1 Azs 349/2016 — Nejvyšší správní soud

17 A 25/2018- 22 - text 8 17 A 25/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: I.Y., Ev. č. X, narozený …, státní příslušnost Tuniská republika, t. č. v X Zastoupený obecným zmocněncem Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2018, č. j. OAM-9/LE-LE05-LE26-PS-2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 5. 5. 2018. 2. V podané žalobě žalobce předně namítal, že žalovaný v jeho případě nedostatečně odůvodnil nevyhnutelnost uložení opatření, které je svou povahou omezením osobní svobody. Žalobci byla stanovena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „zařízení“) dle aplikovaného ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. 3. Žalobce byl toho názoru, že v jeho případě nejsou naplněny podmínky k zajištění podle tohoto zákonného ustanovení, neboť žádost o azyl nepodal pouze s úmyslem vyhnout se realizaci správního vyhoštění, byť jí podal v době svého zajištění za účelem správního vyhoštění. Na situaci žalobce je specifické zejména to, že již v minulosti na území České republiky legálně pobýval, neboť byl státním příslušníkem občana Evropské unie, přičemž na území pobýval v rámci řízení o žádosti o přechodný pobyt. V daném období proto neměl žalobce žádný důvod o mezinárodní ochranu žádat a svou pobytovou situaci považoval za vyřešenou. Když pak v dalším období došlo k zániku tohoto pobytového oprávnění, je pravdou, že žalobce o mezinárodní ochranu nepožádal ihned, ale udělal tak až po tom, co nastala potřeba legalizace pobytu na území ČR, a to konkrétně po zajištění žalobce cizineckou policií. Takový postup žalobce by ale neměl sám o sobě být důvodem pro jeho zajištění a žalovaný by měl i tak své rozhodnutí odůvodnit tak, aby v něm bylo možno spatřit důvod, pro který má být osobní svoboda žalobce omezena po tak dlouhou dobu. 4. Žalobce dále uvedl, že v podané žádosti o mezinárodní ochranu navíc tvrdil zcela konkrétní důvody, které ho vedly k opuštění země původu a k podání žádosti o mezinárodní ochranu (v napadeném rozhodnutí jsou uvedeny na str. 2 a 3). Tyto důvody samy o sobě jsou důkazem, že žádost žalobce není účelová ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a že žádost byla podána s úmyslem dosáhnout mezinárodní ochrany, nikoliv jenom zabránit realizaci správního vyhoštění. Navíc je potřeba z logiky věci poukázat na fakt, že prakticky každá žádost o udělení mezinárodní ochrany má za cíl zabránit ukončení pobytu na území ČR, pročež je o ní možno říct, že byla podána s takovým úmyslem. Ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu by ale - z logiky věci, neboť jde o důvod pro omezení osobní svobody – nemělo postihovat každou žádost o mezinárodní ochranu, ale mělo by se týkat jistého specifického typu žadatelů o mezinárodní ochranu, kterých důvodem pro podání žádosti je toliko (zákonná dikce „pouze“) úmysl zabránit realizaci správního vyhoštění. Případ žalobcův takovým případem podle jeho názoru není. 5. Žalobce byl navíc názoru, že v jeho případě zde není důvod pro zajištění taktéž z důvodu, že již v minulosti na území ČR pobýval celou řadu let a žalovaný měl s ohledem na to zvážit ve vztahu k němu možnost méně invazivního opatření. Místo toho žalovaný přistoupil rovnou k omezení osobní svobody žalobce na téměř maximální dobu zajištění 110 dnů, aniž by pro to byly v rozhodnutí uvedené dostatečné důvody. Odůvodnění délky zajištění působí na žalobce zcela genericky, bez vazby na individuální okolnosti případu a důvody pro nemožnost uložení zvláštních opatření jsou taktéž uvedeny natolik obecně, že postrádají vazbu na případ žalobcův. Žalovaný nedostatečně docenil aktu, že napadeným rozhodnutím zasahuje do základního práva fyzické osoby na osobní svobodu, pročež by mělo takové rozhodnutí dosahovat zcela jiných kvalit odůvodnění a individuální specifikace důvodů pro takový postup. 