2 Afs 42/2005 — Nejvyšší správní soud

30 Af 68/2018- 59 - text  8 30Af 68/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: A. K., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Michalem Zsemlerem proti sídlem Kardinála Berana 8, 301 00 Plzeň žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č.j. 45777/18/5200-10423-708571 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 10. 2018, č.j. 45777/18/5200-10423-708571, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Michala Zsemlera do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobci byla podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“), a podle § 147 a § 139 daňového řádu na základě postupu k odstranění pochybností vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2016 ve výši 618 807 Kč [platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 5. 3. 2018, č.j. 370340/18/2301-52521-402902, ve spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 10. 2018, č.j. 45777/18/5200-10423-708571]. 2. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je otázka, zda se při stanovení výše příjmů žalobce podle § 10 ZDP za zdaňovací období roku 2016 správně vycházelo také z kupní ceny převáděné bytové jednotky v Praze ve výši 6 500 000 Kč, která byla uhrazena kupujícími Ing. M. G. a Ing. P. F.. Žaloba 3. Žalobce uvádí, že měl ve svém vlastnictví byt, který měl tržní hodnotu cca 6 500 000 Kč. Na bytě však vázlo zástavní právo manželů J. L. a E. L. k zajištění jejich pohledávky ve výši 7 200 000 Kč, kterou měli zástavní věřitelé vůči třetí osobě, JUDr. V. S.. Závazek vůči manželům L. nebyl tudíž závazkem žalobce, ale vázl na nemovitosti a bez jeho vyplacení nebo sejmutí byla uvedená nemovitost neprodejná, neboť její tržní hodnota nedosahovala ani hodnoty závazku zajištěného zástavou na nemovitosti. Hrozilo, že by manželé L. navrhli realizaci zástavního práva prodejem zástavy podle § 1359 občanského zákoníku. Pokud by byl byt oceňován např. pro účely dražby, hodnota zajištěné pohledávky by musela být od hodnoty nemovitosti odečítána a zástavní věřitelé by vždy měli přednostní právo na oddělené uspokojení. Je tedy evidentní, že čistá hodnota majetku týkající se bytu žalobce byla téměř nulová. 4. Žalobce namítá, že žalovaný chybně interpretuje podstatu zástavního práva, neboť není pravdou, že by se „žalobce stal dobrovolně ručitelem závazku původního majitele (JUDr. V. S.) vůči oprávněným (manželům L.).“ Žalobce se nestal ručitelem podle § 2018 občanského zákoníku, nezavázal se manželům L., že za JUDr. V. S. jeho dluh uhradí, ale zřídil zástavní právo k nemovitosti podle § 1312 občanského zákoníku. Závazek vůči manželům L. nebyl tudíž jeho závazkem, ale vázl na nemovitosti a bez jeho vyplacení nebo sejmutí byla uvedená nemovitost neprodejná. Žalovaný má posuzovat reálnou hodnotu bytu se závazkem ke dni prodeje, když je evidentní, že na základě této transakce nedošlo k navýšení majetku daňového subjektu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) ZDP, jak chybně konstatuje žalovaný. 5. Žalobce poukazuje na to, že nemohl s bytem volně nakládat, neboť byl omezen zástavním právem zajišťujícím pohledávku, kterou dlužník JUDr. V. S. v době splatnosti neuhradil, a tudíž hrozilo, že bude nařízeno zpeněžení zástavy, rovněž tak nebylo možné ručit uvedeným bytem za závazky žalobce, neboť závazky váznoucí na bytě již přesáhly jeho samotnou hodnotu. Žalobce proto alespoň vyjednal s manželi L., že každá strana sleví něco ze svých požadavků (manželé L. z 7 200 000 Kč na 6 000 000 Kč a žalobce z částky 2 300 000 Kč na částku 500 000 Kč), uzavřeli o tom dohodu a hledal se kupec, což se nakonec podařilo a byt se prodal. Na základě kupní smlouvy ze dne 15. 3. 2016 zaplatili kupující na úhradu kupní ceny a vyplacení závazku váznoucího na bytě částku 6 500 000 Kč. Aby bylo možné považovat částku 6 500 000 Kč za příjem, muselo by tudíž dojít ke zvýšení majetku žalobce, což se však v daném případě rozhodně nestalo, neboť žalobci se transakcí majetek nezvýšil (namísto bytu získal jen částku 500 000 Kč), ani neměl peníze zaplacené za byt ve své dispozici (vyjma částky 500 000 Kč, neboť částka 6 000 000 Kč byla v souladu s dohodou uzavřenou s manželi L. vyplacena zástavním věřitelům, nikoli žalobci), nepatřily mu, neboť se z nich proplácel závazek váznoucí na bytu, ani s nimi nemohl ručit za své případné závazky. 