— Nejvyšší správní soud

9 Ca 262/2009- 52 - text 9 pokračování 9Ca 262/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Amcor Flexibles Skřivany s.r.o., se sídlem Skřivany, Tovární 67, IČ 25265717, zastoupen Mgr. Danielem Kauckým, advokátem, se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí ČR, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2009 č.j. 5107/550/09-Hd, 47793/ENV/09 t a k t o: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále je „ČIŽP“) ze dne 12.5.2009 č.j. ČIŽP/45/IPP/SR02/0803474.004/09/KRC, kterým byla žalobci uložena pokuta za provozování zařízení na potisk potravinářských fólií umístěného v provozovně Skřivany v době od 19.2.2008 do 22.1.2009 bez platného integrovaného povolení (výrok I.), a kterým byla dále též společnosti uložena pokuta za neohlášení údajů do integrovaného registru znečišťování o přenosech odpadů z provozovny Skřivany za rok 2007 do 31.3.2008 (výrok II.), a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v podané žalobě vznesl námitky proti rozhodnutí žalovaného, jímž zamítl odvolání žalobce proti výroku I. rozhodnutí ČIŽP a napadené prvoinstanční správní rozhodnutí co do výroku I. potvrdil. Žalobce se skutkovými a právními závěry správních orgánů obou stupňů v tomto rozsahu nesouhlasil (výrok I. prvoinstančního správního rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím žalovaného) a poukázal na to, že podle § 6.7 přílohy č. 1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečišťování, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen zákon o integrované prevenci) spadá do působnosti uvedeného zákona zařízení pro povrchovou úpravu látek, předmětů nebo výrobků používající organická rozpouštědla, zejména provádějící apretutu, potiskování, pokovování, odmašťování, nepromokavou úpravu, úpravu rozměrů, barvení, čištění nebo impregnaci, o spotřebě organického rozpouštědla větší než 150 kg za hodinu nebo větší než 200 tun za rok. Zákon sám pojem spotřeba organických rozpouštědel nedefinuje, stejně jako nedefinuje, co je organické rozpouštědlo, neboť je především zákonem procesního charakteru, který mimo jiné slučuje právní úpravu otázek životního prostředí upravovanou jinak ve zvláštních tzv. složkových právních předpisech, čímž je zabezpečen integrovaný výkon státní správy v dané oblasti s výjimkou pojmů uvedených v § 2 a změn vyjmenovaných v § 48 až 57. Zákon o integrované prevenci sám nedefinuje pojmy používané v tzv. složkových zákonech, navíc podle § 46 odst. 4 platí, že pokud zákon o integrované prevenci nebo předpisy vydané k jeho provedení nestanoví jinak, postupuje se podle zvláštních právních předpisů, tedy podle zmíněných složkových zákonů, včetně zákona o ochraně ovzduší a právních předpisů jej provádějících. Pojem spotřeba organických rozpouštědel a pojmy s ním související totiž definuje a pro účely relevantního správního rozhodování je tak třeba použít právě zákon o ochraně ovzduší, resp. předpisy jej provádějící, konkrétně § 2 písm. n) zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 86/2002 Sb.), resp. ust. § 2 písm. i), písm. m) a písm. n) vyhlášky č. 355/2002 Sb., (dále jen „vyhláška“). Dále žalobce poukázal na znění ust. § 2 písm. m) vyhlášky, ust. § 2 písm. n) téže vyhlášky a ust. § 2 písm. o) citované vyhlášky. Podle žalobce je tak patrno, že vyhláška používá jak pojmu regenerovaný (§ 2 písm. m), tak pojmu recyklovaný (§ 2 písm. n), a to nikoli jako synonyma, ale naopak jako termíny s vlastním odlišným významem. Pojem regenerovaný přitom používá ve smyslu oddělených, separovaných, tedy nikoli ve významu recyklovaný, obnovený či znovuvytvořený, jak mylně v rozhodnutí uvádí žalovaný. Žalobce proto tvrdil, že za určitých podmínek, jako je tomu v daném případě, je spotřeba organických rozpouštědel určitého zdroje nižší než vstup organických rozpouštědel do tohoto zdroje. V daném případě je rozhodným faktorem pro určení kategorie zdroje zařízení hodnota projektované spotřeby organických rozpouštědel v zařízení provozovaného při svém projektovaném výkonu, a to jako hodnota pro dané zařízení limitní. Projektovaná spotřeba organických rozpouštědel předmětného zdroje, jak vyplynulo ze žalobcem předložených listin, je přitom nižší než 200 tun za rok, resp. nižší