7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

141 A 8/2024- 28 - text  6 141 A 8/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: statutární město Chomutov, IČO: 00261891 sídlem Zborovská 4602, 430 28 Chomutov proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024, č. j. MMR-26742/2024-63 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 3. 2024, č. j. MMR-26742/2024-63, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 3. 2024, č. j. MMR-26742/2024-63, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „krajský úřad“), ze dne 6. 11. 2023, č. j. KUUK 153479/2023, jímž byl podle § 18 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) vydán nesouhlas s novým (změněným) Řádem veřejného pohřebiště města Chomutova (dále jen „Řád“), který se vztahoval na tři hřbitovy v Chomutově (Hlavní hřbitov, Hornoveský hřbitov a Židovský hřbitov). 2. Soud podotýká, že žalovaný nesprávně uvedl v záhlaví a ve výroku napadeného rozhodnutí datum vydání prvostupňového rozhodnutí 16. 11. 2023, namísto správného data 6. 11. 2023. Jedná se o písařskou chybu, která neměla žádný vliv na práva žalobce. Sám žalobce uvedl v žalobě správné datum vydání prvostupňového rozhodnutí a zmíněnou písařskou chybu ani neuplatnil jako žalobní námitku. Soud se proto touto záležitostí více nezabýval. Žaloba 3. Žalobce v žalobě uvedl, že spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v nesprávném právním posouzení věci. Navíc je dle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, když v podstatě neobsahuje odůvodnění. Dle žalobce žalovaný jen shrnul dosavadní průběh řízení a obsah odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, načež suše v předposledním odstavci toho, co nazval odůvodněním, konstatoval, že mezinárodní smlouva má přednost před zákonem, a zřejmě na základě toho pak v posledním odstavci uvedl, že se plně ztotožňuje s právním posouzením a argumentací krajského úřadu, a proto rozhodl tak, jak rozhodl. Dle žalobce se žalovaný ani náznakem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které poukazovaly na nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí krajského úřadu, přičemž tyto argumenty v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani neuvedl. Tento postup v žalobci vzbuzuje otázky, zda žalovaný odvolání vůbec viděl, natož zda se jím opravdu zabýval, nebo jen mechanicky a automaticky potvrdil prvostupňové rozhodnutí. 4. Žalobce konstatoval, že krajský úřad odůvodnil svůj nesouhlas s Řádem tím, že Řád není v souladu se Smlouvou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, publikovanou ve Sbírce zákonů sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 521/1992 Sb. (dále jen „Smlouva“), a dále že není v souladu se Vzorovým řádem veřejného pohřebiště vydaným žalovaným a dostupným na jeho internetových stránkách (dále jen „Vzorový řád“). Dle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze zopakoval zmíněné stanovisko krajského úřadu, aniž by se jakkoliv vyjádřil k argumentům uvedeným v odvolání či podpořil názor krajského úřadu kvalitnější argumentací. Proto žalobce v žalobě může pouze znovu uvést své argumenty z odvolání, které přesně vystihují důvody, v nichž žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení věci krajským úřadem i žalovaným. 5. K souladu Řádu se Vzorovým řádem žalobce namítl, že Vzorový řád není právně závazný, a není proto povinností provozovatele pohřebiště jej jakkoli používat, natož se doslovně držet jeho znění. 6. Pokud jde o soulad Řádu se Smlouvou, žalobci není zřejmé, v jakém smyslu jím vypracovaný Řád odporuje Smlouvě. Dle žalobce krajský úřad spatřoval nesoulad v tom, že v Řádu není Smlouva výslovně citována a není na ni ani odkazováno, což však nepředstavuje vadu Řádu natož důvod pro jeho neschválení. Žalobce dále uvedl, že nezpochybňuje skutečnost, že Smlouva je právně závazná, což však neznamená, že by žalobce musel výslovně v Řádu deklarovat závaznost Smlouvy či přepisovat do Řádu její ustanovení. Žalobce zdůraznil, že Řád neslouží k tomu, aby opakoval, co již obsahují jiné předpisy; slouží naopak k tomu, aby upravil záležitosti vyššími předpisy neupravené, a to v rozsahu, v jakém to ukládá zákon či jiný předpis, případně v rozsahu, v jakém je provozovatel potřebuje upravit nad rámec zákona pro řádný a bezproblémový chod pohřebiště. Žalobce připomněl, že úkolem krajského úřadu při schvalování Řádu bylo dle § 18 zákona o pohřebnictví pouze posoudit, zda Řád obsahuje všechny povinné náležitosti a zda žádné z obsažených ustanovení není v rozporu s právním řádem. Dle žalobce by jediným legitimním důvodem pro neschválení Řádu mohla být situace, pokud by Řád obsahoval ustanovení odporující Smlouvě či jiným předpisům. Žádné takové ustanovení však Řád neobsahuje. 