10 Azs 319/2023 — Nejvyšší správní soud

57 Az 7/2026- 24 - text 8 57 Az 7/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobce: M. A. narozený X, státní příslušník Republiky Kazachstán hlášeným pobytem X zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 831, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-1457/ZA-ZA11-D02-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany 1. Dne 23. 12. 2025 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Sdělil, že dne 15. 9. 2025 přiletěl z Almaty do Itálie, tam zůstal 4 dny a dne 19. 9. 2025 přeletěl z Itálie do Prahy. V Itálii mu bylo uděleno vízum platné do 8. 10. 2025. To mu zařizovala matka. Na internetu však zjistili, že Itálie není bezpečná země a že v ČR můžou získat azyl. Proto nakonec přijeli do ČR. O mezinárodní ochranu žádá proto, že se jeho otec vůči němu dopouštěl domácího násilí a také má ve vlasti dluhy. 2. Dne 19. 2. 2026 žalovaný kontaktoval italské orgány s tím, že žalobce a jeho matka, S. U., disponují italskými vízy platnými od 15. 9. do 8. 10. 2025. Proto je příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu Itálie, a to podle čl. 12 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“). S převzetím příslušnosti ve věci matky italské orgány již souhlasily. 3. Dopisem ze dne 2. 3. 2026 italské orgány s odkazem na čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III akceptovaly svoji příslušnost ve věci žalobce. S odkazem na dopis rozeslaný členským státům ze dne 5. 12. 2022 nicméně dodaly, že přesuny do Itálie nelze do odvolání realizovat (s výjimkou sloučení rodin a nezletilých) z důvodu nedostupnosti přijímacích zařízení způsobené vysokým počtem příchozích po moři i po zemi. 4. Žalovaný opatřil do správního spisu informaci svého odboru azylové a migrační politiky (OAMP) k fungování azylového systému v Itálii ze dne 15. 8. 2025. 5. Při seznámení se s podklady dne 4. 3. 2026 žalobce uvedl, že by chtěl zůstat v ČR s matkou. Chtěl by zde studovat. V Itálii nikoho nemají. 6. Shora uvedeným rozhodnutím ze dne 10. 3. 2026 (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný prohlásil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany za nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu (dále „zákon o azylu“), řízení o jejím udělení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a současně konstatoval, že státem příslušným k posouzení žádosti je podle čl. 3 nařízení Dublin III Italská republika. 7. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že Itálie žalobci vydala schengenské vízum s platností do 8. 10. 2025. Proto je podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Itálie svoji příslušnost uznala. Žalovaný dále s odkazem na zprávu OAMP ze dne 15. 8. 2025 dospěl k závěru, že azylové řízení v Itálii netrpí systémovými nedostatky. K čl. 17 nařízení Dublin III žalovaný uvedl, že žalobce je zletilou, na nikom nezávislou osobou. Jeho matka je ve stejném procesním režimu jako on, je s ní tedy také vedeno dublinské řízení o převzetí italskými úřady. Žalobce nemá k ČR žádné socioekonomické vazby. Žalovaný tak nenašel důvod k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Shrnutí žaloby 8. Žalobce se žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). 9. Napadené rozhodnutí je podle něj nedostatečně odůvodněné. Žalovaný porušil čl. 17 nařízení Dublin III, neboť se vůbec aplikací tohoto ustanovení nezabýval. 10. Ve správním spise dále chybí jakýkoli podklad o probíhajícím řízení v Itálii. Není ani zřejmé, z čeho pramení tvrzení žalovaného, že Itálie uznala svoji příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. 11. Žalovaný měl alespoň obecně posoudit žalobcovu situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 49 Az 90/2015-29. Žalovaný se měl zabývat i situací v Itálii. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval nosné důvody napadeného rozhodnutí. Podotkl, že se možností využití diskrečního ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III v napadeném rozhodnutí zabýval. Posouzení věci soudem 13. Soud úvodem podotýká, že žalobce podal žalobu nejprve k Městskému soudu v Praze. Ten ji usnesením ze dne 9. 4. 2026, č. j. 29 Az 3/2026-12, postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. Soud obdržel soudní spis od Městského soudu v Praze dne 15. 4. 2026 a správní spis od žalovaného až dne 11. 5. 2026. 14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. 15. Žaloba není důvodná. 16. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. 17. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie. 18. Tímto přímo použitelným předpisem EU je nařízení Dublin III. Podle jeho čl. 12 odst. 4 platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. 19. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, na který odkazuje čl. 12 odst. 4, platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. 20. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že Itálie je příslušná k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť ta žalobci vydala vízum, jehož platnost skončila před méně než 6 měsíci. S tím Itálie souhlasila, neboť přípisem ze dne 2. 3. 2026 akceptovala svoji příslušnost právě s odkazem na čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. 21. Tento přípis je založen ve správním spise na čl. 26. To je současně odpověď na žalobní námitku, namítající, že není jasné, z čeho pramení závěr žalovaného o uznání příslušnosti ze strany Itálie. 22. Související námitka, že ve správním spise chybí doklad o probíhajícím řízení v Itálii, není příliš srozumitelná. Pokud má jít o řízení v Itálii o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu, jde v této věci o nepochopení dublinského řízení o převzetí. Teprve až po převzetí žalobce bude příslušný členský stát posuzovat žalobcovu žádost (viz čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III). V této chvíli se žádné řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu v Itálii nevede, tudíž těžko může být ve spise jakýkoli doklad o takovémto řízení. 23. Podobně pokud žalobce žalovanému vytýkal, že jeho situaci neposoudil z hlediska zásady nenavracení (non-refoulement) alespoň obecně, tak pokud tím mělo být míněno posuzování samotné důvodnosti samotné žádosti o mezinárodní ochranu, tím se žalovaný vůbec nezabývat nemohl (viz § 10a odst. 2 zákona o azylu). V nyní posuzované věci jde „pouze“ o určení členského státu příslušného k posouzení podané žádosti. Při přezkumu takového rozhodnutí nehraje roli otázka, zda žalobci skutečně v zemi původu hrozí pronásledování či vážná újma (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2019, č. 47287/15, Ilias a Ahmed proti Maďarsku, odst. 130–138). 24. Pokud jde o samotnou věcnost správnost závěru o příslušnosti Itálie na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, s tou žalobce v žalobě nijak nepolemizuje, tudíž ani soud nemá důvod tento závěr přezkoumávat. 25. Žalobce nicméně namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč neaplikoval čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. 26. Podle čl. 17 odst. 1 věty první nařízení Dublin III platí, že odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. 27. Z ustálené judikatury plyne, že diskreční oprávnění státu vyjádřené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III nepředstavuje povinnost, ale možnost ujmout se posuzování žádosti o mezinárodní ochranu. I kdyby existovaly okolnosti hodné zvláštního zřetele, nemá žadatel na jeho aplikaci právní nárok. Správní orgán má v