než 150 kg za hodinu. V daném případě totiž dochází k regeneraci, tj. separaci organických rozpouštědel z odpadních produktů za účelem jejich dalšího technického a komerčního využití způsobem obdobným jako paliva ve smyslu ust. § 2 písm. o) vyhlášky. Hodnota spotřeby organických rozpouštědel ve smyslu bodu 6.7. přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci je tedy nižší než hodnota jejich vstupu. S uvedenou argumentací žalobce se však správní orgány, ani žalovaný, i přes její uplatnění a doložení příslušnými listinami ve správním řízení, v podstatě nezabývaly, nevypořádaly se s ní a neprovedly ani relevantní dokazování a skutková zjištění. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně podle § 78 odst. 2 s.ř.s. rozsudkem od uložené pokuty upustil, popř. ji snížil. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na znění ust. § 42, § 16 odst. 2 a § 37 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 4 písm. b) zákona o integrované prevenci. Konstatoval, že rozlišení, která zařízení jsou podřízená tomuto zákonu, je dáno v příloze 1 zákona, přičemž zásadní otázkou v předmětné věci je stanovení, zda provozovna Skřivany dosahuje limitních hodnot a zda tedy je od 1.11.2007 povinen provozovat ji pouze na základě integrovaného povolení. Žalobce provozuje v závodě Skřivany zařízení na potisk potravinových folií, toto zařízení je podle názoru žalovaného nesporně zařízením podle bodu 6.7 přílohy 1 zákona o integrované prevenci. Právě k otázce spotřeby organických rozpouštědel bylo zaměřeno napadené rozhodnutí a i podaná žaloba k tomu směřuje. Při potiskování potravinových folií je užito jisté množství rozpouštědel, tato při provozu zdroje jednak z malé části uniknou do ovzduší a značná část je spalována. Žalobce zpochybňuje, že toto spálené množství ředidla se rovněž započítává do spotřeby organického rozpouštědla. Podle žalovaného je naprosto nepochybné, že do spotřeby organického rozpouštědla je nutno zahrnout veškeré spotřebované množství a není dán žádný důvod proto, aby bylo množství spáleného rozpouštědla odečítáno. K tomu poukázal na poznámku k příloze 1 zákona o integrované prevenci s tím, že projektovaná výrobní kapacita není známa, proto správní orgány obou stupňů vycházely ze skutečně spotřebovaného množství těkavých organických látek (VOC), které bylo za rok 2008 vyšší než 200 tun a za rok 2007 činilo 394 tun bez započítání obsahu VOC v nakupovaných tiskařských barvách. Je tedy zřejmé, že limitní hodnota 200 tun rozpouštědla za rok daná v příloze 1 k zákonu o integrované prevenci bod 6.7 je překračována, a proto žalobce spadá pod působnost tohoto zákona a měl toto zařízení provozovat od 1.11.2007 pouze na základě integrovaného povolení. Nesplnění této povinnosti je správním deliktem a pokuta tak byla uložena v souladu se zákonem. Žalovaný poukázal na to, že pokuta byla udělena za období od 19.2.2008 do 22.1.2009, přičemž toto zařízení bylo provozováno i v době od 1.11.2007 do 18.2.2008, za toto období však již společnosti byla uložena pokuta předchozím rozhodnutím ČIŽP ze dne 21.5.2008, které bylo v odvolacím řízení žalovaným potvrzeno rozhodnutím ze dne 5.8.2008. Žalovaný připustil, že zákon integrované prevence je zákonem, který řeší procesní postupy v řízeních vedených podle tohoto zákona, nicméně v příloze č. 1 udává konkrétní průmyslové činnosti a konkrétní limitní hodnoty pro zařazení zařízení pod působnost tohoto zákona a toto rozlišení je dostatečně podrobné a srozumitelné. Není proto důvod užívat v daném případě předpisy na úseku ochrany ovzduší, neboť zákon o integrované prevenci danou záležitost řeší. Dále žalovaný poukázal na § 2 písm. m) vyhlášky s tím, že gramatickým výkladem lze dospět k závěru, že jenom to množství rozpouštědla, které je regenerováno ve smyslu, jaký toto slovo skutečně má, tedy znovuvytvořeno, obnoveno, se do celkové spotřeby nezahrnuje. Takový výklad je logický, neboť toto množství bude zahrnuto do dalšího jiného vstupu při další či jiné činnosti. Nemá význam odečítat organické sloučeniny, které se z výroby nevrací a jsou připraveny k novému užití. Pokud se při výrobě rozpouštědla spálí, nelze hovořit o regeneraci rozpouštědla k opakovanému využití. Jedná se o spálení vstupující suroviny,