17 Az 35/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Az 35/2025- 39 - text  8 17 Az 35/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: D. P. L. pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2025 č. j. OAM-1116/BA-BA01-HA13-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20. 10. 2025, č. j. OAM-1116/BA-BA01-HA13-2025, žalovaný rozhodl o opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 1. 10. 2024 tak, že je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu. II. Žaloba 2. V úvodu žaloby žalobce uvedl, že v době rozhodování žalovaného žil ve stabilním partnerském vztahu se svou snoubenkou L. M. D., nar. X., přičemž žalobce je biologickým otcem jejich nenarozeného dítěte. K tomu žalobce přiložil těhotenský průkaz partnerky. Dále má žalobce důvodné obavy o svůj život kvůli svému vyznání, jelikož v případě návratu do Vietnamu by byl ohrožen na životě. Veškeré sociální a kulturní zázemí má v České republice. Žalovaný však tuto okolnost nezohlednil jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní či doplňkové ochrany, ačkoliv žalobce výslovně uvedl, že návrat do země původu by znamenal roztržení rodiny a zásah do jeho práva na rodinný život podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 32 a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaný porušil zásadu jednoty rodiny a nejlepšího zájmu dítěte. Právo na rodinný život vzniká již mezi rodiči a nenarozeným dítětem, jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS, sp. zn. 6 Azs 258/2019: „Při posuzování doplňkové ochrany je třeba brát v úvahu nejen aktuálně existující rodinné vazby, ale i ty, které zjevně brzy vzniknou (např. očekávané narození dítěte). Zásada jednoty rodiny a zájem dítěte vyžadují, aby správní orgány postupovaly s maximální opatrností.“ Soud v této věci výslovně připustil, že těhotenství partnerky žadatele může být okolností rozhodnou pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť odloučení otce od těhotné matky by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný pouze konstatování, že rodinné vazby lze uplatnit jinými právními prostředky, aniž by zkoumal, zda by vycestování žalobce nevedlo k nemožnosti péče o partnerku a novorozené dítě, a tím k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života. Tento postup je v rozporu s rozsudkem sp. zn. NSS, sp. zn. 5 Azs 143/2024, kde soud konstatoval, že „pokud žadatelka o mezinárodní ochranu uvádí těhotenství a péči o nenarozené dítě, je nutné posoudit tyto okolnosti jako nové a potenciálně relevantní skutečností“. Žalovaný měl podle žalobce minimálně řízení doplnit o aktuální informace o těhotenství, zdravotním stavu partnerky a plánu péče o dítě. Žalovaný se rovněž nedostatečně zabýval možností udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Žalobce se domnívá, že v jeho případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení této varianty mezinárodní ochrany a že by bylo zcela nehumánní žalobce nuceně poslat zpět do Vietnamu. Žalovaný podle žalobce také porušil čl. 8 ECHR a § 14a zákona o azylu, neboť napadené rozhodnutí žalovaného je nepřiměřeným zásahem do práva na rodinný život. Podle rozšířeného senátu NSS (usn. ze dne 13.4. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010-107) je možné doplňkovou ochranu udělit, „pokud by vycestování žadatele bylo v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy“. V případě žalobce by takový zásah byl evidentní, neboť by byl nucen opustit těhotnou partnerku a narození dítěte by proběhlo bez jeho přítomnosti. III. Vyjádření žalovaného 3. Ve vyjádření k žalobě žalovaný popřel oprávněnost žaloby a nesouhlasil s ní, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některá ustanovení správního řádu, případně zákona o azylu. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanovení správního řádu. Žalovaný odkazuje na rozsudek NSS, č.j. 4 Azs 166/2023 z 21. 12. 2023, podle něhož „v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neuvede všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86 a ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010-76). Žadatele podávajícího opakovanou žádost ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu tak mimo jiné tíží břemeno tvrzení ohledně podstatné změny okolností ve vztahu k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Bylo-li řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděnými žadatelem se zabývá pouze z toho hlediska, zda mu mohly být známy v době jeho první žádosti, a zda je tedy mohl uvést, či zda mu v tom nebránily objektivní důvody (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74).“ 4. Žalovaný dále dodává, že z konstantní judikatury, například z rozsudku NSS, č.j. 7 Azs 273/2023 z 24. 1. 2024 plyne, že pro přípustnost opakovaných žádostí je třeba, aby v konkrétním případě existovaly „nové skutečnosti nebo zjištění“, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Smyslem je na jedné straně umožnit nové posouzení v případech, kdy nové skutečnosti nebo zjištění mohou vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na druhé straně zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65). 5. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že aktuální žádost výše jmenovaného o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky je již druhou v pořadí. Dne 9. 10. 2019 podal dotyčný v ČR první žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž bylo vedeno správní řízení pod č. j. OAM-446/LE-BA02- 2019. Správní orgán vydal následně dne 22. 1. 2020 rozhodnutí o neudělení azylu s č. j. OAM-446/LE- BA02-HA13-2019, které nabylo právní moci dne 30. 1. 2020. Proti tomuto rozhodnutí jmenovaný podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který dne 31. 3. 2020 rozsudkem č. j. 19 Az 6/2020-35 žalobu zamítl (nabytí právní moci dne 23. 4. 2020). Proti uvedenému rozsudku podal žadatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesením č. j. 1 Azs 172/202028 ze dne 24. 9. 2020 (nabytí právní moci rozsudku dne 30. 9. 2020) odmítl pro nepřijatelnost. Žalovaný posoudil důvody současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného a následně provedl srovnání s jeho tvrzeními, která učinil v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce v průběhu správního řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 10. 2019 označil za důvod podání své žádosti legalizaci pobytu v ČR. V ČR hodlal setrvat, jelikož zde žije dlouho, přivykl zdejšímu životu a má tady rodinu, přátele a zázemí. Návrat do Vietnamu odmítal kvůli absenci tamního zázemí, nemožnosti svobodně vyznávat svou víru (křesťanství) a také kvůli obavě z věřitele a policisty, který ho obvinil z výtržnictví a vyhrožoval mu zabitím. Správní orgán ve svém rozhodnutí vydaném v rámci tohoto správního řízení o první žádosti jmenovaného o mezinárodní ochranu konstatoval na základě jeho tvrzení a dalších podkladů rozhodnutí, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany a mezinárodní ochranu neudělil. K jeho prezentovaným obavám z věřitelů, konkrétně mafiánských společností, žalovaný opakuje, že jeho obavy z věřitele hodnotil již v jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V aktuálním řízení pak samotný uvedl, že v předchozím řízení se ke svým dluhům nevyjádřil tak detailně. Správní orgán dále konstatuje, že zatímco v předchozím řízení se dotyčný obával