6. Závěrem žalobce uvedl, že ke dni podání žaloby je nadále zajištěn v ZZC Bálková, přičemž žalovaný byl po celou dosavadní dobu v minimálním kontaktu se žalobcem. Žalobce se správním orgánem spolupracuje a svým jednáním nezavdává důvod k předpokladu, že by se žalovaným nespolupracoval po svém propuštění. 7. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 8. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě konstatoval, že žalobce byl dne 12. 1. 2018 zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem jeho zajištění byla skutečnost, že byl dne 10. 1. 2018 předán ze Spolkové republiky Německo poté co byl kontrolován v autobuse do Francouzské republiky a prokázal se cestovním dokladem s uděleným výjezdním příkazem platným do 6. 9. 2016 a jiné oprávnění k pobytu nepředložil. Dále bylo zjištěno lustrací v příslušných evidencích, že jmenovaný byl v minulosti žadatelem o přechodný pobyt rodinného příslušníka EU, jeho žádost byla dne 30. 5. 2015 zamítnuta a dne 7. 4. 2016 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o správním vyhoštění, jelikož zde pobýval bez jakéhokoliv pobytového oprávnění. Toto řízení bylo dne 13. 5. 2016 zastaveno, protože žalobce byl v té době rodinným příslušníkem občana ČR, a byl mu udělen výjezdní příkaz s platností od 6. 8. 2016 do 6. 9. 2016. Manželství žalobce s občankou ČR bylo následně rozvedeno dne 21. 11. 2016. Ode dne 7. 9. 2016 tedy žalobce nebyl držitelem platného víza nebo povolení k pobytu na území ČR, dle informačních systémů Policie ČR se ale minimálně v období 10. 12. 2016 až 12. 12. 2016 a následně 15. a 16. 12. 2016 na území ČR prokazatelně zdržoval. Z těchto důvodů byl žalobce zajištěn, bylo mu rozhodnutím uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku a byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. 9. Dne 15. 1. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. K tomuto správní orgán dále konstatoval, že žalobce měl možnost požádat o mezinárodní ochranu již na konci roku 2016, nikoliv až v lednu 2018, kdy již byl na území České republiky více jak rok bez pobytového oprávnění což i sám musel vědět a přesto svoji pobytovou situaci začal řešit až po svém zajištění a nikoliv po rozvodu svého manželství v roce 2016. S ohledem na tyto skutečnosti správní orgán považoval námitky žalobce za nedůvodné, jelikož tento měl a mohl svůj nelegální pobyt na území řešit již v roce 2016, což neudělal a vědomě na území České republiky pobýval bez pobytového oprávnění. Z výše uvedených důvodů proto správní orgán rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Správní orgán připomíná, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová.“ (z rozsudku NSS v Brně, č. j. 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008). Správní orgán dále v této souvislosti též odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02. 06. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016, ze kterého vyplývá, že skutečnost případné účelovosti podané žádosti je speciálním důvodem pro zajištění cizince na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V tomto správní orgán také odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 41Az 17/2016 ze dne 31. 08. 2016: „Na rozdíl od žalobce soud, stejně jako žalovaný, shledává rozdíl mezi zjevně nedůvodnou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, o níž ministerstvo podle § 16 odst. 1 písm. h) zák. o azylu rozhoduje jejím zamítnutím, což je podle § 2 odst. 1 písm. e) zák. o azylu považováno za rozhodnutí ve věci (mezinárodní ochrany), a „účelovou žádostí“, která je důvodem rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zák. o azylu. Pro účely rozhodnutí o zajištění žadatele totiž postačuje (kromě skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců), že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žadatel mol požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Avšak pro účely rozhodnutí o samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které musí být dle § 27 odst. 5 zák. o azylu vydáno ve lhůtě 30 dnů (tedy v mnohem delší lhůtě než rozhodnutí o zajištění), musí být kromě s