6 Ads 87/2006 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 22/2025- 67 - text  8 17 Ad 22/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: M. M. zastoupený JUDr. Karlem Seidlem, Ph. D., advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-2025/87279-914 ze dne 10. 4. 2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí žalovaného č. j. MPSV-2025/87279-914 ze dne 10. 4. 2025, a rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky v Karlových Varech č. j. 21584/2024/KVA ze dne 13. 3. 2024 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 0 Kč k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Karla Seidla, advokáta, do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Ustanovenému zástupci JUDr. Karlu Seidlovi, Ph. D., advokátu se sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, se přiznává odměna ve výši 30 673 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/87279-914, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Karlových Varech ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21584/2024/KVA, tak, že se podle § 33, § 49 odst. 5 ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále též jen: „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), odejímá doplatek na bydlení ode dne 1. 9. 2019. Ke změně rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný přistoupil, protože podle něj v projednávané věci nebylo možné aplikovat § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Obsah žaloby 2. Podle žalobce nebyly jím předložené důkazy žalovaným hodnoceny a správní orgány ani nevysvětlily, proč postupovaly, jako by lékařské zprávy akceptovaly. Žalovaný nepostupoval dle závazných závěrů obsažených v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2025, č. j. 17 Ad 7/2024-75, neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že se žalobci odnímá dávka doplatek na bydlení od 1. 9. 2019. Jedinou změnou je, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil nemožnost aplikace § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobci je v napadeném rozhodnutí vytýkáno, že neměl splnit povinnost a nevyhovět výzvě dle § 49 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a proto bylo ve věci postupováno podle § 49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Není z něj jasné, jakým konkrétním jednáním měl žalobce porušit kterou povinnost, jakým jednáním žalobce neměl poskytnout součinnost a neumožnit správnímu orgánu I. stupně provést místní šetření k ověření skutečností rozhodných pro dávku. Správní orgán I. stupně se znovu spíše choval tak, jako by mé omluvy ze zdravotních důvodů přijal a pokusil se o místní šetření v jiném termínu. Následně v rozporu s předchozím postupem rozhodl zcela nelogicky o odejmutí dávky. Navíc na porušení povinnosti musí být povinná osoba upozorněna, žalobce nemá za to, že by k takovému procesnímu postupu došlo. 3. K zaslaným výzvám žalobce uvedl, že pokud jim nemohl vyhovět, vždy se řádně omluvil pro svůj zdravotní stav a důvod omluvy správnímu orgánu doložil. Ostatně § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi hovoří o tom, že zdravotní stav je důvodem, který může představovat těžko překonatelnou překážku, pro kterou nemusí být splněna uložená povinnost nebo nemusí být splněna ve lhůtě. 4. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci byl doplatek na bydlení odejmut z důvodu, že nebylo bez pochyb prokázáno, že žalobce předmětný byt užívá a rozpor do věci i přineslo následné vyjádření policejního orgánu a další uvedená zjištění. Podle žalobce nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V řízení nebylo provedeno řádné dokazování v potřebném rozsahu. Navíc uložení „sankce“ musí být řádně odůvodněno s odkazem na konkrétní důkazy a z nich vyvozené skutkové a právní závěry, k čemuž nedošlo. 5. Žalovaný fakticky změnil důvod pro odejmutí dávky, aniž by dal žalobci možnost na jiný náhled na věc jakkoliv reagovat v době před vydáním napadeného rozhodnutí. 6. Žalobce má za to, že předpoklady pro přiznání a vyplácení dávky v hmotné nouzi v době, kdy bylo o nich rozhodováno, byly splněny a prokázány s tím, že minimálně do 15. 5. 