— Nejvyšší správní soud

30 Af 41/2016- 70 - text -pokračování- 10 30 Af 41/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: CAREANDROS s.r.o., IČ 22769071, se sídlem Olomouc, Sokolská 576/21, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem, se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, čj. 33197/16/5100-41453-711335, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 4. 10. 2016, týž den doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) do datové schránky, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, čj. 33197/16/5100-41453-711335, (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“), zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správce daně“), ze dne 2. 2. 2016, čj. 180376/16/2302-00540-402168 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci stanovena výše náhrady nákladů opakované dražby a škody, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání ve smyslu § 227 daňového řádu. Jádrem sporu bylo, zda byl správce daně oprávněn stanovit žalobci výši náhrady nákladů opakované dražby a škody, která vznikla neuhrazením nejvyššího dražebního podání ve smyslu § 227 daňového řádu, když předmět dražby (motorová nafta) nebyl po dražbě zmařené žalobcem následně znovu dražen, ale byl prodán přímým prodejem. Problematika dražby movitých věcí byla upravena daňovým řádem. [II] Žaloba Žalobce v části II. bod 1 žaloby připomněl předmět věci, když byl toho názoru (část II. bod 2 žaloby), že na situaci dopadá právní úprava obsažená jednak v daňovém řádu a jednak v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a to ve smyslu § 177 daňového řádu a § 336m o. s. ř. Žalobce konstatoval, že nebyl dodržen zákonný postup, a proto nemohl ani vzniknout nárok na úhradu nároků uvedených v rozhodnutí, a to z těchto důvodů: a) Žalobci nebyla poskytnuta dodatečná lhůta k úhradě nejvyššího podání – jejím poskytnutím je podmíněna možnost nařízení dalšího dražebního jednání. Tento postup není speciálně upraven v daňovém řádu, proto se postupuje podle ustanovení o. s. ř. b) Žalobci nebyla doručena dražební vyhláška o opakované dražbě, což je podmínka vzniku nároků dle § 227 daňového řádu. c) Nároky dle § 227 daňového řádu jsou dovozeny ze vztahu mezi zmařenou dražbou a opakovanou dražbou. V žalobcově případě se opakovaná dražba nekonala, ale movitá věc – motorová nafta byla nabídnuta k prodeji mimo dražbu postupem dle § 214 odst. 1 daňového řádu. Ani z prvoinstančního, ani z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, jakou úvahou dospěl správce daně k závěru, že motorová nafta je věcí, která se rychle kazí. Správce daně sice v odůvodnění svého rozhodnutí vágně odkázal na znalecké posudky z let 2014 a 2015 a bez dalšího konstatoval, že se kvalita motorové nafty zhoršuje, ale neuvedl, že se jedná o věc, která se rychle kazí. Za této situace je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to i s přihlédnutím k § 102 daňového řádu. Žalobce byl toho názoru, že je podstatný rozdíl mezi věcí, které se rychle kazí, a věcí, u níž se zhoršuje její kvalita. V daném případě se bezpochyby (spíše) jedná o snížení kvality, než o zkažení věci. I z laického pohledu nepatří motorová nafta mezi věci, které se rychle kazí, když (nejen) náš stát má tuto uloženou ve svých hmotných rezervách po dobu mnoha let. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že správce daně měl již při soupisu věcí u dlužníka rozhodnout o tom, zda se jedná o věci, které se rychle kazí, a následně využít postupu dle § 214 daňového řádu. Jelikož tak správce daně nepostupoval a v důsledku ocenění movité věci postupoval podle § 121 odst. 5 daňového řádu a tím i podle ustanovení upravujících postup stanovený pro ocenění a prodej v dražbě při daňové exekuci prodejem nemovitých věcí, měl, v případě, že došlo (či docházelo) ke změně kvality předmětné věci, postupovat dle § 225 odst. 4 daňového řádu a měl stanovit novou výslednou cenu. Správce daně tak neučinil, nepostupoval podle příslušných ustanovení daňového řádu (zejména §§ 102, 225 odst. 4), a proto svým postupem zatížil celé řízení vadou, která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Svým postupem také porušil § 5 odst. 1 daňového řádu, a to zásadu zákonnosti. d) Nikde v právní úpravě není uvedeno oprávnění požadovat úhradu rozdílu mezi nejvyšším podáním ve zmařené dražbě a ceně dosažené přímým prodejem. Podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Dále nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. A konečně, dle čl. 4 odst. 1 LZPS mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Shora uvedená zásada zákonnosti při uplatňování státní moci je rovněž výslovně vyjádřena v § 5 odst. 1 daňového řádu, dle kterého správce daně postupuje v souladu se zákony a jinými právními předpisy a vychází z ní rovněž tzv. zásada vázanosti účelem vyjádřená v § 5 odst. 2 daňového řádu, podle které správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Žalobce měl za to, že správce daně překročil rámce zákona a uložil povinnost, která nemá v zákonné úpravě oporu, čímž porušil i zásady zakotvené v LZPS. Další námitky byly uplatněny v části II. bodu 3 žaloby, kde žalobce konstatoval, že vycházel-li správce daně ze znaleckého posudku, resp. kontrolního zpracování vzorku odebraného dne 21. 1. 2015, přičemž dražba se konala až 9. 6. 2015, pak skutečná kvalita dražené nafty v okamžiku konání dražby již neodpovídala kvalitě ke dni znaleckého zkoumání. O této skutečnosti se správce daně v dražební vyhlášce ze dne 24. 4. 2015, čj. 1001869/15/2302-00540-402168 nezmínil. Navíc, tím, že sám správce zařadil následně draženou naftu pod věci, které se rychle kazí, připustil, že o její kvalitě ke dni konání dražby uváděl neaktuální údaje a celý proces sám zpochybnil. Dále (část II. bodu 4 žaloby), žalobce až v návaznosti na své šetření zjistil, že nafta byla již dříve několikrát opakovaně dražena (což vyplývá i z obsahu napadeného rozhodnutí) a že předchozí vydražitelé nedoplatili nevyšší podání právě s ohledem na nesprávné údaje ohledně její kvality deklarované v dražební vyhlášce. Na tuto skutečnost nebyli účastníci dražebního jednání konaného dne 9. 6. 2015 nikterak upozorněni. Žalobce zjistil, že nafta byla skladována v nevyhovujících podmínkách několik let, a nebylo tak dodrženo ustanovení normy ČSN 65 6500, která určuje skladovatelnost nafty 24 měsíců při teplotě 15-20°C. Žalobce v té souvislosti citoval dražební vyhlášku a text odborného článku, k němuž doplnil, že odstranění síry z motorové nafty velmi složitý a nákladný proces, který není obyčejnou filtrací, jak je uváděno v dražební vyhlášce. Používání nafty nevyhovující ČSN pro obsah síry může vést k poškození motorů a škodě v řádu milionů korun. O uvedených skutečnostech není v dražební vyhlášce a ani ve znaleckém posudku ani zmínka. Správce daně tak dražil věc zjevně neodborně oceněnou, a to za vyvolávací cenu, která neodpovídala všem souvisejícím okolnostem. Žalobce šel dražit s důvěrou v poskytnuté informace, když předpokládal, že budou ze strany správce daně kompletní a objektivní. Opak byl pravdou. I z těchto důvodů tedy nebylo žalobcem doplaceno nejvyšší podání. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 28. 11. 2016, čj. 53251/16/5100-41453-711335. Navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout, když argumentačně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Obě strany sporu setrvaly při jednání soudu (dne 17. 1. 2018) na svých stanoviscích. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když o žalobních námitkách uvážil následovně. Ze správního spisu se podává, že dne 24. 4. 2014 se v budově Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, územního pracoviště v Plzni, uskute