9 Afs 30/2007 — Nejvyšší správní soud

65 Af 16/2024- 39 - text  7 65 Af 16/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše, soudce Mgr. Bc. Vojtěcha Dědka a soudkyně JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: M. D. bytem X zastoupena JUDr. Romanem Haisem advokátem sídlem Palackého tř. 186, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2024, č. j. 18121/24/5200-10423-705893, ve věci daně z příjmů právnických osob, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsahu podání 1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobkyně dne 2. 7. 2021 daňovou kontrolu v neomezeném rozsahu. Žalobkyně ve zdaňovacím období 2020 rozdělila celkem 30 % svých příjmů a výdajů na spolupracující osoby. Na syna F. D. 10 %, na P. N. 20 %. Správce daně neuznal žalobkyni rozdělení příjmů a výdajů na P. N. s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala, že by s ní žila ve společně hospodařící domácnosti dle § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Dále správce daně neuznal jako daňově účinné výdaje za opravy klubu B., který žalobkyně provozovala. Správce daně proto platebním výměrem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 998165/23/3108-52522-802060 vyměřil žalobkyni za zdaňovací období 2020 daň z příjmů ve výši 143 115 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutí platební výměr správce daně změnil tak, vyměřenou daň snížil na 122 055 Kč 2. Předmětem projednávané věci je neuznání části příjmů a výdajů připadající na P. N. jako na spolupracující osobu žalobkyně a dále neuznání výdajů. 3. Žalobkyně se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. K neuznaným výdajům za opravu klubu B. namítala, že vlastník objektu (K. města O.) v prohlášení potvrdil, že uživatel si na své vlastní náklady provádí opravy vzniklé v důsledku poškození vlhkostí, případně způsobené návštěvníky. Vlastník objektu v dané provozovně provedl pouze výmalbu v roce 2017 a výměnu vzduchových filtrů v roce 2022. Ostatní opravy (např. výměna sádrokartonů) byly realizovány žalobkyní. Vzhledem k umístění provozovny do suterénních sklepních prostor památkového objektu, kde je zvýšená vlhkost, jsou každoroční náklady na odstranění škod způsobených vlhkostí zcela běžné a nezbytné. To, že náklady na tzv. běžnou údržbu jdou k tíži nájemce, je standardní, přičemž předmětné vyplývá i ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi vlastníkem objektu a společností S. s.r.o. V tomto konkrétním případě spadá do běžné údržby odstraňování plísně, ať již opakovanou výmalbou barvou proti plísni, nebo i v případě nutnosti výměnou zasažených sádrokartonů, opravou či výměnou zařízení a vybavení provozovny. Žalobkyně předmětné opravy a údržbové práce objednala již v roce 2019 u společnosti I. S., spol. s r.o. (dále také jen „I.S.“), kdy za tuto společnost jednala s M. F. Tento vystupoval jako vlastník společnosti a nic nenasvědčovalo tomu, že by tento za společnost jednat nemohl nebo neměl. Ostatně i sama žalobkyně byla zaměstnancem této společnosti, kdy pana F. vnímala jako statutárního zástupce. O tom, že má být společnost zrušena likvidací z důvodu toho, že nemá v obchodním rejstříku uvedeného jednatele, žalobkyně nevěděla. Pan F. potvrdil, že práce v provozovně klubu B. byly objednány, provedeny dle soupisu provedených prací a uhrazeny na základě vystavené faktury v hotovosti, oproti potvrzení o převzetí hotovosti. Žalobkyně nemůže odpovídat za to, že ji pan F. neinformoval o vstupu společnosti do likvidace, ani za to, že pan F. neposkytl součinnost ustanovenému likvidátorovi. K tomu navrhla výslech M. F. 4. K otázce neuznaného rozdělení příjmů a výdajů na P. N. namítala, že v tomto směru doložila jednak potvrzení správce bytu na adrese X (společnosti K. s.r.o.) o nemožnosti tento byt v roce 2020 užívat a současně prohlášení jednotlivých členů domácnosti, že společně hospodaří. Bylo prokázáno, že na účet, jehož vlastníkem je pan D. a z něhož jsou realizovány platby jako nájemné, poplatky za odpady, či školkovné syna pana D. a paní N., byly mj. připsány kompenzační bonusy žalobkyně. Je tedy zřejmé, že tato se na nákladech společné domácnosti v roce 2020 podílela. Je zcela logické, že kromě společně hospodařících osob o společném hospodaření nemá a nemůže mít větší povědomí nikdo další. Stěžejním je tak prohlášení F. D. a jeho družky P. N., kteří oba souhlasně potvrdili, že s žalobkyní v roce 2020 společně hospodařili. K důkazu navrhla čestní prohlášení L. K. a výslech F. D. a P. N. 5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí, kterou soud pro přehlednost shrne v hodnotící části rozsudku. 6. U jednání účastníci setrvali na písemných podáních. II. Posouzení věci krajským soudem 7. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Obecná právní východiska 8. Podle § 24 odst. 1 věty první ZDP platí, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. 9. Z citovaného ustanovení vyplývá, že existenci a výši výdajů snižujících základ daně (daňově účinných výdajů) prokazuje daňový subjekt. Smyslem a účelem této právní úpravy je vymezit, které výdaje si může daňový subjekt uplatnit tak, aby byly daňově uznatelné. Daňový subjekt si tedy od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje, ale pouze ty, které splňují zákonem stanovené podmínky. 10. Podle ustálené judikatury NSS lze za výdaj snižující základ daně uznat takový, který poplatník (1) skutečně vynaložil, (2) v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů (3) v daném zdaňovacím období a (4) o němž tak stanoví zákon. Ne každý výdaj tedy může obstát jako daňově uznatelný (srov. např. rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007-73 a ze dne 28. 12. 2011, č. j. 8 Afs 43/2011-121). Daňový subjekt je proto povinen prokázat nejen věcnou souvislost výdaje s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, ale také to, že jím deklarovaná plnění mu byla skutečně dodána, a to v tvrzeném čase a rozsahu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 2/2013-40, ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 Afs 310/2016-35). 11. Podle § 13 odst. 1 ZDP platí, že příjmy a výdaje na jejich dosažení, zajištění a udržení při samostatné činnosti s výjimkou podílu společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti mohou být rozděleny mezi poplatníka a s ním spolupracující osoby, kterými se rozumí a) spolupracující manžel, b) spolupracující osoba žijící s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti, c) člen rodiny zúčastněný na provozu rodinného závodu. Podle § 21e odst. 4 ZDP platí, že společně hospodařící domácností se pro účely daní z příjmů rozumí společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. 12. Pro účely daňového zvýhodnění může být každá fyzická osoba členem pouze jedné společně hospodařící domácnosti (srov. především rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Afs 155/2019-46, a nález ÚS ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 2686/21). Stěžejní je s ohledem na § 21e odst. 4 ZDP prokázání jednak toho, že spolu osoby fakticky bydlí, ale také toho, že společně hradí náklady domácnosti. 13. Pro tuto věc je dále podstatné rozložení důkazního břemene v daňovém řízení, které jednak vyplývá ze zákona a jednak se jím opakovaně zabýval NSS ve své judikatuře. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Je pak na správci daně, aby prokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [§ 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu]. Správce daně přitom není povinen prokázat, že doklady předložené daňovým subjektem jsou nepravdivé, k unesení jeho důkazního břemene postačí, když prokáže vážné a důvodné pochybnosti o jejich pravdivosti, věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti. Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reagující na pochyby o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (srov. např. rozsu