2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

60 Af 16/2022- 59 - text  8 60 Af 16/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Michala Jantoše a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: P. M. G., spol. s. r. o., IČO X sídlem 8. k. 520/9, X O. zastoupena advokátem Mgr. Petrem Šívarou sídlem Dobrovského 64, 612 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2022, č. j. 4913/22/5200-11434-701858 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) zahájil dne 14. 6. 2017 daňovou kontrolu, jíž hodlal prověřit u žalobkyně správnost stanovení základu v roce 2013 v souvislosti s korunovými dluhopisy, které emitovala dne 3. 12. 2012 v celkové nominální hodnotě 9 mil. Kč. Úroky z předmětných dluhopisů uplatnila žalobkyně v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále jen „daň“) do nákladů snižujících základ daně částkou 300 tis. Kč. Následně dne 29. 6. 2018 rozšířil správce daně kontrolované období i na roky 2014 až 2016, v nichž žalobkyně rovněž uplatnila do daňově účinných výdajů úroky z předmětných dluhopisů, a to v letech 2014 a 2015 částkou 600 tis. Kč a v roce 2016 částkou 360 tis. Kč. 2. Po provedené kontrole správce daně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že náklady v podobě úroků z dluhopisů vynaložila v daných zdaňovacích obdobích v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZDP“) na dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů, a proto jí za rok 2014 doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1964042/19/3101-51522-800366 daň vyšší o částku 155 230 Kč, dále jí za rok 2015 doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 1958742/19/3101-51522-800366 daň ve výši 8 360 Kč a současně zrušil daňovou ztrátu ve výši 555 752 Kč, a dále jí doměřil za rok 2016 dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 1971023/19/3101-51522-800366 daň vyšší o částku 116 850 Kč. Ve všech případech správce daně také nově stanovil penále. 3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a všechny tři dodatečné platební výměry potvrdil. Žalobu týkající se zdaňovacího období 2013 projednal soud pod sp. zn. 65 Af 17/2022. B) Shrnutí obsahu podání účastníků Žaloba 4. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedla, že jelikož se od 1. 1. 2015 zásadně změnila právní úprava daně z příjmů v souvislosti s bezúročnými zápůjčkami a daňová uznatelnost úroku vyplaceného z úročené půjčky byla ještě složitější (nutnost sjednání úroku na tržním principu a jeho faktické vyplacení), zvolila k refinancování bezúročné půjčky, jejíž existence ani použití k podnikání zpochybněno nebylo, dluhopisy, které jsou jakožto forma cenných papírů podstatně jednodušším nástrojem, nevyžadujícím žádné další schvalování valnou hromadou apod. Dále uvedla, že dluhopisové financování je v jejím oboru obvyklé, neboť lze těžko nákupy nemovitostí v dražbách financovat úvěrem, nemá-li daňový subjekt jinou bonitní nemovitost k zástavě. 5. Podle žalobkyně je logické, že zvolila způsob financování, který je daňově optimální pro společnost a výhodný pro jejího společníka, který nemůže být postihován za to, že je společníkem, a proto by neměl obdržet úrok za poskytnutí půjčky, a proto zvolil správce daně náhradní sankci v podobě daňové neuznatelnosti úroků z dluhopisů. Rovněž podle ní správce daně opomenul uvést, že si společník za celou dobu úrok z vydaných dluhopisů nevyplatil, a to zjevně proto, že žalobkyně k tomu nemá prostředky. Nejedná se tudíž o případ obdobný kauze K. a.s. Žalovaný podle žalobkyně nesprávně označil za nestandardní vydání dluhopisů bez návaznosti na konkrétní projekt. V daném případě se ale jednalo o zjednodušený projekt emise bez institucionálních investorů, který v roce 2012 nevyžadoval ani souhlas ČNB, tudíž nebylo třeba konkrétní projekt představovat. Prostředky byly využity k financování běžných aktivit žalobkyně, stejně jako to učinily např. některé banky. Stěží lze přitom argumentovat tím, že banka vydala dluhopisy, aby si účelově snížila zisk. 6. Dále žalobkyně uvedla, že již od roku 2011 usiluje o změnu svého pozemku parc. č. X v k. ú. P. n. M. o rozloze téměř 5 tis. m2 na pozemek stavební, na němž by mohla realizovat výstavbu rodinných domů, přičemž obec tehdy investovala do kanalizačních a dalších přípojek, takže bylo očekáváno vydání povolení v dohledné době. Žalobkyně také