4 Ads 111/2018 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 23/2018- 81 - text  13 72 Ad 23/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: PhDr. H. P. bytem T. 1, X O. zastoupená advokátkou Mgr. Janou Kašpárkovou sídlem Horní Lán 1328/6, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2018, č. j. MPSV-2018/77460-923, ve věci příspěvku na živobytí takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně navrhla soudu přezkoumání rozhodnutí žalovaného, citovaného v záhlaví, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě (dále jen „úřad práce“) ze dne 14. 3. 2018, č. j. 23797/2018/OPA. Úřad práce tímto rozhodnutím snížil žalobkyni dávku pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí ze 4 853 Kč na 3 913 Kč měsíčně ode dne 1. 2. 2018. Šlo o tzv. sankční snížení částky živobytí až na existenční minimum v případě, že daná osoba pobírá příspěvek na živobytí po dobu delší než 6 měsíců podle § 24 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí. 2. V žalobě žalobkyně namítala, že předmětné ustanovení, snižující dávku hmotné nouzi těm, kdo nevykonají veřejnou službu, je v rozporu s ústavním pořádkem. Žalobkyně navrhla, aby soud postoupil v rámci řízení o žalobě Ústavnímu soudu návrh na zrušení části zákona o pomoci v hmotné nouzi anebo do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části zákona podané jiným stěžovatelem přerušil řízení. 3. V doplnění žaloby žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v předcházejícím správním řízení nebyl správním orgánem řádně zjištěn skutkový stav a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Institut povinné veřejné služby pod sankcí snížení dávky pomoci v hmotné nouzi je protiústavní. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobkyně o objektivní nemožnosti výkonu veřejné služby z důvodu neexistence nabídky ze strany obcí a ostatních subjektů a nepřihlédl ke skutečnostem známým mu z jeho činnosti, které by náležitě odůvodňovaly závěr, že žalobkyně má mimo výkonu veřejné služby v rozsahu 20 hodin měsíčně jiné možnosti, při jejichž splnění nemusí být částka živobytí snížena na částku existenčního minima. V této části je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zcela absentuje zjištění, zda údajné jiné možnosti fakticky existují. 4. Je sporné, zda namítaná protiústavnost ustanovení zákona, která s „nevýkonem“ veřejné služby spojuje sankci (zákonem nastavený výpočet dávky odvíjející se nikoliv od životního, ale od existenčního minima), je vypořádána tak, že žalovaný jen poukáže na namítanou spornou právní úpravu, protože mu nepřísluší „výklad zákona“. Podle žalobkyně zákonodárce zákonem č. 367/2016 Sb. ryze účelově „obešel“ smysl nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 1/12, když vytvořil „sofistikovanou“, ve skutečnosti ovšem ryze účelovou právní úpravu, která zasahuje do právem chráněných zájmů určité skupiny osob na ochranu jejich lidské důstojnosti, které – nejsou-li ochotny konat „nucené práce“ – ocitají se ve stavu existenčního ohrožení. 5. Žalobkyně navrhla, aby soud postoupil v rámci řízení o žalobě Ústavnímu soudu návrh na zrušení části zákona č. 111/2006 Sb. a zrušení zákona č. 367/2016. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dne 5. 3. 2018 úřad práce zahájil správní řízení z moci úřední ve věci změny výše příspěvku na živobytí a následně dal žalobkyni možnost, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí. Této možnosti žalobkyně nevyužila. Úřad práce rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018 snížil příspěvek na živobytí ode dne 1. 2. 