1 Afs 54/2019 — Nejvyšší správní soud

77 Af 10/2022- 72 - text  12 77 Af 10/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: J. Š., nar. X, bytem X, doručovací adresa X, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2022, č. j. 28632/22/5200-10422-713023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále též jen: „správce daně I. stupně“) uložil svým rozhodnutím ze dne 23. 6. 2021, č. j. 1331689/21/2308-50521-405032 (dále též jen: „platební výměr“) žalobci ve smyslu § 250 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též jen „daňový řád“) pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2019, a to ve výši 3 015 Kč. Žalobce totiž daňové přiznání k této dani podal až dne 18. 1. 2021, ačkoliv lhůta pro jeho podání podle § 136 odst. 1 daňového řádu uplynula dne 1. 4. 2020. Při určení výše pokuty vyšel správce daně I. stupně z částky daňového bonusu ve výši 60 300 Kč, který žalobce za dané zdaňovací období uplatnil a jenž mu byl následně také přiznán, zatímco daň z příjmů fyzických osob mu nebyla vyměřena. Jelikož daňový řád v § 250 odst. 1 písm. a) stanoví, že výše pokuty za opožděné tvrzení daně činí 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně, aplikoval správce daně I. stupně v daném případě právě stanovenou pětiprocentní hranici z částky uplatněného a přiznaného daňového bonusu, jenž považoval za daň, takže po zaokrouhlení dospěl ke shora uvedené částce. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 8. 2022, č. j. 28632/22/5200-10422-713023 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), zamítl žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru a tento potvrdil podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Obsah žaloby 2. Žalobce je přesvědčen, že postup správních orgánů není v souladu s daňovým řádem, neboť pokuta za opožděné tvrzení daně má být vypočtena ze stanovené daně. Žalobcova stanovená daňová povinnost byla nulová, resp. po uplatnění slevy na vyživované děti záporná. 3. Při tvorbě daňového řádu zákonodárce jistě sledoval úmysl postihnout pokutou jen ty plátce daně, kteří podávají opožděné tvrzení a tím také opožděně platí stanovenou daň, čímž státu působí škodu, neboť jejich neodvedená daň není včas fyzicky v dispozici státu. Úmyslem zákonodárce zcela jistě nebylo, aby osoba, která podá opožděně daňové přiznání a má stanovenou daň ve výši 60 300 Kč, byla sankcionována stejně jako osoba, která opožděně podala daňové přiznání s daní stanovenou ve výši -60 300 Kč. Takový postup žalobce považuje za hrubě odporující obecným zásadám spravedlnosti. Ten, kdo si o svůj nárok včasným daňovým přiznáním neřekne, trestá sám sebe. 4. Napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu se smyslem a účelem zákona jakož i v rozporu s obecnými zásadami spravedlnosti a elementární logikou. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přistupuje k věci s přepjatým formalismem. 5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na důvodovou zprávu k daňovému řádu, ta ale není součástí zákona a není tudíž právně závazná. 6. Platí-li, že podle § 205 odst. 1 daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu ve výši 0,05 % stanovené daně, pokud podá daňové přiznání po stanovené lhůtě a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, není možné vzít za základ k vyměření pokuty jakoukoli daň. Příslušné ustanovení zcela jistě hovoří o pokutě ve výši 0,05 % ze stanovené daně. 7. Způsob stanovení daně upravuje § 16ab zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též jen „zákon o daních z příjmů“). Pouze z daně stanovené podle zmíněného ustanovení lze vyměřit pokutu za opožděné tvrzení daně. Je pak lhostejné zda se dá daňový bonus považovat za jakousi daň podle § 2 daňového řádu, neboť daň v pravém slova smyslu, ze které se vyměřuje pokuta za opožděné tvrzení daně, je zcela zřejmě stanovena na základě § 16ab zákona o daních z příjmů. 8. Z povahy stanovené pokuty lze vedle sankční funkce dovodit i funkci reparační. Pokud bylo snahou zákonodárce vytvořit proporcionalitu mezi porušením daňové povinnosti na straně daňového subjektu a výší vyměřené pokuty, odporuje smyslu zákona výklad, dle nějž pokuta o totožné výši stíhá jak daňový subjekt tvrdící daň v záporné výši, tak daňový subjekt tvrdící daň v kladné výši. Je podivuhodné, že daňový subjekt, který opožděně tvrdí daň ve výši 0 Kč, nemůže být postižen žádnou pokutou. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný s žalobními námitkami nesouhlasí, v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 10. Pokuta byla vypočítána správným a zákonným způsobem. Žalobce podal daňové přiznání s prodlením v trvání 285 dnů následujících po 5 pracovních dnech od stanovené lhůty k jeho podání, vznikla mu tak povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu, která činí 60 300 Kč (výše vyměřené daně) x 0,05 % x 285 (počet dnů prodlení následujících po 5 pracovních dnech od stanovení lhůty), nejvýše však 5 % stanovené daně, která činí po zaokrouhlení na celé Kč nahoru částku 3 015 Kč. 11. Žalovaný neshledal v postupu správce daně I. stupně žádné pochybení. Nebylo možné aplikovat snížení pokuty na polovinu podle § 250 odst. 7 daňového řádu, neboť žalobce podal daňové přiznání více jak 30 dnů od marného uplynutí lhůty k jeho podání. Žalovaný trvá na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí ohledně správnosti výpočtu pokuty žalobci. 12. V dané věci není rozhodné, že správce daně následně vyměřil žalobcovu daňovou povinnost ve shodné výši s jeho daňovým tvrzením. Pokuta totiž nebyla žalobci udělena za (ne)způsobenou „škodu,“ neboť žalobce na dani „nic nedlužil“, jak žalobce chybně uvádí, nýbrž byla stanovena za pozdní podání daňového přiznání v délce více než 9 měsíců po uplynutí zákonného termínu. Pokuta za pozdní podání daňového tvrzení je sankcí za nedodržení řádného a včasného podání daňového tvrzení. 13. Není relevantní námitka, že správci daně nevznikla škoda, neboť pokuta za opožděné tvrzení daně není následkem povinnosti uhradit splatnou daň. Správce daně I. stupně postupoval správně, když žalobci uložil pokutu za nepodání daňového přiznání, neboť žalobce naplnil podmínky stanovené hypotézou ustanovení § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu. 14. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zatíženo přepjatým formalismem a bylo vydáno v rozporu se smyslem a účelem zákona a zásadou spravedlnosti. Žalovaný ani správce daně I. stupně nerozporovali vlastní daňové přiznání žalobce. Žalobce v něm uplatnil daňové zvýhodnění na čtyři vyživované děti ve výši 61 112 Kč, dle kterého mu vznikl nárok na daňový bonus ve výši 60 300 Kč. Správce daně I. stupně poté vydal platební výměr ze dne 27. 1. 2021, č. j. 123763/21/2308-50521-405032, kterým žalobci vyměřil daň ve výši 0 Kč, daňovou ztrátu ve výši 0 Kč a daňový bonus ve výši 60 300 Kč. Protože bylo daňové přiznání žalobcem podáno opožděně, tj. 292 dní po uplynutí zákonné lhůty, vydal správce daně platební výměr, v němž vyměřil pokutu za opožděné tvrzení daně. 15. Povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně vzniká ze zákona a správce daně pouze platebním výměrem deklaruje výši, v jaké má žalobce pokutu za opožděné tvrzení daně uhradit. Správce daně je povinen podle § 250 odst. 6 daňového řádu rozhodnout o povinnosti platit pokutu platebním výměrem v případě, kdy došlo k naplnění hypotézy podle § 250 odst. 1 daňového řádu, a daňovému subjektu ze zákona vznikla povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně. Správci daně není dána pravomoc zohledňovat další případné okolnosti. Správce daně I. stupně tedy byl povinen uložit žalobci pokutu za opožděné tvrzení daně, neboť prodlení žalobce s podáním jeho daňového tvrzení bylo prokázáno. 16. K námitce, že nelze jako stanovenou daň, ze které se odvíjí výpočet výše pokuty, brát jakoukoli daň, uvedl žalovaný, že podle § 2 odst. 3 daňového řádu se daní pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek, peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu a peněžité plnění v rámci dělené správy. Dle odst. 4 téhož ustanovení zahrnuje daň podle odstavce 3 rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně. Jak již žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, z důvodové zprávy k daňovému řádu vyplývá, že pojem daň zahrnuje všechny možné formy daně předvídané daňovými zákony. Daň nemusí být pouze příjmem veřejného rozpočtu, ale může být i vratkou veřejného rozpočtu či jiným nárokem. Jinými slovy platí, že daní podle § 2 odst. 4 daňového řádu je pro řízení vedená podle daňového řádu i daňový bonus. 17.