8 As 17/2007 — Nejvyšší správní soud

17 A 79/2010- 72 - text 12 pokračování 17A 79/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: MUDr. A.V., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.10.2010, čj. DSH/10549/10, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 22.12.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 29.10.2010, čj. DSH/10549/10, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Sušice ze dne 11.6.2010, čj. 4987/09/DOP/ZK-354, 4988/09/DOP/ZK-355, 5116/09/DOP/ZK-360, 5117/09/DOP/ZK-361, 5118/09/DOP/ZK-362, 5182/09/DOP/ZK-369, 5197/09/DOP/ZK-372, 5198/09/DOP/ZK-373, jímž se žalobce uznává vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 2 a § 22 odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o přestupcích, neboť 1. dne 16.11.2009 v 17:21 hod. řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW, r.z. X, po pozemní komunikaci v obci Sušice, ul. Pražská, ve směru jízdy do Horažďovic, kde byl následně kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy vozidla v obci, stanovenou zákonem o silničním provozu, o 20 km/h a více, kdy byla pomocí přístroje RAMER 7 CCD naměřena rychlost jízdy jím řízeného vozidla v daném čase a místě (po odečtení možné odchylky měření) 74 km/h., 2. dne 3.12.2009 v 7:32 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, ve směru jízdy z ul. Lerchova, 3. dne 4.12.2009 ve 14:54 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, ve směru jízdy do ul. Mostní a nábř. Karla Houry, 4. dne 9.12.2009 v 7:51 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, ve směru jízdy z ul. Lerchova, 5. dne 15.12.2009 v 18:02 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, 6. dne 16.12.2009 v 7:51 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, a 7. dne 17.12.2009 v 8:34 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po místní pozemní komunikaci v obci Sušice, náměstí Svobody, ačkoliv ve všech případech sub 2 až 7 mu byl zadržen řidičský průkaz. Tímto jednáním porušil ust. § 18 odst. 4 a § 118b odst. 2 zákona o silničním provozu. Za tyto přestupky byla obviněnému uložena pokuta v částce 9.000,- Kč a zákaz řízeních všech motorových vozidel po dobu 8 měsíců. Přestupky jsou upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o přestupcích“). Není-li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na řízení o přestupcích zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“). Provoz na pozemních komunikacích je upraven zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o silničním provozu“). V žalobě se namítá, že správní orgán I. stupně dospěl, když posuzoval obhajobu žalobce, spočívající v krajní nouzi, k závěru, že „jednání MUDr. A.V. ve všech dnech uvedených ve výroku rozhodnutí nepovažuje správní orgán za jednání při odvracení přímo hrozícího nebezpečí na životě, zdraví osob nebo majetku“. Žalovaný jakožto odvolací orgán dospěl v této úvaze k opačnému závěru, že totiž v daném případě odvolatel odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem (lidské zdraví). Žalovaný pak pokračoval tím, že shledal naplněnu i druhou podmínku krajní nouze, že totiž tímto jednáním žalobce nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil. Pokud jde o třetí podmínku krajní nouze, žalovaný dovodil, že ta nebyla naplněna, neboť nebezpečí, který obviněný odvracel, bylo možno v dané situaci odvrátit jinak. K tomuto závěru žalovaný dospěl s odkazem na výpověď svědka Ch., vyslechnutého správním orgánem I. stupně. Tuto výpověď k důkazu neprovedl a, jak je patrno z písemného odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný dospěl k tomuto závěru ze zjištění, že v Sušici je stanoviště zdravotnické záchranné služby, které vykonává službu 24 hodin denně a pacienti žalobce si tak měli v případě akutního zdravotního stavu zavolat právě zdravotnickou záchrannou službu, která jednak může k pacientovi přijet dříve, jednak má lepší zdravotnické vybavení. Na tuto službu je měl odvolatel (žalobce) odkázat. [= bod 1 žaloby]. Žalobce má dále za to, že výše zmíněný