22 A 19/2025 – Krajský soud v Ostravě

22 A 19/2025- 32 - text  7 22 A 19/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobkyně: A. M. státní příslušnost: Ukrajina zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že žalobkyni vrátil dne 3. 3. 2025 žádost o poskytnutí dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0344664/DO-2025 jako nepřijatelnou takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu, podanou dne 3. 3. 2025 a zaevidovanou pod č. j. OAM-0344664/DO-2025, vrátil jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala určení, že zásah ze dne 3. 3. 2025 spočívající v posouzení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy protože získala dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, je nezákonný a domáhá se obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Výluku ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. označila žalobkyně za rozpornou s unijním právem. Na podporu svého názoru odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) z 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva. Ohledně věci samé žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/202437, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a 1 Azs 366/2024-42, z nichž dovodila, že § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina nelze v projednávané věci aplikovat, neboť je v rozporu s unijním právem. Podle aktuální judikatury nelze žádost o dočasnou ochranu považovat za nepřijatelnou jen proto, že žadatel (občan Ukrajiny) má nebo měl dočasnou ochranu v jiném členském státě. Ačkoli platí, že nelze současně čerpat výhody dočasné ochrany ve více státech, Nejvyšší správní soud jasně vymezil, jak má správní orgán postupovat, zjistí-li, že žadatel již ochranu v jiném členském státě má. Žalovaný má takovou žádost přijmout k věcnému posouzení a ověřit, zda žadatel v době podání žádosti skutečně disponuje platným oprávněním k pobytu. Pokud tomu tak není, musí dočasnou ochranu udělit. Žalobkyně dále popsala, že dříve měla dočasnou ochranu udělenou na Slovensku, kde se nacházela od března do června 2022, v té době žalobkyně měla 16 let a byla navázaná na svoji rodinu. Od června 2022 do 3. 3. 2025 se žalobkyně zdržovala na Ukrajině. Žalobkyně tak nikdy prodlužovala vízum dočasné ochrany na Slovensku a nemá tam žádné vazby, proto má za to, že vízum již dávno zaniklo. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Žalovaný si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina odporuje unijnímu právu. Z citovaných rozsudků vyplývá, že osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), svědčí právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání provolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a poté, co takové pobytové oprávnění získají, také právo sekundárního pohybu v rámci Unie či sekundární volby členského státu. Tedy právo požádat a získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, kam se rozhodne přesunout. Takové právo však ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá. Jejím jazykovým ani systematickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že podle jejího čl. 8 odst. 1 má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě, resp. kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. V opačném případě by byly zcela zbytečné čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, které právě právo na sekundární pohyb těchto osob v některých specifických případech upravují (slučování rodin, přesuny osob požívajících dočasné ochrany z kapacitních důvodů). Toho si byl patrně vědom i Nejvyšší správní soud, jenž toto právo dovodil z prováděcího rozhodnutí, z dohody členských o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a z výkladových stanovisek Komise jakožto soft-law. S těmito závěry však žalovaný nesouhlasí. 3. Žalovaný uvedl, že žalobkyni již byla Slovenskem udělena dočasná ochrana, což odpovídá evidenci v Temporary Protection Platform (TPD), žalobkyně proto není osobou prchající před nebezpečím vyvolaným ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu byla tedy shledána nepřijatelnou v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jelikož žalobkyně měla přiznanou dočasnou ochranu na Slovensku. 4. Žalovaný se taktéž vymezil proti recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně proti rozsudkům ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Žalovaný pokládá závěry těchto rozsudků za nesprávné, protože dle žalovaného ze směrnice o dočasné ochraně ani českých právních předpisů neplyne právo druhotného pohybu uprchlíků mezi členskými státy EU, přičemž Nejvyšší správní soud tento závěr dovodil toliko z výkladových stanovisek Evropské komise jakožto soft-law. Dle žalovaného ovšem čl. 5 Prováděcího rozhodnutí nedopadá na osoby, které již získaly pobytové oprávnění v některém členském státu EU. Pokud by tomu tak mělo být, byl by dle žalovaného formulován jinak, což dovozuje z toho, že směrnice o dočasné ochraně místy užívá pojem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Obdobně dle žalovaného je citované rozšíření aplikace Prováděcího rozhodnutí v rozporu se systematickým i teleologickým výkladem směrnice o dočasné ochraně – taková aplikace by jednak vyprázdnila instituty mechanismu solidarity dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, i povinnost slučování rodinných příslušníků dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, což představuje dle žalovaného výjimečné případy směrnicí o dočasné ochraně předvídaného druhotného pohybu mezi členskými státy EU, jednak lze z vícero pasáží v preambuli směrnice o dočasné ochraně dovodit, že je druhotný pohyb uprchlíků mezi členskými státy EU nežádoucí. 5. Nesprávnost závěrů Nejvyššího správního soudu dovozuje žalovaný z následujícího. Zaprvé bylo cílem původní dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně rovnoměrné rozprostření žadatelů o dočasnou ochranu po všech členských státech, ne umožnění jejich druhotného pohybu, což dokládá žalovaný tím, že ČR obdobně jako Německo v roce 2024 vydala jednostranné prohlášení, dle kterého se z důvodu vyčerpání stávajících kapacit necítí vázáni původní dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tomto základě Nejvyšší správní soud nemohl své závěry přijmout s ohledem na výluku aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, protože z té se dle žalovaného ČR již vyvázala. 6. Zadruhé čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má na uprchlíky pouze sekundární vliv, protože zavazuje k povinnostem členské státy EU. Případná absence mechanismu povinného navracení uprchlíků do země poskytující dočasnou ochranu dle žalovaného proto nezakládá právo druhotného pohybu mezi členskými státy. Byť s tímto operuje Evropská komise ve sdělení ze dne 21. 3. 2022, č. C/2022/1806, tento závěr považuje žalovaný za Komisí blíže nezdůvodněný. 7. Zatřetí by dle žalovaného přijetí závěrů Nejvyššího správního soudu znamenalo další vytížení vyčerpaných kapacit ČR. Cílem tzv. Dublinské úmluvy přitom bylo mimo jiné předejít jevu známému jako asylum shopping, tj. situaci, kdy žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany postupně žádá o mezinárodní ochranu ve větším množství států. Z judikatury NSS naopak vyplývá, že by v případech dočasné ochrany u osob dle Prováděcího rozhodnutí mělo dojít k legalizaci jevu temporary protection shopping, což dle žalovaného neodpovídá úmyslu evropského zákonodárce a mimoto by založilo nedůvodně privilegované postavení osob s dočasnou ochranou oproti jiným cizincům či dokonce občanům EU. 8. Začtvrté nelze v návaznosti na rozsudky SDEU ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna, či ve věci C-695/20, Fenix International pouze Prováděcím rozhodnutím (nadto jeho nenormativní částí) zakotvit právo sekundárního pohybu mezi členskými státy, když takové právo nejen není směrnicí o dočasné ochraně zakotveno, ale v kontextu bodu 9 preambule směrnice o dočasné ochraně se jedná o nežádoucí stav. Za této sit