7 As 33/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Ca 123/2008- 36 - text  8 Ca 123/2008-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: C. J. G. S., nar. 11. 6. 1973, trvale XXX, zastoupen Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. S-MHMP 172236/2007 ze dne 10. 1. 2008, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č.j. S-MHMP172236/2007 ze dne 10. 1. 2008, kterým bylo zamítnuto rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007, č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že matka žalobce I. E. S. sice nabyla narozením československé státní občanství po otci, neměla však ke dni 1. 1. 1969 a ani před tímto datem trvalý pobyt na území České republiky. Její otec sice měl trvalý pobyt na území České republiky, avšak její matka, T. S., rozená S. R.-T., nikdy na území České republiky trvalý pobyt neměla. Žalovaný konstatoval, že tím nebyly splněny podmínky podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. a dospěl k závěru, že matka žalobce byla ke dni narození žalobce státní občankou Československé socialistické republiky, nebyla však současně státní občankou České nebo Slovenské socialistické republiky, neboť ke dni 1. 1. 1969 nenabyla státní občanství žádné z republik tvořících československou federaci a ani si republikové státní občanství později sama nezvolila. Žalobce proto narozením nenabyl státní občanství České socialistické republiky, a tedy se ke dni 1. 1. 1993 nemohl stát státním občanem samostatné České republiky. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce rozporoval výklad ust. § 3 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb., o zásadách nabývání a pozbývání státních občanství, ve znění pozdějších předpisů, ohledně institutu „posledního trvalého pobytu rodičů na území“. Uvedl, že při výkladu právních předpisů ohledně republikového občanství je nezbytné vykládat v případě možnosti vícerého výkladu tak, že je třeba vždy volit tu variantu, která svědčí určení republikového občanství oproti jeho neurčení. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že jsou obdobné těm, které žalobce uplatnil v odvolacím správním řízení a zdůraznil, že nesdílí názor žalobce, že pojem „trvalý pobyt rodičů“ je třeba vykládat jako pobyt obou, resp. jednoho z nich, pokud druhý nikdy pobyt na území jedné z republik neměl. Navrhl zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007, č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb. postupoval s odkazem na ust. § 1 odst. 2 cit. zákona nejprve podle právní úpravy účinné v době narození žalobce, tedy podle zákona č. 39/1969 Sb. Ze spisového materiálu vyplývá, že otec žalobce C. F. G. R. byl v okamžiku narození žalobce stáním občanem Chile, a tedy pro určení, zda žalobce nabyl narozením státního občanství České socialistické republiky, je podle ust. § 8 odst. 4 cit. zákona rozhodné státní občanství matky žalobce I. E. S. v okamžiku narození žalobce. Matka žalobce se narodila dne 18. 5. 1946 v Santiago de Chile, Chile. Ke sni jejího narození bylo nabývání československého státního občanství upraveno v ust. § 28 všeobecného občanského zákoníku z roku 1811, podle něhož nabývaly manželské děti narozením československého občanství, pokud je měl v okamžiku jejich narození otec. Ze spisu vyplývá, že otec paní I. E. pan O. S. byl ke dni narození dcery československým státním občanem, a tedy I. E. S. narozením nabyla československého občanství. Ke dni vzniku československé federace dne 1. 1. 1969 nabyli českoslovenští občané vedle státního občanství československého též státní občanství jedné z republik. Podmínky pro nabytí republikových státních občanství upravoval zákon č. 391/69 Sb. ohledně státního občanství České socialistické republiky a zákon č. 206/19689 Sb. ohledně státního občanství Slovenské socialistické republiky. Rozhodujícím kritériem pro určení republikového státního občanství bylo podle obou zákonů místo narození na území jedné z republik, které tvořily federaci. Československý občan narozený v cizině, u něhož nebylo možno určit republikové státní občanství podle místa narození na území jedné z republik, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství té z republik, tvořících federaci, na jejímž území byl k 1. 1. 1969 přihlášen k trvalému pobytu. Pokud k trvalému pobytu na území federace přihlášen nebyl, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství republiky, na jejímž území měl trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Československý občan, který se narodil v cizině, a nikdy neměl trvalý pobyt na území federace, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství jedné z republik za předpokladu, že na jejím území měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny jeho rodiče. Matka žalobce I. E. S. neměla ke dni 1. 1. 1969 a ani před ním trvalý pobyt na území České republiky. Ze spisového materiálu vyplynulo, že otec I. E. S. pan O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci Kostěnice, okres Pardubice, tedy měl trvalý pobyt na území České republiky. Matka I. E. S., paní T. S., roz. S. R.-T., jež byla rovněž československou státní občankou, však na území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla. Žalovaný nesdílí názor žalobce, že pojem „pobyt rodičů“ je třeba vykládat jako pobyt obou rodičů nebo pouze jednoho z nich, pokud druhý rodič nikdy pobyt na území jedné z republik neměl. Vychází zde ze skutečnosti, že v textu ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. zákonodárce výslovně formuloval pro nabytí republikového státního občanství alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoli trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana narozeného v cizině. Požadavek zákona tedy zahrnuje oba rodiče, nikoliv pouze jednoho z nich. Postačovalo-li by k určení republikového státního občanství splnění uvedené podmínky pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace aplikovaného ustanovení odlišná, jak vyplývá např. ze srovnání s dikcí užitou v ustanovení § 8 odst. 2 - 4 zákona. Jestliže by správní orgán přistoupil na možnost, že pojmem „rodiče“ je míněn i jeden rodič, pak by v případech, kdy jeden z rodičů československého občana měl poslední trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý z rodičů na území Slovenské socialistické republiky, nabyl tento československý státní občan státní občanství obou republik, které federaci tvořily, neboť ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 39/1969 Sb., a ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 206/1968 Sb., jsou co do stanovených kritérií pro nabytí republikového státního občanství identická. Možnost nabytí státního občanství obou republik však zákonodárce zcela vylučuje v ust. § 13 zák. č. 39/1969 Sb. Z uvedeného vyplývá, že v praxi by bylo nutno aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona na jednotlivé státní občany odlišnými způsoby. Z textu zákona však možnost takového postupu nevyplývá a žalovaný ani nepředpokládá, že by toto bylo úmyslem zákonodárce. Žalovaný souhlasí s argumentací žalobce, že kritéria určení republikového občanství směřovala k tomu, aby tohoto státního občanství nabylo maximální množství osob. Současně je však třeba přihlédnout k tomu, že oba právní předpisy upravující nabývání republikových státních občanství vzaly již při svém vzniku v úvahu eventualitu, že bude existovat skupina československých státních občanů narozených v cizině, u nichž nebude možno podle stanovených kritérií republikové státní občanství určit. Proto obě právní úpravy umožňovaly těmto československým občanům zvolit si státní občanství jedné z republik prohlášením. Tato možnost volby, kterou matka žalobce nevyužila byla dána po celou dobu účinnosti citovaných právních předpisů, tedy až do dne 31. 12. 1992. Žalovaný dále uvedl, že ustanovení § 2 výnosu Ministerstva vnitra a životního prostředí České socialistické republiky ze dne 7.6.1988, č.j. VS/3-50/185/88, na které žalobce odkázal, při zjišťování státního občanst