1 As 287/2015 — Nejvyšší správní soud

57 Af 10/2022- 55 - text  12 57 Af 10/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: ABX software s.r.o., IČ 27968588 sídlem Závodu míru 739/9a, 360 17 Karlovy Vary zastoupená Ing. Ladislavem Kubicou, daňovým poradcem sídlem Rokycanova 1929, 356 01 Sokolov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2022, č. j. 28094/22/5200-11432-709409, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2022, č. j. 28094/22/5200-11432-709409 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 2. 2021, č. j. 81061/21/2401-50523-405184 (dále jen „dodatečný platební výměr I“), a č. j. 81262/21/2401-50523-405184 (dále jen „dodatečný platební výměr II“; společně také jako „dodatečné platební výměry“), a tato rozhodnutí byla potvrzena. Dodatečným platebním výměrem I byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 95 000 Kč a stanoveno penále z doměřené daně ve výši 19 000 Kč. Dodatečným platebním výměrem II byla žalobkyni doměřena táž daň v téže výši včetně penále za zdaňovací období roku 2017. 2. Důvodem doměření daně bylo, že žalobkyně nesplnila podmínky pro vytvoření rezervy na opravu hmotného majetku dle § 7 odst. 4 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“). Žalobkyně totiž v termínu pro podání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016, tj. ke dni 3. 4. 2017, neměla na samostatném účtu složenou částku představující peněžní prostředky v plné výši rezervy, vytvořené za rok 2016, odpovídající výši nákladu uplatněného v roce 2016 v daňově účinných nákladech (tedy částku 500 000 Kč). Ke dni 3. 4. 2017 činil zůstatek na tomto samostatném účtu částku 499 604,10 Kč. V důsledku toho měla být rezerva ve zdaňovacím období roku 2016 zrušena a ve zdaňovacím období roku 2017 nemohlo být pokračováno v její tvorbě. Jelikož nebyly splněny podmínky podle § 7 odst. 4 zákona o rezervách, nelze vytvořenou rezervu akceptovat jako daňově účinný náklad podle § 24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2016 (dále jen „ZDP“). II. Žaloba 3. Žalobkyně v podané žalobě brojila proti tomu, jak žalovaný vyložil poslední větu § 7 odst. 4 zákona o rezervách. Žalobkyně tvrdila, že toto ustanovení je nutno vykládat tak, že daňový subjekt nebude prostředky deponované na zvláštním účtu o své vůli aktivně používat ke svým potřebám nemajícím vazbu k rezervě. Žalobkyně nepředpokládala, že jí banka strhne poplatky za vedení účtu, přičemž nešlo o aktivní rozhodnutí žalobkyně sama nakládat s deponovanou rezervou. Odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celek považovala žalobkyně za nepřezkoumatelné a zmatečné, protože nešlo rozlišit, co žalovaný dokázal a o čem spekuluje, a závěry žalovaného neměly oporu ve skutkovém stavu. Nepřezkoumatelnost vytýkala i konkrétně bodu 35 napadeného rozhodnutí a zdůvodnila ji obsahem bodu 34 napadeného rozhodnutí, s nímž polemizovala v tom směru, že žádné prostředky o své vůli z deponované rezervy nečerpala. V bodě 44 napadeného rozhodnutí žalovaný podsouval žalobkyni neprokázaný záměr, kterého se nedopustila. 4. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak dodatečné platební výměry. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky byly obdobné námitkám uplatněným žalobkyní v daňovém řízení a žalovaný je vypořádal v napadeném rozhodnutí. Podle § 7 odst. 4 zákona o rezervách nelze čerpat peněžní prostředky na jiný účel, než pro který byla vytvořena rezerva, tedy ani na poplatky za vedení účtu. Žalobkyně si musela být vědoma, že vedení účtu, na němž byly složeny peněžní prostředky odpovídající rezervě, bylo zpoplatněno. Ke dni podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2016 nečinil zůstatek na samostatném účtu celou částku rezervy připadající na toto zdaňovací období a odpovídající nákladům uplatněným v roce 2016 v daňově účinných nákladech. Žalobkyně sama akceptovala výsledky daňové kontroly v dodatečném daňovém přiznání za rok 2018, tudíž žalovaný ani nemohl postupovat jinak. Žalovaný nepovažoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění bylo vystavěno na srozumitelném a uceleném argumentačním systému. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Replika 7. Žalobkyně v replice zdůraznila, že plnou výši rezervy 500 000 Kč převedla na zvláštní účet vedený bankou, přičemž vydáním peněz bance nad nimi ztratila moc a nebyla schopna ovlivnit jejich manipulaci ze strany banky. Žalobkyně tak splnila zákonnou povinnost převést rezervu na samostatný účet a nepoužít ji na nic jiného. Žalovaný podle žalobkyně postupoval přepjatě formalisticky, neboť cílem sledovaným zákonodárcem nebylo ochránit výši zůstatku na rezervním účtu, ani zabránit třetím stranám v dispozicích s rezervou. Pokud by cílem zákona bylo udržet výši zůstatku na účtu, jistě by zákon explicitně zakázal s penězi na účtu disponovat nejen daňovému subjektu, nebo by daňovému subjektu uložil povinnost doplnit rezervu. Zákon by tak nezněl „Peněžní prostředky samostatného účtu mohou být čerpány pouze na účely, na které byla rezerva vytvořena.“, ale tak, že „Stav samostatného účtu nesmí poklesnout pod hodnotu rezervy.“ Skutečným a jediným veřejným zájmem, který měl podle žalobkyně tvůrce zákona na zřeteli, bylo, aby daňový subjekt peníze, které díky zřízení rezervy nemusel zdanit, v mezidobí nijak nepoužil. K dosažení tohoto cíle zákon daňovému subjektu nařizuje, aby peníze odložil na zvláštní účet a tam je ponechal až do doby čerpání na rezervní účel, nebo zrušení rezervy (jak se stalo). Tato povinnost byla žalobkyní splněna. Není pravda, že by žalobkyně akceptovala výsledky daňové kontroly, neboť dodatečným daňovým přiznáním žalobkyně pouze reagovala na doměřenou daň, kdy takto musela žalobkyně narovnat situaci, kdy daň z hodnoty rezervy byla odvedena dvakrát. V. Duplika 8. Žalovaný v duplice uvedl, že žalobkyně byla vlastníkem prostředků uložených na bankovním účtu a též o nich rozhodovala. Námitka cílů sporného zákonného ustanovení a veřejného zájmu nebyla uplatněna žalobkyní v žalobě. Žalovaný odkázal na komentář k § 7 zákona o rezervách a principy tvorby rezervy. VI. Posouzení věci soudem 9. Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích. Žalobkyně v závěrečném návrhu shrnula, že zákon nestanoví požadavek na výši zůstatku na rezervním účtu, nýbrž jen požadavek na to, aby daňový subjekt na účet rezervu převedl a nepoužil ji v rozporu s jejím účelem, což žalobkyně splnila. Podle žalobkyně zákonodárce nezakázal bance, aby s prostředky na rezervním účtu nakládala. Žalobkyně zdůraznila, že vzhledem k době doručení výpisu z rezervního účtu ani nemohla zjistit, že rezervní účet je třeba doplnit. 10. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě, přičemž neshledal žádné vady napadeného rozhodnutí, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 11. Žaloba není důvodná. 12. Předně se soud zabýval žalobkyní namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nemohl by soud věcně posuzovat důvodnost ostatních žalobních námitek. 13. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 24) vyplývá, že „[P]řezkoumatelné rozhodnutí je rozhodnutí srozumitelné, s dostatkem důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).“ Ačkoliv byl tento právní názor