré listiny je nutno posuzovat dle jejich obsahu. Je-li doložená daňová výdejka daňovým dokladem (jako je např. faktura, přestože ve slově faktura také není obsaženo sousloví „daňový doklad“), pak musí být jako daňový doklad posuzována, a nelze ji pouze kvůli názvu odmítnout. Při pohybu mezi jednotlivými organizačními složkami (tj. středisky) žalobce je vždy vystaven daňový doklad (v rámci interního označení nazýván daňovou výdejkou) a vždy při pohybu zboží mezi daňovým skladem a jednotlivými organizačními složkami je za dané zboží zaplacena spotřební daň. Vlastnické právo ke zboží se však v dané chvíli nemění a zůstává žalobci. Dále žalobce v tabulce přiřadil jednotlivé daňové výdejky posuzovaným vybraným výrobkům; 3) závěr žalovaného fakticky znamená, že jsou-li jednou vybrané výrobky dopravovány bez dokladu dle § 5 ZSD, pak se již nikdy nelze domoci jejich vydání. V řízení dle § 42b ZSD by pak bylo vždy možné vydat pouze rozhodnutí dle § 42d ZSD bez ohlednu na to, zda by se jednalo o výrobky, u kterých byly splněny veškeré zákonem požadované povinnosti, zejména byla z nich uhrazena spotřební daň. Žalovaný tedy dle žalobce na rozdíl od správce daně neuvádí, že nebylo z formálních důvodů prokázáno zdanění vybraných výrobků a že toto je důvod pro jejich propadnutí, ale že zdanění bylo na základě dokladů dle § 5 ZSD prokázáno, ale tato skutečnost nemůže mít vliv na konečné rozhodnutí. S tímto posouzením žalobce nesouhlasí. Ze zajištěných vybraných výrobků byla řádně přiznána a odvedena spotřební daň, což žalovaný nerozporuje. Žalobce následně předložil doklady vztahující se k přepravovaným zajištěným vybraným výrobkům, nelze tudíž tvrdit, že se jednalo o přepravování výrobků bez dokladu, resp. že se jedná o výrobky, které takový doklad nemají. Pokud by pouhé nedoložení dokladu o dopravě v okamžiku dopravy již nikdy nemohlo být napraveno následným prokázáním zdanění předmětných výrobků, pak by jistě neexistovalo dvoufázové řízení a bylo by o propadnutí vybraných výrobků rozhodnuto ihned na místě. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010-107, kde je výslovně uvedeno, že účelem zajištění výrobků je omezení dispozice s nimi ze strany kontrolované osoby či jejich vlastníka do té doby, než bude vyjasněno, zda s nimi bylo nakládáno v rozporu se zákonem (tj. že výrobky nebyly zdaněny či osvobozeny od spotřební daně). To dle žalobce dokazuje, že předmětem zkoumání zde není prostá skutečnost, zda osoba řidiče v době dopravy držela v ruce správný doklad, ale zda se jedná o výrobky, které jsou výrobky zdaněnými. Rozhodnutí o propadnutí věci za situace, kdy se jedná o zdaněné vybrané výrobky, které mají své bezvadné doklady dle § 5 ZSD, je fakticky trestem, a to zcela nepřiměřeným. C. Vyjádření žalovaného Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s žalobními body, jež se shodují s odvolacími námitkami, vypořádal. K žalobním bodům uvedl dále, že: Ad 1) souhlasí s tím, že žalobce nemá zřízenou organizační složku podniku ve smyslu § 7 obchodního zákoníku. Účtování mezi jednotlivými sklady je interní věcí žalobce, kterou celní orgány nejsou oprávněny řešit; Ad 2) předmětem odvolacího řízení nebylo posouzení toho, zda doklad nazvaný daňová výdejka je daňovým dokladem, který má veškeré náležitosti daňového dokladu dle § 5 odst. 2 ZSD, a je tak dokladem prokazujícím zdanění těchto výrobků v návaznosti na § 5 odst. 1 ZSD, nýbrž prokázání toho, zda se zajištěnými vybranými výrobky bylo nakládáno způsobem uvedeným v § 42 odst. 1 písm. b) ZSD. Pokud správce daně ve svém rozhodnutí uvedl, že pojem daňová výdejka ZSD nezná, nelze toto konstatování považovat za nesprávné; Ad 3) výrobky uvedené do volného daňového oběhu mohou být skladovány (pak jde o kontrolu v rámci jejich skladování) nebo dopravovány (pak jde o kontrolu v rámci jejich dopravy). Lze-li vybrané výrobky uvolněné do volného daňového oběhu dopravovat pouze s dokladem dle § 5 ZSD, znamená to, že tento doklad musí vybrané výrobky při jejich dopravě doprovázet fyzicky. Tuto povinnost však žalobce nesplnil. Sám žalobce uvedl, že se jednalo o vybrané výrobky