6 Afs 399/2017 — Nejvyšší správní soud

22 Af 16/2024- 134 - text  7 22 Af 16/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobkyně: Ing. J. F. proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj sídlem Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava o žalobě na přezkum rozhodnutí žalovaného o námitce ze dne 29. 2. 2024, č. j. 735462/24/3207-70461-807026 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 20. 5. 2024 domáhala zrušení shora vymezeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný námitku žalobkyně proti sdělení správce daně č. j. 4594859/23/3207-70461-807026 ze dne 20. 12. 2023, o nevyhovění žádosti žalobkyně o zánik určeného příslušenství daně odpuštěním a o rozložení úhrady rozhodných nedoplatků podle zákona č. 182/2023 Sb., o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů (dále také jen „zákon o mimořádném odpuštění“). 2. Žalobkyně uvedla, že v žádosti ze dne 29. 11. 2023 požádala o rozložení úhrady rozhodného nedoplatku, použití platby určené na úhradu rozhodného nedoplatku a odpuštění příslušenství daně u nemovitých věcí podle zákona o mimořádném odpuštění. Ve své žádosti uvedla, že rozhodný nedoplatek činí částku 408 968 Kč a doplnila, z jakých částek, za jaká období se tato celková částka skládá. Podle žalobkyně mělo daňové milostivé léto umožnit odpuštění příslušenství na všech daňových nedoplatcích, které vznikly do 30. 9. 2022 a byly u tohoto rozhodného dne u správce daně evidovány. Podle § 3 zákona o mimořádném odpuštění bylo nutné, aby do rozhodného dne nedoplatek existoval. Žalobkyně má za to, že daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2016, 2017 a 2018 opírající se o platební výměry ze dne 15. 7. 2019, dále za zdaňovací období roku 2019 dle platebního výměru ze dne 23. 8. 2021 a za zdaňovací období roku 2020 dle platebního výměru ze dne 1. 11. 2021 nelze považovat za spekulativní, smysl a účel zákona byl zachován a jsou naplněny i formální podmínky. Vznik nedoplatku je podle žalobkyně třeba vždy spojovat s původní, nikoli náhradní lhůtou splatnosti. Skutečnost, že bude stanovena náhradní lhůta splatnosti, je podle žalobkyně z hlediska posouzení toho, zda neuhrazená částka daně je či není nedoplatkem, bez významu. 3. Žalovaný žádosti žalobkyně ze dne 29. 11. 2023 nevyhověl, o čemž žalobkyni informoval sdělením ze dne 20. 12. 2023, proti kterému si žalobkyně podala námitky, o kterých žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. 4. Toto rozhodnutí žalobkyně má za nezákonné. Namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s doplněním námitky ze dne 4. 3. 2024, které učinila emailem a ihned téhož dne autorizovala. 5. Dále namítla, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 153 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dále podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí a dále, že žalovaný porušil zákon o mimořádném odpuštění, když nevyhodnotil nedoplatek jako rozhodný. 6. Pokud žalovaný vyhodnotil jako rozhodný nedoplatek na dani část nedoplatku za zdaňovací období roku 2020, měl jako rozhodný nedoplatek vyhodnotit celý nedoplatek za uvedené období, jakož i období předcházející, tj. 2016 - 2019. Podle žalobkyně tak mělo dojít k zániku určeného příslušenství, a to i vzhledem k tomu, že již došlo k úplnému uhrazení rozhodného nedoplatku. 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a předně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Pokud se týče námitky žalobkyně, že žalovaný měl posoudit jako rozhodný nedoplatek celý nedoplatek, nikoliv jen část, má žalovaný za to, že nedoplatek je podle § 153 odst. 1 daňového řádu definován jako částka daně, která nebyla uhrazena v den splatnosti. To nevylučuje, aby k jedné dani existovalo a bylo evidováno více nedoplatků s rozdílnými režimy. 8. Pokud se týče otázky, kdy pro účely zákona o mimořádném odpuštění vzniká nedoplatek, tato již byla vyřešena soudní praxí, např. v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2024, č. j. 29 Af 6/2024-32, přičemž kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22 Afs 2/2025-44. 9. Pokud se jedná o námitku, že se žalovaný nevypořádal v napadeném rozhodnutí s doplněním námitky žalobkyní ze dne 4. 3. 