2018 z částky 4 853 Kč na 3 913 Kč měsíčně. Úřad práce odůvodnil rozhodnutí tím, že částka živobytí osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců a nepatří mezi osoby, u kterých se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3), případně je osobou s nárokem na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, osobou prokazatelně se účastnící na projektech organizovaných krajskou pobočkou Úřadu práce, která je výdělečně činná, invalidní ve druhém stupni nebo vykonává veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci, činí částku existenčního minima (2 200 Kč). V případě, že osoba v hmotné nouzi v předcházejících 12 kalendářních měsících pobírala příspěvek na živobytí a ode dne odejmutí naposledy přiznaného příspěvku na živobytí neuplynuly více než 3 kalendářní měsíce, započítávají se do lhůty 6 měsíců i předchozí doby čerpání příspěvku na živobytí. S ohledem na uvedené byla částka životního minima žalobkyně stanovena ve výši existenčního minima 2 200 Kč. Částka životního minima osoby, která je posuzovaná jako druhá nebo další v pořadí (T. F. P.) činí u nezaopatřeného dítěte od 6 do 15 let věku měsíčně 2 140 Kč. Výše příspěvku na živobytí činí rozdíl mezi částkou živobytí společně posuzovaných osob (4 340 Kč) a příjmem (§ 9 odst. 2) společně posuzovaných osob (427 Kč), což v případě žalobkyně činí 3 913 Kč. 7. Žalobkyně v odvolání uvedla, že nesouhlasí se snížením příspěvku na živobytí z důvodu nevykonávání veřejné služby. Institut veřejné služby pod sankcí snížení příspěvku na živobytí považuje za protiústavní. Je připravena v rámci řízení o správní žalobě navrhnout zrušení příslušné části zákona. Žalobkyně namítala, že v místě jejího bydliště ostatně ani veřejná služba odpovídající jejímu vzdělání a zdravotnímu stavu není. V situaci, kdy základní životní potřeby zdražily, na což výše životního existenčního minima absolutně nereagovala, je postavení osob v hmotné nouzi živoření ohrožujícím jejich život. Žalobkyně navrhla, aby jí byl příspěvek na živobytí přiznán v plné výši. 8. Ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi správní orgán postupuje podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (poznámka soudu: v rozsudku citován ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání). Správní řízení o dávkách se řídí zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o odvolání, pokud zákon o pomoci v hmotné nouzi nestanoví jinak. 9. Žalovaný uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí s předloženou spisovou dokumentací a zjistil, že žalobkyně byla ode dne 30. 3. 2015 vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a příspěvek na živobytí pobírala v období od srpna 2015 do května 2017. Ode dne 1. 6. 2017 byl žalobkyni příspěvek na živobytí odejmut a od září 2017 opětovně přiznán. Pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi je žalobkyně společně posuzovaná se synem T. F. P. Obě společně posuzované osoby bydlí v rodinném domku, kde hradí nájem ve výši 3 500 Kč a služby spojené s užíváním bytu ve výši 3 470 Kč, odůvodněné náklady činí 6 970 Kč. Úřad práce seznámil dne 24. 2. 2017 žalobkyni prokazatelně s novelou zákona o pomoci v hmotné nouzi účinnou ode dne 1. 2. 2017, jejíž součástí je snížení částky živobytí na existenční minimum osobě, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 měsíců. Úřad práce zahájil dne 5. 3. 2018 správní řízení ve věci změny výše příspěvku na živobytí a žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož nevyužila. Úřad práce na základě shromážděných podkladů vydal rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí z částky 4 853 Kč na 3 913 Kč měsíčně ode dne 1. 2. 2018. 10. Žalovaný již v rozhodnutí o odvolání uvedl, že podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v průběhu poskytování opakující se dávky je podle § 10 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi období kalendářního měsíce předcházejícího aktuálnímu kalendářnímu měsíci. Úřad práce přihlédl při posuzování nároku na dávku a její výši v měsíci únoru 2018 k příjmům, které žalobkyně a společně posuzovaná osoba (její syn) obdrželi v měsíci lednu 2018. Žalobkyně v rozhodném období neměla žádný příjem a její syn obdržel dávku státní sociální podpory – přídavek na dítě ve výši 610 Kč, která byla podle zákona o pomoci v hmotné nouzi započtena ve výši 100 %. Započítané příjmy v měsíci lednu 2018 činily 610 Kč. Příjem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro rozhodování o nároku na příspěvek na živobytí dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi snižuje o přiměřené náklady na bydlení. Za přiměřené náklady na bydlení se pro účely zákona o pomoci v hmotné nouzi považují odůvodněné náklady na bydlení, nejvýše však do výše 30 % příjm