35 A 33/2024 – Krajský soud v Plzni

35 A 33/2024- 30 - text  6 35 A 33/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: J. F., nar. X, státní příslušník X, posledním známým pobytem X, zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou, sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2/2, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-53020-2/ČJ-2024-930310-V230 ze dne 26. 11. 2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Řízení před správními orgány 1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, rozhodnutím č. j. KRPK-58876-21/ČJ-2024-190022 ze dne 10. 9. 2024 uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, neboť žalobce pobýval na území České republiky nebo na území členských státu EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byla stanovena na 1 rok. Zároveň byla žalobci stanovena doba 30 dnů k vycestování. Následné odvolání žalobce žalovaná zamítla a rozhodnutí krajského ředitelství potvrdila. II. Řízení před soudem 2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V žalobě namítal zejména nesprávné právní posouzení věci, nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého života. Uvedl, že na území České republiky žije bezmála 20 let, byl držitelem povolení k trvalému pobytu, které mu bylo z moci úřední zrušeno, a o jehož zákonnosti vede samostatné soudní řízení. Žalobce poukázal na to, že po zrušení trvalého pobytu mu byla stanovena lhůta k vycestování, kterou sice nevyužil, avšak činil tak s vědomím probíhajícího soudního přezkumu a úmyslem osobně se účastnit řízení. Dále žalobce namítal, že správní orgány neprovedly dostatečné posouzení dopadů rozhodnutí do jeho soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že je v České republice plně integrován, pracuje, je zdravotně pojištěn, platí daně a přispívá do sociálního systému. Správní orgány však podle něj tyto skutečnosti zcela opominuly a rozhodnutí založily na formalistickém výkladu zákona, aniž by zohlednily individuální okolnosti případu. Žalobce rovněž poukázal na nepřiměřenost délky vyhoštění, která podle něj nebyla dostatečně odůvodněna, a na nesprávné srovnání s případy krátkodobého nelegálního pobytu jiných cizinců. 3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, skutkový stav byl dostatečně zjištěn a žalobce neprokázal žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly upuštění od správního vyhoštění. Zdůraznila, že žalobce pobýval na území České republiky bez oprávnění, a to vědomě, přičemž jeho rodina žije v Tunisku a na území ČR nemá žádné významné rodinné ani sociální vazby. Délka vyhoštění byla stanovena v dolní části zákonného rozmezí a odpovídá závažnosti porušení zákona. Žalovaná neshledala žádné vady řízení ani porušení zásady proporcionality. Ústní jednání 4. K opakovanému dotazu soudu žalobce sdělil prostřednictvím své zástupkyně, že na ústním jednání netrvá; žalovaná souhlasila s rozhodnutím bez ústního jednání. III. Posouzení věci 5. Žaloba není důvodná. V případě žalobce byly důvody pro uložení správního vyhoštění. Okolnosti rodinného a soukromého života žalobce tyto důvody nepřevažují. 6. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, mimo jiné pokud cizinec pobývá na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 7. Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 však nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. (§ 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). 8. V souzené věci žalobce nerozporoval, že byl formálně naplněn důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce – dle svých slov – pobýval na území ČR bez oprávnění po dobu 51 dnů (po zrušení trvalého pobytu). Jediné námitky žalobce směřovaly proti údajné nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění, včetně délky uloženého správního vyhoštění. 9. K tomu soud poznamenává, že zásadním východiskem pro posouzení věci je právě ono zrušení trvalého pobytu. K němu došlo z toho důvodu, že žalobce déle než dva roky (květen 2020 až listopad 2022) pobýval v Tunisku. 10. Správní orgán zruší povolení k trvalému pobytu cizince z důvodu, že cizinec pobývá mimo území státu Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud není nepřítomnost cizince odůvodněna závažnými důvody. Správní orgán v takové situaci nemá ze zákona povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do života cizince podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jelikož se předpokládá, že nevyužíval-li cizinec po dobu delší než 12 měsíců své pobytové oprávnění, tedy ani jednou nenavštívil území státu Evropské unie, nemůže mít rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění nepřiměřené dopady do jeho života (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 288/2016-30 ze dne 4. 1. 2017). Žalobce však konkrétní důvody nepřiměřenosti může namítat, poté je správní orgán povinen se jimi zabývat. To však žalobce v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neučinil (srov. odst. 42 rozsudku KS v Plzni č. j. 30 A 3/2024-68 ze dne 30. 6. 2025). 11. V řízení o zrušení trvalého pobytu tedy nebylo lze předpokládat nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobce a žalobce jej v té souvislosti ani netvrdil v řízení před soudem. Za toho stavu lze předpokládat, že i nyní napadené rozhodnutí nebude mít nepřiměřený dopad do života žalobce, protože fakticky navazuje na to, že žalobce pozbyl trvalý pobyt a rozhodl se na území ČR pobývat neoprávněně. 12. Správní orgány nicméně byly povinny v rámci nyní přezkoumávaného řízení o správním vyhoštění zabývat se přiměřeností dopadů do života cizince, a to i bez námitky žalobce. To také řádně učinily. 13. V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, správní soudy tradičně vychází zejména z těchto hledisek: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující opravdovost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku (srov. rozsudek NSS č. j. 8 As 118/2012-45 ze dne 5. 3. 2013 a tam citovanou judikaturu ESLP; srov. však také mírnou kritiku tohoto postupu v rozsudku KS v Brně č. j. 41 A 25/2024-66 ze dne 28. 2. 2025, odst. 45). 14. V souzené věci orgány policie provedly hodnocení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o