7 Afs 85/2010 — Nejvyšší správní soud

57 Af 49/2011- 99 - text 13 pokračování 57Af 49/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobkyně TOR Cheb, spol. s r.o., IČ 46885706, se sídlem Žírovice 101, Františkovy Lázně, 350 02 Cheb, zastoupené Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou, se sídlem Cheb, Obrněné brigády 20, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, (od 1.1.2013 právní nástupce Finančního ředitelství v Plzni), v řízení o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21.10.2011 č.j. 7303/11-1300-401171, č.j. 7304/11-1300-401171, č.j. 7305/11-1300-401171, č.j. 7306/11-1300-401171, č.j. 7307/11-1300-401171, č.j. 7308/11-1300-401171 a č.j. 7310/11-1300-401171 t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21.10.2011 č.j. 7303/11-1300-401171, č.j. 7304/11-1300-401171, č.j. 7305/11-1300-401171, č.j. 7306/11-1300-401171, č.j. 7307/11-1300-401171, č.j. 7308/11-1300-401171 a č.j. 7310/11-1300-401171 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25.800,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Jitky Hudouskové do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše označených rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Chebu ze dne 5.10.2007, kterými byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty, a to dodatečnými platebními výměry čj. 74900/07/123911/1236, čj. 74902/07/123911/1236, čj. 74914/07/123911/1236, čj. 74915/07/123911/1236, čj. 74917/07/123911/1236, čj. 74918/07/123911/1236 a čj. 74922/07/123911/1236. Rozhodnutími označenými ve výroku tohoto rozsudku žalovaný změnil tyto dodatečné platební výměry tak, že zvýšil dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2005, duben 2005, červenec 2005, srpen 2005, říjen 2005 a prosinec 2005. Ohledně zdaňovacího období září 2005 žalovaný zamítl odvolání a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Chebu. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že správce daně I. stupně porušil ust. § 16 odst. 4 písm. e) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, použitím protokolu o místním šetření ze dne 22.8.2007 u společnosti Cappostav s.r.o., kde se ve skutečnosti jednalo o výslech svědka, v důsledku čehož byla žalobkyni odňata možnost klást svědkovi otázky. Dále žalobkyně tvrdila, že vzhledem k tomu, že skutkově bylo vše prokázáno již při daňové kontrole, je nutné závěry Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) vyložit tak, že je potřeba provést nové hodnocení důkazů v otázce, zda byla prokázána oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně v plné výši (§ 72 odst. 4 věta první zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve zněních platných v roce 2005) či nikoliv, zda nárok na odpočet daně na vstupu není žádný (ust. § 75 odst. 1 zákona o DPH) nebo pouze v poměrné výši (§ 72 odst. 4 věta druhá téhož zákona). Podle názoru žalobkyně došlo k chybnému výkladu ust. § 72 zák. o dani z přidané hodnoty tím, že byl zcela upřen nárok na odpočet DPH, ačkoliv bylo prokázáno, že plnění byla použita i pro dosažení plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, a tak mělo být podle žalobkyně aplikováno ust. § 72 odst. 4 věta druhá zákona o DPH. V důsledku tohoto chybného výkladu byl porušen princip neutrality a proporcionality daně z přidané hodnoty. Podle názoru žalobkyně měl být přiznán nárok na odpočet v poměrné výši dle § 76 zák. o dani z přidané hodnoty. Žalovaný podle žalobkyně porušil ust. § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, když stanovil daňovou povinnost v nesprávné výši. Žalobkyně také tvrdila, že žalovaný prováděl dokazování v rozsahu přesahujícím zákonné zmocnění, když vydal výzvu dne 13.6.2011 čj. 4738/11-1300-401171 k předložení nebo navržení důkazních prostředků, prokazujících skutečnosti v řízení již dokázané. Výzva je dle žalobkyně neurčitá, resp. pro vyřešení sporu o prokázání oprávněnosti plného nároku na odpočet výsledek nepřinášející, neboť podstata sporu spočívá v tom, zda na uvedený případ dopadá ust. věty první nebo věty druhé § 72 odst. 4 zákona o DPH. Výzva je podle žalobkyně nadbytečná a neplatná, a to jednak pro její neurčitost, a jednak proto, že všechny důkazy byly shromážděny a rozhodnutí ve věci je možné učinit (více důkazů není). Žalobkyni není jasné, jak prokazovat splnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění plného odpočtu daně, když bylo prokázáno, že dům po rekonstrukci byl používán jak k plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně, tak i k plněním, ze kterých je povinna přiznat daň s nárokem na odpočet daně. Podle názoru žalobkyně měl žalovaný provést v novém řízení nové hodnocení důkazů v otázce, zda a do jaké míry segregovat přijatá plnění týkající se jedné věci. Správce daně I. stupně rozlišoval přijatá plnění podle místa provedení těchto plnění a podle způsobu využití tohoto místa. Žalovaný jádro sporu vůbec neřešil. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem správce daně I. stupně o povinnosti segregace jednotlivých přijatých plnění na jednotku menší, než je věc v právním smyslu (dům Pod Věží). Tato věc podle žalobkyně slouží k uskutečňování plnění s povinností přiznat daň na výstupu s nárokem na odpočet daně i k uskutečňování plnění osvobozených bez nároku na odpočet daně, a za této situace měla být všechna přijatá plnění za rekonstrukci posouzena podle § 72 odst. 4 věta druhá zákona o DPH, tedy podle žalobkyně měl být nárok na odpočet krácen způsobem uvedeným v § 76 zákona o DPH. Žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že dům Pod Věží není rozdělen na jednotky podle zákona č. 72/1991 Sb., o vlastnictví bytů, a je tedy jednou věcí. Součástí věci je tedy podle žalobkyně vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Všechna přijatá plnění za rekonstrukci objektu, která byla zásadního rozsahu, se stala součástí objektu – součástí věci. Podle zákona o DPH je určující způsob využití věci ve vztahu k dosahovaným plněním. Způsob využívání domu jako celku má být podle žalobkyně relevantní pro rozhodnutí, zda odpočty budou podléhat režimu § 72 odst. 4 věty první nebo věty druhé nebo režimu dle § 75 odst. 1 zákona o DPH. Žalobkyně namítala rovněž porušení ust. § 115 odst. 2 daňového řádu, když žalovaný dospěl ke zcela jinému právnímu názoru než správce daně, v důsledku toho zvýšil doměřenou daň, avšak neseznámil žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a neumožnil jí, aby se k tomu ve stanovené lhůtě vyjádřila. Žalobkyně rovněž namítala, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není zřejmý důvod pro neuznání žádného nároku na odpočet daně. Žalobkyně uvedla, že dům Pod Věží č.290/1 byl vedený v katastru nemovitostí jako objekt bydlení a že byl pronajímán jiným subjektům k provozování jejich podnikatelské činnosti. Po 31.7.2004, tj. po ukončení nájemní smlouvy s posledním z nájemců, byla zahájena rekonstrukce objektu s tím, že po jejím ukončení bude objekt za obdobných podmínek opět pronajímán. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že zatímco podle zákona č. 337/1992 Sb. jednou ze zásad daňového řízení bylo stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, v ust. § 1 nového daňového řádu je upraven postup správců daně, jehož cílem je správné zjištění a správné stanovení daní. Podle názoru žalobkyně má-li být naplněn účel správy daní, musí být za nezákonný označen postup žalovaného, kdy nebyl uznán plný nárok na odpočet daně bez toho, aby byl přiznán nárok v poměrné výši, jak žalobkyně uplatňovala již v odvolání. Žalobkyni nelze její nárok na odpočet daně upřít zcela s odůvodněním, že neunesla své důkazní břemeno, když žalobkyně od samého počátku kontroly přiznávala, že nárok na odpočet v plné výši nemá. Podle žalobkyně žalovaný opětovně neřešil podstatu sporu, v důsledku čehož ze zhodnocení důkazů nepřijal správný závěr a stanovil daň v nesprávné výši. Podle názoru žalobkyně je obvyklý postup, pokud uplatní příjemce zdanitelného plnění nárok na odpočet daně v nesprávně vyšší částce (např. z důvodu chybně použité základní sazby namísto snížené), je mu při kontrole přiznán odpočet ve výši dle správné sazby daně, nikoliv vyloučen celý odpočet. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že námitka porušení § 16 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb. je bezpředmětná, jelikož se v odvolacím řízení žalovaný odchýlil od Finančního úřadu v Chebu, v důsledku čehož při svém rozhodování neosvědčil protokol o místním šetření ze dne 22.8.2008 jako důkazní prostředek. Podle žalovaného není výzva ze dne 13.6.2011 neurčitá, když ve výroku jsou konkrétně specifikovány skutečnosti, které mají být žalobcem prokázány, a rovněž z odůvodnění výzvy jsou seznatelné důvody tohoto výroku. Se závěry žalovaného odlišnými od závěry správce daně I. stupně byla ža