41 A 15/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 15/2024- 44 - text  9 41 A 15/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: N. L. L., narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-123579-4/SO-2024 ze dne 27. 9. 2024 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 27. 9. 2024, č. j. MV-123579-4/SO-2024, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 25. 7. 2024, č. j. OAM-23778-13/ZM-2024, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2024 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) podle § 46 odst. 6 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítlo žalobcovu žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť jeho pobyt na území není v zájmu České republiky. 2. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2024 zamítl. Žaloba 3. V žalobě žalobce uvedl, že na území České republiky přicestoval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, které spočívá v absolvování jazykové přípravy a následném vysokoškolském studiu. Po příjezdu do České republiky začal plnit účel svého pobytu, neboť započal se studiem v rámci jazykové přípravy a ve svém studiu pokračuje doposud. Po jeho úspěšném absolvování hodlá zahájit vysokoškolské studium. Sdělil, že plánuje na území České republiky setrvat a plánuje v budoucnu usilovat o vydání povolení k trvalému pobytu. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se však doba studia do doby nepřetržitého pobytu za účelem získání povolení k trvalému pobytu započítává pouze jednou polovinou. Musel by tak na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia setrvat deset let. Při realizaci dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání postačuje pět let. Zdůraznil, že v případě vydání zaměstnanecké karty nehodlá své studium ukončit, avšak ani nehodlá studovat deset let. Žalobce poznamenal, že během studia by mohl splnit podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území. Pobyt na území je navíc pro něj a jeho rodinu finančně velmi náročný. Příjmy z brigád nemohou náklady na jeho pobyt a studium pokrýt. Z těchto důvodů žádal o zaměstnaneckou kartu, která jeho další studium nijak neomezuje. Budoucí zaměstnavatel je s jeho situací srozuměn a pracovní doba by byla nastavena tak, aby mohl řádně studovat. Uvedl, že v průběhu řízení se jej správní orgány nedotázaly na motivaci pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Správní orgány k jeho úmyslům nic nezjišťovaly, nevyslechly jej ani jeho zaměstnavatele. Žalobce měl proto za to, že správní orgány nezjistily řádně skutkový stav a své závěry založily na domněnkách, které nemají oporu ve spisové dokumentaci. 4. Žalobce podotkl, že na území České republiky pobývá od června 2023. Následně podal žádost o změnu účelu pobytu na zaměstnání. Konstatoval, že takovou změnu zákon nepodmiňuje plynutím doby jako v případě jiných účelů pobytu. Z toho důvodu není podstatné, jak dlouho po příjezdu žádost podal. Namítl, že správní orgány nedovoleně rozšířily negativní podmínky nad rámec zákona, a jejich závěr je navíc nepřezkoumatelný, protože není zřejmé, jaká doba by byla akceptována jako dostatečná. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by neplnil účel svého pobytu, neboť své studijní povinnosti plní. 5. Podle žalobce správní orgány pochybily, pokud na základě Programu klíčový a vědecký personál a nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“) dovodily, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Zmíněný program a nařízení vlády se totiž na něj nevztahují, neboť jsou určeny pouze pro žádosti podávané prostřednictvím velvyslanectví, nikoli pro žádosti o změnu účelu pobytu, které jsou upraveny samostatně a podávány na území České republiky. Dodal, že zájem České republiky vyložily správní orgány nesprávně, neboť nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nevymezuje okruh svých adresátů na základě jejich státní příslušnosti, ale jednotlivými zastupitelskými úřady, resp. jejich obvodem. Ve smyslu § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců je okruh takovýchto žadatelů vymezen nikoli pouze z hlediska jejich státní příslušnosti, ale i z hlediska povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu. To znamená, že místní příslušnost velvyslanectví, a tedy i případná kvóta stanovená nařízením vlády, je založena jak státní příslušností státu v obvodu velvyslanectví, tak i povolením k dlouhodobému či trvalému pobytu na území, které obstarává dané velvyslanectví. Vietnamští občané, kteří dlouhodobě či trvale pobývají v zahraničí, tedy mohou podat žádost v zemi, v níž pobývají, a to bez omezení kvótami stanovenými pro Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Žalobce podotkl, že přístup naznačený správními orgány, tedy nepřijímat vietnamské státní příslušníky na nekvalifikovanou práci, by byl hrubě diskriminační. 6. Rozhodnutí správních orgánů žalobce označil za nepřezkoumatelná pro nedostatek ve výkladu neurčitého právního pojmu „zájem České republiky“. Namítal, že rozhodnutí neobsahují žádné úvahy o tom, co je zájem České republiky. Správní orgán prvního stupně tento pojem nijak nevyložil, pouze odkázal na nařízení vlády. Žalobce dodal, že shodnou námitku uplatnil v odvolání, ale žalovaný se s ní nevypořádal a pouze zopakoval odkazy na nařízení vlády. 7. Žalobce dále namítal porušení rovnosti před zákonem a zásady rozhodování skutkově podobných věcí shodně. Zástupkyni žalobce je totiž známo, že správní orgán prvního stupně po celou dobu platnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb. dosud běžně vydával zaměstnanecké karty občanům Vietnamu, kteří na území České republiky pobývali na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Žalovaný neodůvodnil, co jej vedlo ke změně správní praxe, a tedy není postaveno najisto, na jaké případy tato změna postupu dopadá a na jaké nikoli. Taková situace podle názoru žalobce otevírá prostor pro libovůli správního orgánu. 8. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, a ze dne 19. 4. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024-37. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření předně odkázal na část důvodové zprávy k nařízení vlády č. 220/2019 Sb., podle které jsou v nastavení kvót v některých případech zohledněna i bezpečnostní rizika spojená s imigrací z daného regionu. Dodal, že zájem České republiky na pracovní migraci z Vietnamu je z důvodu minimalizace bezpečnostních rizik plynoucích z nekontrolovaného přílivu nekvalifikované pracovní síly omezen na kvalifikované zaměstnance v programech k tomu určených. Dále poznamenal, že v případech, kdy jsou stanoveny kvóty pro ekonomickou migraci pro určitou zemi, nelze ignorovat úmysl státu omezit příliv nekvalifikovaných pracovníků z dané země a akceptovat postup žalobce a dalších osob jednajících stejně, spočívající v podání žádosti o změnu účelu pobytu krátce po příjezdu na území České republiky. Žalovaný měl za to, že žalobce nenaplnil cíl zvýšit studiem svou kvalifikaci. Pobyt žalobce nebyl nežádoucí od počátku, stal se jím až poté, kdy žalobce projevil svůj úmysl neplnit původně požadovaný účel pobytu, ale vykonávat zde právě nežádoucí nekvalifikovanou práci. Podle žalovaného úmysl žalobce neplnit nadále povolený účel pobytu vyplývá právě z podané žádosti o zaměstnaneckou kartu. V případě pobytů za účelem studia nemá stát možnost omezit počet vstupů za tímto účelem stanovením kvót, nelze však připustit, aby se využití této skutečnosti stalo efektivním nástrojem eliminace kvót stanovených pro pracovní migraci. 10. K námitce týkající se potřebné doby setrvání na území České republiky pro získání trvalého pobytu žalovaný sdělil, že v řízení o dlouhodobém pobytu cizince nelze kalkulovat s vidinou získání trvalého pobytu a bez ohledu na splnění dalších zákonných podmínek pobytové oprávnění udělit. Podotkl, že cizinec, který vstoupí na území za účelem studia, se má věnovat primárně tomuto studiu, a nikoli zaměstnání, které může být pouze činností vedlejší. Žalovaný dále uvedl, že ža