2024, připomněl, že napadené rozhodnutí bylo ve smyslu § 101 odst. 2 daňového řádu vydáno okamžikem, kdy byl učiněn úkon k jeho doručení, tedy 4. 3. 2024. Doplnění námitek bylo učiněno žalobkyní ve stejná den emailem v 8:47, potvrzené listinným podáním z téhož dne. 10. K tomu doplnil, že žalovaný má s provozovatelem poštovních služeb uzavřenou smlouvu o poskytování služeb, přičemž doba svozu zásilek pro územní pracoviště Frýdek – Místek je vymezena v intervalu 7:30 – 8:30. V době učinění podání žalobkyní již tedy bylo napadené rozhodnutí vydáno. 11. Nadto, věcně není argumentace žalobkyně v doplnění námitky důvodná, když se týká otázky evidování nedoplatků, přičemž touto otázkou se již zabýval NSS ve shora uvedeném rozsudku ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22 Afs 2/2025-44. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Ve věci rozhodl u ústního jednání dne 10. 12. 2025, u kterého žalobkyně doplnila, že namítala také nezákonnost rozhodnutí s ohledem na § 13a o dani z nemovitých věcí. Uvedla, že má za to, že částky, které nebyly uznány jako nedoplatek, neodpovídají skutečnosti. Podle žalobkyně byly nedoplatky za roky 2016 – 2020 pravomocně stanoveny, tedy byly předepsány. Stanovení daně za roky 2016 – 2018 bylo následně zrušeno krajským soudem a věc se pak řešila u Odvolacího finančního ředitelství, nicméně byl vydán výměr. Následně byla daň sice vyměřena po rozhodném dni, to však pro posouzení věci nemá podle žalobkyně vliv. V náhradní lhůtě nemůže být splatná celá částka. V neposlední řadě připomněla, že v žalobě namítala nevypořádání se s doplněním námitek podané žalobkyní 4. 3. 2024. 14. Žalovaný u ústního jednání uvedl, že co se týče nedoplatků, postupoval korektně a některé nedoplatky posoudil ve smyslu zákona o mimořádném odpuštění jako rozhodné nedoplatky. Pokud se týče námitky nevypořádání se s doplněním námitek žalobkyní podané dne 4. 3. 2024, odmítl, že by ze strany žalovaného došlo k urychlování vypravení rozhodnutí, přičemž napadené rozhodnutí obsahuje časové razítko s podpisem vedoucího odboru dne 29. 2. 2024 kolem 12 h, poté došlo k vypravení rozhodnutí předložením na podatelnu, kdy vypravení dochází svozem ze strany České pošty. Nebylo tak v moci žalovaného reagovat na doplnění námitek v napadeném rozhodnutí. Nadto, skutečnosti obsažené v doplnění byly z hlediska posouzení věci žalovaným nerozhodné. 15. Jádrem sporu v projednávané věci je především postup daňových orgánů, které vycházely ve svých úvahách zejména ze skutečnosti, že doručenka v daňovém řízení je veřejnou listinou, a dále posouzení, zda mohla žalobkyně v rámci soudního řízení účinně navrhnout k prokázání doručení rozhodnutí prvostupňového správce daně (další) důkazy, které neoznačila, resp. nepředložila již v daňovém řízení. 16. Krajský soud na prvním místě musí zdůraznit, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, a to pouze těch, které byly uplatněny včas ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s. 17. V této lhůtě uplatnila žalobkyně následující argumentaci - vznik nedoplatku je podle žalobkyně třeba vždy spojovat s původní, nikoli náhradní lhůtou splatnosti. Skutečnost, že bude stanovena náhradní lhůta splatnosti, je podle žalobkyně z hlediska posouzení toho, zda neuhrazená částka daně je či není nedoplatkem, bez významu. Pokud žalovaný vyhodnotil jako rozhodný nedoplatek na dani část nedoplatku za zdaňovací období roku 2020, měl jako rozhodný nedoplatek vyhodnotit celý nedoplatek za uvedené období, jakož i období předcházející, tj. 2016 - 2019. Podle žalobkyně tak mělo dojít k zániku určeného příslušenství, a to i vzhledem k tomu, že již došlo k úplnému uhrazení rozhodného nedoplatku - žalovaný nepostupoval v souladu s § 153 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dále podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí a dále, že žalovaný porušil zákon o mimořádném odpuštění, když nevyhodnotil nedoplatek jako rozhodný - žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s doplněním námitky ze dne 4. 3. 2024, které učinila emailem a ihned téhož dne autorizovala. 18. Krajský soud má především za to, že pokud se týče tvrzeného nesprávného postupu žalovaného podle § 13a zákona o dani z nemovitých věcí, uplatnila žalobkyně v žalobě, resp. v rámci lhůty k jejímu pod