nový závěr měl být učiněn až po komplexním hodnocení provedených důkazů a na základě úplně zjištěného skutkového stavu. Kdyby tak žalovaný postupoval, neučinil by pravděpodobně tak rychlý úsudek o tom, že nebezpečí bylo možno odvrátit jinak. Poměry v českém zdravotnictví nejsou natolik čítankově jasné, jak vedl svou úvahu žalovaný. Zdravotnická záchranná služba má skutečně v Sušici své stanoviště a má dvě složky: RLP (rychlá lékařská pomoc) a RZP. Vyjede-li k pacientovi vozidlo RZP (což záleží jednak na vyhodnocení informace dispečerkou, jednak na tom, zda v daný okamžik je RLP k dispozici), nepřijede k pacientovi lékař, nýbrž zdravotník. Ten v situaci, k níž jel žalobce, nemůže sám poskytnout lékařskou péči a zajišťuje převoz pacienta do nemocnice. I tato skutečnost vyplývá z výpovědi svědka Ch. [= bod 2 žaloby]. V žalobě se dále uvádí, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, měl zhodnotit obě situace: Tu, za kterou je žalobce postihován, tedy: telefonát pacienta, výjezd lékaře, poskytnutí lékařské péče, odjezd. Dále pak tu, kterou předpokládá žalovaný: telefonát pacienta, upozornění žalobcem ať pacient volá záchrannou službu (bude tam vůbec pacient schopen zavolat, je-li např. doma sám a dusí se?), pacientův telefonát na Zdravotnickou záchrannou službu Sušice, výjezd zdravotníka, naložení pacienta, převoz do nemocnice, předání na oddělení a poskytnutí lékařské péče. Tyto dvě situace je na místě posoudit z hlediska časového, tedy posoudit dobu, po kterou bude pacient bez lékařské péče. Ta ve variantě II. bude s velkou pravděpodobností významně delší než ve variantě I., přestože správní orgán dospěl k opaku s odůvodněním, že záchranné vozidlo je vozidlem s právem přednosti v jízdě, které není vázáno rychlostními limity. K tomu mohl žalovaný zhodnotit, za jak dlouho by se u pacienta, k němuž byl žalobce volán, rozvinul status asthmaticus, který by pacienta již ohrožoval na životě (rovněž výpověď svědka Ch.). Tento údaj může být u různých pacientů různý, není však příliš obtížné v řízení jej prokázat. U všech pacientů, k nimž žalobce vyjel, jsou totiž k dispozici konkrétní údaje obsahující anamnézu, chorobopis, užívané léky, zásahy lékaře a další údaje ze zdravotnické dokumentace. Některé údaje jsou zpracovány žalobcem, některé jinými lékaři včetně lékařů Okresní správy sociálního zabezpečení. Nelze je tedy paušálně odmítnout jako „účelové“. Žalobce je praktický lékař, ví, že způsobem, který předpokládá žalovaný, lze někdy zasáhnout účinně, někdy neúčinně, v závislosti na tom, zda z dispečinku bude schopný odjet lékař, anebo pouze zdravotník. Obrátil-li se pacient, ohrožený na životě, v kritické situaci na žalobce, jednal žalobce jako lékař [= bod 3 žaloby]. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, je porušením zásady volného hodnocení důkazů a také zásady dvojinstančnosti řízení [= bod 4 žaloby] a že žalovaný si při argumentaci vypomohl argumentem ad absurdum, který ovšem v tomto případě není na místě, když tu jde o zásah v nebezpečí života [= bod 5 žaloby]. V závěru žaloby se uvádí, že správní orgán, který rozhoduje o správním trestání, musí vždy posuzovat přiměřenost sankce, což nelze učinit bez hodnocení skutkového děje, z něhož vyvozuje odpovědnost pachatele. Žalovaný dospěl k odlišnému závěru než správní orgán I. stupně. Z hlediska společenské nebezpečnosti jednání pachatele a z hlediska přiměřenosti ukládaného trestu je rozdílné, jedná-li pachatel zcela bezprávně, jak uzavřel správní orgán prvního stupně, anebo jednal-li pachatel proto, že tím odvracel nebezpečí přímo hrozící lidskému zdraví a navíc tímto jednáním nezpůsobil zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil. Žalovaný však takovouto úvahu, k níž došel, vůbec neučinil a mechanicky potvrdil původní výrok o trestu, aniž by se otázkou přiléhavosti trestu ve vztahu k novému závěru vůbec zabýval. Rozhodnutí žalovaného je i v otázce trestu tudíž nepřezkoumatelné [= bod 6 žaloby]. Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil dne 2.3.2011 pod čj.