soudní cestou usilovala neúspěšně o změnu územního plánu obce Dolany. Zatím ale nikoli vinou žalobkyně nedošlo ani ke změně pozemků na stavební. Nicméně již v samotném několikanásobném nárůstu hodnoty pozemku za dobu od roku 2011 lze spatřovat budoucí výnos z prodeje. Žádným bankovním produktem ale nelze financovat výstavbu, která ani po deseti letech nezapočala. Z judikatury NSS podle žalobkyně vyplývá, že úroky ze zápůjčky jsou daňově uznatelné i tehdy, pokud se podnikatelský záměr dosud nerealizoval a očekávaný příjem z něj nevznikl, a naopak z ní nevyplývá, že každá koruna nákladů musí být přiřaditelná odpovídajícímu výnosu a že mezi nimi musí být přímá úměra. Žalobkyně emisí dluhopisů financovala aktiva, která jí v dlouhodobém horizontu přinesou výnos, tudíž na ni nelze aplikovat závěry rozsudku NSS sp. zn. 9 Afs 297/2020. 7. Dále žalobkyně uvedla, že jsou-li daňově uznatelné náklady na úroky z úvěru na výplatu dividendy, není důvod, aby nebyly daňově uznatelné i úroky z dluhopisů na refinancování bezúročné půjčky. V posuzovaném případě měly být jako daňově uznatelné posouzeny minimálně úroky z dluhopisů splacených bezhotovostním převodem ve výši 2 mil. Kč. Na okraj pak uvedla, že vlastní nemovitost č. p. XA na t. M. 32 v O., kde bude realizovat nástavbu, přičemž i tato nemovitost výrazně stoupla na ceně díky tomu, že díky spotřebě finančních prostředků ji nemusela odprodat. 8. Závěrem žalobkyně uvedla, že žalovaný pominul ve svém rozhodování logickou úvahu, důkazy hodnotil selektivně a čistě formalisticky, nepřihlédl k účelu právní normy a k alternativním možnostem jejího výkladu a překročil zákonem stanovené meze správního uvážení. 9. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukázal na obecnost v ní uvedených tvrzení, jejich neprovázanost s danou věcí a absenci reakce žalobkyně na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. S četnými citacemi z judikatury žalovaný obsáhle vyložil § 24 odst. 1 ZDP a institut důkazního břemene v daňovém řízení a následně zopakoval zjištěný skutkový stav a shodně s napadeným rozhodnutím i jeho právní posouzení. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně neprokázala důvodnost emise předmětných dluhopisů, refinancování bezúročné půjčky od jednatele na úročený dluhopis v závěru roku 2012 ve snaze získat prostředky na rekonstrukci nemovitosti po roce 2020 označil za ekonomicky nelogické a argumentaci plánovanou výstavbou na pozemku parc. č. X v k. ú. P. či alespoň jeho zhodnocením za lichou, neboť tento pozemek nabyla žalobkyně podle žalovaného nejen před emisí dluhopisů, ale dokonce již před poskytnutím půjčky v roce 2011, a nadto tato výstavba dosud nebyla zahájena. Žalovaný odmítl, že by jakkoli zasahoval do rozhodování žalobkyně o způsobu financování jejího podnikání. Pokud ale žalobkyně uplatnila úrokové náklady jako daňově účinné dle § 24 odst. 1 ZDP, vstoupila na pole práva veřejného a byla povinna daňovou účinnost těchto nákladů prokázat. Jak v napadeném rozhodnutí uvedl, prostředky na běžnou činnost žalobkyně disponovala. K otázce souvislosti mezi úroky a výnosy žalovaný poukázal na skutečnost, že podle NSS vychází ZDP z premisy, že se podnikatelé chovají ekonomicky racionálně, a tudíž byl požadavek na vysvětlení ekonomické opodstatněnosti počínání žalobkyně oprávněný. Žalobkyně ale bezprostřední souvislost z emise dluhopisů vzniklých úrokových nákladů se svými příjmy z podnikatelské činnosti neprokázala. 10. Žalobkyně v replice nad rámec již uvedeného namítla, že žalovaný nemá na věc jednotný právní názor, neboť v obdobné věci týkající se emise dluhopisů ve výši 7 mil. Kč společností I. W. C. spol. s r. o., které také upsal F. W. jako její jediný společník a jednatel, žalovaný označil úroky z dluhopisů ve výši odpovídající bezhotovostně splacené části emisního kurzu za daňově účinné. Žalovaný také podle žalobkyně nevysvětlil, v čem se lišila emise u ní a emise dluhopisů UniCredit Bank Czech Republic, a. s. ve výši 6 mld. Kč ve stejné době. 11. Žalovaný na repliku žalobkyně reagoval podáním, v němž zdůraznil, že námitka nestejného rozhodování v obdobných věcech byla uplatněna opožděně a nadto je stejně nedůvodná, neboť se nejednalo o skutkově totožné věci. Odlišovala je především skutečnost, že v nyní posuzované věci došlo po úhradě částky 2 mil. Kč jednatelem žalobkyně v prosinci 2012 ke zpětnému