2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

10 A 195/2010- 79 - text 7 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: UNICOS o. s., se sídlem Šítkova 233/1, Praha 2, IČ 26567482, zast. Mgr. Michalem Trkalem, advokátem, se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, za účasti: a) Ochranná asociace zvukařů – autorů, o. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, IČ 26630192, zast. Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, b) Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, IČ 60166916, zast. Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, c) DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, občanské sdružení, se sídlem Krátkého 1, Praha 9, IČ 65401875, d) Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem Čs. armády 20, Praha 6, IČ 63839997, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 26. 5. 2010 čj. MK 7837/2010/OLP, t a k t o : I. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 26. 5. 2010 čj. MK 7837/2010 OLP a rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 19. 1. 2010 zn. MK 885/2010 OAP se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.712, Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Michala Trkala, advokáta. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí ministra kultury uvedeného v záhlaví, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 19. 1. 2010 č.j. MK 885/2010 OAP a toto rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím Ministerstva kultury bylo ve výroku I zastaveno pro zjevnou právní nepřípustnost řízení o žádosti žalobce o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv v části týkající se práva na odměnu podle § 25 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), u autorů počítačových programů včetně jejich derivátů a překladů a ve výroku II byla zamítnuta žádost žalobce o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv ve zbývající části týkající se práva na odměnu podle § 25 autorského zákona, pokud jde o veškeré části počítačových programů, včetně děl slovesných, hudebních, audiovizuálních, fotografických a vyjádřených postupem podobným fotografii, dílo kinematografické, dílo výtvarné a dílo kartografické, pokud je začleněno do počítačového programu a bylo za tím účelem vytvořeno. Žalobce v žalobě namítá, že rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť prvním výrokem odmítá vůbec se věcí zabývat, avšak ve druhém výroku, ačkoliv zdůrazňuje, že se jedná o taková autorská díla, která jsou součástí počítačových programů (a jako součást nejsou samostatným předmětem práv) a byla zvlášť za tímto účelem vytvořena, dospívá k názoru, že zde již kolektivní správa je vykonávána jinými subjekty. Tím je tedy jednoznačně připuštěno, že se jedná o způsobilý předmět ochrany, což vyvrací konstrukci zjevné právní nepřípustnosti požadavku žalobce. Žalobce uvádí, že řízení bylo od počátku zaměřeno tak, že se správní orgán zaměřil pouze jednostranně na důvody pro zamítnutí žádosti a vyhnul se tak meritornímu řešení věci. Z rozsahu, jaký věnoval odůvodnění, proč se domnívá, že se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou, je zřejmé, že pokud by se skutečně jednalo o zjevně právně nepřípustný požadavek, nebylo by třeba, vzhledem ke zřejmosti tvrzené nepřípustnosti, zabývat se natolik odůvodňováním svého právního názoru. Žalobce rovněž považuje za nesprávné rozdělení na dva výroky, a to procesně i logicky. Procesní důvod spočívá v tom, že zastavení není rozhodnutím ve věci a názor na zjevnou právní nepřípustnost je v tomto případě vyhýbání se meritornímu rozhodnutí ve věci. Pokud byl správní orgán přesvědčen o právní správnosti svého právního názoru, nic nebránilo rozhodnout ve věci samé a vydat dva zamítavé výroky. Žalobce uvádí, že posouzení správnosti prvního výroku stojí na zodpovězení otázky, zda autorovi počítačového programu svědčí právo na tzv. náhradní odměnu podle § 25 autorského zákona. Ta se odvíjí od úvahy, zda je autor počítačového programu autorem z hlediska autorského zákona a v jakém postavení, když jednoznačný závěr je takový, že autor počítačového programu autorem je a jeho postavení je rovnocenné s autorem díla literárního. S názorem, že autorovi počítačového programu právo na náhradní odměnu nesvědčí, žalobce v žalobě obsáhle polemizuje. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že argumenty uvedené v žalobě jsou totožné s argumenty uvedenými v rozkladu, se kterými se proto již vypořádal ministr kultury žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný proto setrvává na skutkových a právních závěrech Ministerstva kultury a ministra kultury, jak jsou uvedeny v odůvodnění prvoinstančního a druhoinstančního rozhodnutí, a proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. V replice k tomuto vyjádření žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 74/2007-55, z něhož vyplývá, že za zjevně právně nepřípustnou je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. Tento předpoklad není v daném případě naplněn, neboť k odůvodnění nepřípustnosti žádosti bylo třeba poměrně rozsáhlé (nikoliv však přesvědčivé) právní konstrukce, nehledě na provedené dokazování. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 19. 10. 2009 byla Ministerstvu kultury doručena žádost žalobce o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy. Kromě jiného je v žádosti uvedeno vymezení práv, která mají být kolektivně spravována, takto: právo podle § 96 odst. 1 písm. a) bod 3 autorského zákona, tedy právo na odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu nebo jiného záznamu přenesením jeho obsahu pomocí přístroje na nenahraný nosič takového záznamu - § 25 odst. 1 písm. b). Jako vymezení předmětů práv je uvedeno následující: předmětem práv, jež hodlá žadatel spravovat, jsou počítačové programy jak ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona ve smyslu jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora jako dílo literární slovesné, tak ve smyslu § 2 odst. 2 autorského zákona jako dílo původní ve smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Předmětem práce jsou dále veškeré části počítačových programů, včetně děl slovesných, hudebních, audiovizuálních, fotografických a vyjádřených postupem podobným fotografii, dílo kinematografické, dílo výtvarné a dílo kartografické, pokud je začleněno do počítačového programu a bylo za tímto účelem vytvořeno. Předmětem práv jsou dále veškeré deriváty počítačových programů, včetně jejich překladů. Dne 19. 1. 2010 vydalo Ministerstvo kultury rozhodnutí zn. MK 885/2010 OAP, kterým bylo rozhodnuto tak, jak již bylo uvedeno shora. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Ministerstvo kultury uvedlo, že z ust. § 25 autorského zákona vyplývá, že toto ustanovení přiznává autorům právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní a vlastní vnitřní potřebu. Dle § 30 odst. 1 autorského zákona se za užití díla nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak. Pokud jde o počítačový program, autorský zákon stanoví jinak, a to v § 30 odst. 3, podle kterého je užitím podle autorského zákona (tj. není užitím pro osobní potřebu) užití počítačového programu i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby včetně zhotovení rozmnoženiny takových děl pro takovou (osobní) potřebu. Jinými slovy v případě počítačového programu nepřísluší autorovi právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní nebo vlastní vnitřní potřebu podle § 25 autorského zákona. Rozmnoženiny počítačového programu může kromě autora pořizovat pouze oprávněný uživatel, který je vymezen v § 66 odst. 6 autorského zákona. V souvislosti s pořizováním takovýchto rozmnoženin autorovi počítačového programu ovšem v žádném případě nepřísluší odměny podle § 25 autorského zákona. Pokud ust. § 25 odst. 1 autorského zákona odkazuje na § 30 jako celek, je nutno zohlednit i výjimky obsažené v § 30 a řádně rozlišit případy, kdy se jedná o volné užití díla ve smyslu autorského zákona a kdy naopak zákonodárce stanovil, že využití pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby je využitím ve smyslu autorského zákona (tzn. není volným použitím). Právo na odměnu podle § 25 autorského zákona se vztahuje pouze na taková ro