6. Žalobce namítá, že příjmem je to, co příjemce skutečně přijme, tedy získá, z čeho má peněžní či nepeněžní prospěch neboli zisk, o co se podle § 10 ZDP zvýší jeho majetek. Žalobce však žádný zisk z prodeje bytu neměl, neboť současně s prodejem bylo třeba vyplatit závazek váznoucí na bytu zapsaný v katastru nemovitostí jako omezení vlastnického práva. Pokud bylo při prodeji třeba vyplatit závazek váznoucí na nemovitosti zapsaný v katastru nemovitostí, nemůže se tato částka započítávat do příjmu žalobce, neboť ten z celé kupní ceny utržil toliko částku 500 000 Kč, přičemž ale byt zakoupil od manželů S. v roce 2012 za částku 2 300 000 Kč. Příjmem je to, co žalobce skutečně přijal a o co se zvýšil jeho majetek, jak vyplývá z jazykového výkladu pojmu příjem, nikoli to, co bylo uvedeno v kupní smlouvě jako kupní cena. Proto také není v § 10 odst. 1 ZDP uvedeno, že příjmem je částka uvedená jako kupní cena v kupní smlouvě, jak to chybně vykládá správce daně, ale výslovně jen příjem z převodu nemovité věci. Zákonodárce proto rozlišuje mezi kupní cenou a skutečným příjmem, tedy tím, co žalobce skutečně prokazatelně získal. Při prodeji bytu nedošlo ke zvýšení majetku žalobce ve smyslu § 10 odst. 1 ZDP, nebyla tudíž splněna podstatná podmínka pro uplatnění daňové povinnosti. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný v podrobnostech odkázal především na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl relevantní právní úpravu, přehledně a srozumitelně přezkoumal její aplikaci v daném případě během celého správního řízení a reagoval přiměřeným způsobem na všechny podstatné odvolací námitky. 8. K zástavnímu právu žalovaný uvedl, že toto bylo zřízeno dobrovolně na základě souhlasu žalobce (vlastníka nemovitosti) k zajištění dluhu třetí osoby, původního vlastníka bytové jednotky JUDr. V. S. ve prospěch manželů L.. Tímto poskytnutím zástavy dává zástavce věřiteli záruku za splnění povinnosti dlužníka. Pokud tedy dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní, může se věřitel uspokojit z výtěžku prodeje zástavy. Žalobce jako zástavce a oprávnění manželé L. v zástavní smlouvě ze dne 31. 1. 2013 výslovně prohlásili, že zástavní smlouvu uzavřeli svobodně a vážně. Žalobce se tedy zcela na základě svého svobodného rozhodnutí vzdal části svého majetku, a to z důvodu, aby uhradil dluh třetí osoby. V takovém případě žalobce vystupuje v pozici ručitele podle občanského zákoníku, tedy v pozici osoby, která věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní. Žalobce na sebe bere dobrovolně závazek, že dluh za dlužníka uhradí výtěžkem z prodeje vlastní nemovitosti, kterou původně žádné zástavní právo netížilo. Lze konstatovat, že na základě prodeje bytové jednotky došlo k navýšení majetku žalobce ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) ZDP, a to i za situace, kdy tento se větší části takto nabytého majetku dobrovolně vzdal ve prospěch třetí osoby. Tato skutečnost však nemůže mít vliv na vyměření daně podle § 10 ZDP. Proto se příjem ve výši 6 500 000 Kč stal předmětem daně z příjmů fyzických osob. Skutečnost, že na prodávané nemovitosti vázlo zástavní právo, nemohla mít na výši dosaženého příjmu z prodeje nemovitosti žádný vliv. 9. K příjmu podle zákona o daních z příjmů žalovaný uvedl, že tento zákon přímou a přesně vyjádřenou obecnou definici pojmu „příjem“ neobsahuje a omezuje se pouze na popis jednotlivých konkrétních forem příjmů. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona nicméně vyplývá, že „předmětem daně jsou zásadně všechny příjmy s výjimkou příjmů plynoucích z činností, které nemohou být předmětem právně účinné smlouvy. Rozsah příjmů, které nejsou předmětem daně nebo jsou od daně osvobozeny, reaguje na potřebu vyloučení dvojího zdanění a na specifický charakter některých druhů příjmů, u nichž není i při tendenci k maximálně širokému daňovému základu účelné, aby byly zdaňovány. ... Rozdělení příjmů podle hlavních pramenů odpovídá potřebě respektovat rozdíly při stanovení základu i při vybírání daně, které především z praktických důvodů bude rozdílné. Zdanitelným příjmem nebudou náhrady škod, při jejichž úhradě nedochází ke zvýšení poplatníkova majetku, na rozdíl od náhrad za ztrátu příjmu (náhrad ušlého zisku, náhrad ušlé mzdy apod.).“ Z dikce citovaného zákona dále vy