2020 nedošlo k žádné změně, kterou by byl žalobce povinen správnímu orgánu oznamovat. Napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť jím byla žalobci odejmuta dávka z důvodu, se kterým zákon tento následek nespojuje. Je pravdou, že v případě žádosti o dávku je povinností a odpovědností žadatele předpoklady pro vznik nároku na dávku prokázat, nicméně v případě jejich odejmutí je povinnost správního orgánu prokázat porušení zákonné povinnosti příjemce, s nímž je spojeno odejmutí dávky. To se v posuzované věci nestalo. Žalobce se dále nedomnívá, že by bylo možné, aby byla dávka odejmuta rozhodnutím z roku 2020 s účinností od srpna či září 2019, a to za situace, kdy řízení o odejmutí dávky byla zahájena pravděpodobně až dne 2. 12. 2019 a důvodem pro odejmutí dávky bylo nesplnění povinností dle výzvy ze dne 20. 4. 2020, popřípadě neprokázání bez pochybností oprávněnosti nároku na trvání dávky. 7. Zákon o pomoci v hmotné nouzi v případě možnosti odejmutí dávek používá slov „může“, správní orgán tak vždy musí zvážit okolnosti případu a závažnost porušení povinnosti, neboť nikoliv každé porušení povinnosti má vést bez dalšího k odejmutí dávky. Žalovaný ani správní orgán I. stupně podobnou úvahu a hodnocení neuvedl. Tato výtka byla obsažena i v posledním zrušovacím rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2025, č. j. 17 Ad 7/2025-75. I přes výtky soudu jsou napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelná. 8. Nebyla vypořádána ani námitka žalobce, že není zřejmé, co zamýšlí správní orgán I. stupně svými výzvami zjistit a co svými kroky zjišťuje. Správní orgány nedbaly ani zásady, že dávky hmotné nouze mají zabránit sociálnímu vyloučení. Žalovaný dále nereagoval na žalobcovy námitky stran nepravdivosti listin založených ve správním spise. Místní šetření dle žalobce neproběhla z důvodu jeho nesoučinnosti. 9. Dále pak e v rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla obsažena zcela nová argumentace, která se zúžila již jen na to, že byl žalobci pravomocně odejmut příspěvek na živobytí bez jakéhokoliv dalšího věcného odůvodnění. Žalobce nebyl při seznámení s obsahem spisu o tomto novém argumentu informován a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný vyhověl závaznému názoru soudu, když jednoznačně určil, na základě jakého zákonného důvodu je dávka odejmuta. Žalovaný v napadeném rozhodnutí osvětlil, že dávka není odejmuta jako trest za neumožnění šetření v místě, není tedy ani rozhodné, zda bylo neuskutečněné šetření omluveno na základě doložených lékařských dokumentů. Dávka byla odejmuta z důvodu nesplnění obecné povinnosti žadatele dle § 49 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu. 11. Toto uvedl i správní orgán I. stupně na str. 2 svého rozhodnutí, když konstatoval, že v srpnu 2019 přistoupil k dalšímu úkonu ve věci a dne 23. 8. 2019 zaslal žalobci výzvu, aby ověřil jeho skutečné bydliště. Samotná skutečnost, že žalobce nebyl zastižen v domácnosti při neohlášeném šetření, nemá sama o sobě za následek odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi. Může však být okamžikem, od kterého dochází k ověřování skutečností sdělovaných účastníkem řízení. 12. Žalobce byl opakovaně ve výzvách poučen o možných následcích nesplnění povinností stanovených správním orgánem I. stupně. Měl veškeré potřebné informace pro prokázání plnění základních podmínek pro vyhodnocení trvání nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi a z důvodu nemožnosti ověření zákonných podmínek mu byl doplatek na bydlení odejmut. Tato nemožnost nastala z důvodů na straně žalobce, který na splnění své povinnosti rezignoval a byla to jeho neaktivita, která znemožnila správnímu orgánu I. stupně rozhodné skutečnosti ověřit. Žalobce nebyl schopen umožnit místní šetření v 6 termínech, termín nebyl schopen určit ani dle vlastního výběru, když mu správní orgán v tomto ohledu vyšel vstříc. 13. Napadené rozhodnutí obsahuje i úvahu nad tím, zda je v daném případě nutné dávku odejmout. V posuzovaném případě pro tuto možnost jednoznačně vyzněla neaktivita žalobce a jeho naprostá neochota k součinnosti se správním orgánem. Dosavadní průběh řízení 14. Projednávaná věc je soudem řešena již počtvrté, pro nyní řešenou věc je důležité, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí č. j. 21584/2024/KVA ze dne 13. 3. 2024, kterým rozhodl odejmout žalobci od 1. 9. 2019 dávku doplatek na bydlení. Správní orgán