7. K argumentaci krajského úřadu v prvostupňovém rozhodnutí, že návrh změny Řádu nereflektuje potřebu zachování kulturní identity a historické paměti, když rezignuje na zvláštní přístup k opuštěným německým hrobům, a že Řád nenaplňuje požadavky Smlouvy, žalobce namítl, že Smlouva neobsahuje povinnost zvláštního přístupu k opuštěným německým hrobům. Dle žalobce Smlouva garantuje rovnost přístupu k hrobům českým i německým a umožnění péče o ně. S tím je Řád plně v souladu, neboť obsahuje jen jednu úpravu a nerozlišuje mezi hroby českými a německými, přičemž neobsahuje žádné ustanovení, které by komukoli bránilo pečovat o hroby, ať už jsou české nebo německé. Dle žalobce je proto rozhodnutí krajského úřadu (i žalovaného) nezákonné. 8. Pro doplnění žalobce uvedl, že správní orgány jsou ovlivněny vlastní ideologií a představami o tom, jak by podle nich měla probíhat péče o německé hroby. V důsledku toho ztrácejí kontakt s právní realitou, v níž nejsou zákonodárným orgánem, který by byl oprávněn tyto své představy vnucovat provozovatelům pohřebišť. Dle žalobce není úkolem správních orgánů diktovat provozovateli pohřebiště, co přesně má Řád obsahovat, stejně tak jako nemohou správní orgány nařizovat provozovateli pohřebiště, že se musí navěky na vlastní náklady starat o opuštěné hroby jen proto, že jsou německé. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Uvedl, že žalobce provozuje veřejná pohřebiště, která se nachází v regionu, jež historicky náležel do oblasti tzv. Sudet, pročež se na těchto veřejných pohřebištích nachází značné množství hrobů s lidskými pozůstatky zemřelých osob německé národnosti, což má své důsledky. Na danou problematiku je tak dle žalovaného třeba nahlížet také na základě závazku plynoucího ze Smlouvy. Dle žalovaného byl zvláštní přístup k německým hrobům dostatečně objasněn metodikou vycházející ze Smlouvy, vydanou Úřadem vlády České republiky, Radou vlády pro národnostní menšiny, v roce 2017 pod názvem Příručka pro obce k péči o opuštěné německé a další hroby na hřbitovech v České republice. 10. Žalovaný konstatoval, že se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil s posouzením věci krajským úřadem. Připomněl, že řád veřejného pohřebiště není upravován jen na základě zákona o pohřebnictví a Smlouvy, nýbrž i dalších předpisů. 11. Žalovaný připustil, že úpravy Řádu nemusí být zapracovány dle Vzorového řádu, který byl vydán ve spolupráci s jednotlivými krajskými úřady jako pomůcka pro obce při tvorbě řádu veřejného pohřebiště v návaznosti na novelizaci zákona o pohřebnictví v roce 2017. Replika žalobce 12. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které uvedl, že ani ve vyjádření žalovaného (stejně jako v napadeném rozhodnutí) není obsaženo odůvodnění pro vyslovení nesouhlasu s Řádem. Žalovaný sice dle žalobce uvádí souhrn faktů, na které však nenavazuje žádnou argumentací, z níž by logicky vyplynul závěr, že Řád je v rozporu s právními předpisy, a že proto nemůže být schválen. 13. Dle žalobce je očividně cílem žalovaného dosažení stavu, aby každý provozovatel pohřebiště převzal Vzorový řád pohřebiště, který žalovaný považuje za jediné správné řešení, jakkoli ve svém vyjádření žalovaný uvádí, že na jeho použití netrvá. Z pohledu žalobce je Vzorový řád v mnohém naprosto nepoužitelný, obzvlášť ohledně „opuštěných věcí“, neboť úprava v něm obsažená není ani správná, ani úplná, ani srozumitelná, a žalobce ji proto důrazně odmítá do svého vlastního Řádu převzít. Problematika opuštěných věcí je dle žalobce mnohem komplexnější a složitější, než několik zjednodušujících ustanovení obsažených ve Vzorovém řádu. Proto žalobce nadále odmítá popisovat do Řádu problematiku opuštěných v