1 As 30/2015 — Nejvyšší správní soud

9 A 32/2017- 44 - text 12 pokračování 9A 32/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: L. Z. zastoupený advokátkou Mgr. Barborou Kölblovou se sídlem Tyrše a Fügnera 685, Říčany proti žalovaný: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem Štěpánská 15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2016 č.j. ČOI 128105/16/O100 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského a Hlavního města Prahy ze dne 30. 8. 2016 č.j. 10/0263/16/45 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení § 5 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona, dále za porušení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 20 odst. 1 písm. d) téhož zákona, a též za porušení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kterým byla naplněna skutková podstata správního deliktu uvedeného v § 20 odst. 2 písm. a) téhož zákona. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta za porušení § 5 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustil tím, že spotřebitelce M. Č. neposkytl před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 9. 2012 č. PH-345-2012 (dále jen „Smlouva“) s dostatečným předstihem v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2 tohoto zákona. Dále žalobce porušil § 6 odst. 1 téhož zákona, kterého se dopustil tím, když ve Smlouvě neuvedl informace stanovené v příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně druh spotřebitelského úvěru, výpůjční úrokovou sazbu, informaci o právu obdržet kdykoliv bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření, je-li zahrnuto umoření jistiny spotřebitelského úvěru s pevně stanovenou dobou trvání, informaci o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno a dalších podmínkách pro výkon tohoto práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok dle § 11 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i o částce úroku splatné za den, informaci o právu na předčasné splacení spotřebitelského úvěru, o případném právu věřitele na náhradu nákladů a o způsobu jejich stanovení, informaci o možnosti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů prostřednictvím finančního arbitra a označení dozorového orgánu. Žalobce byl dále shledán vinným porušením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustil tím, že před uzavřením Smlouvy neposoudil s odbornou péčí schopnost spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr. 3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce namítl, že předsmluvní informace byly spotřebitelce poskytnuty ústně paní E. S. a současně jí byly poskytnuty i v písemné podobě, spotřebitelka je však odmítla převzít. Závěr správního orgánu I. stupně o porušení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru označil žalobce za nesprávný, neboť způsob stanovení úroku a jeho splácení společně s jistinou, který byl sjednán ve smlouvě, byl v souladu se zákonem. Jeho výše nebyla nepřiměřená s ohledem na skutečnost, že se jednalo o nezajištěnou nebankovní půjčku. Ujednání, kdy jsou úroky stanoveny pevnou částkou, je zcela běžné a nelze z něj dovozovat jinou úrokovou sazbu, než jaká byla mezi účastníky sjednána. Také splatnost takto stanovených úroků, které se stávají součástí jistiny, je zcela běžná a nelze ji přičítat k tíži žalobce. Ten před uzavřením smlouvy odpovídajícím způsobem s odbornou péčí zhodnotil schopnost spotřebitelky úvěr splácet, a to na základě vyplněného formuláře žádosti o úvěr, výpisů z insolvenčního a živnostenského rejstříku a z katastru nemovitostí. Jinou možnost, jak úvěruschopnost spotřebitelky zjistit, žalobce neměl. Vycházel z její žádosti o úvěr a z předložených dokladů, z nichž vyplývalo, že je schopna úvěr splácet. Hodnocení věrohodnosti předložených podkladů není úkolem poskytovatele půjčky, jemuž rovněž nelze přičítat k tíži, že ne všichni žadatelé o úvěr předkládají podklady odrážející jejich skutečnou situaci. Žalobce učinil vše, co mu zákon ukládá. Připustil, že informace dle příloh zákona o spotřebitelském úvěru nebyly poskytnuty tak, jak zákon předpokládá, nicméně spotřebitelka měla před podpisem smlouvy všechny relevantní informace, byť ne ve stanovené formě. Dále poukázal na to, že je podnikající fyzickou osobou a že výše uložené pokuty přesahuje výši poskytnutého úvěru. Protože již v oboru finančního poradenství nepodniká, odpadla preventivní složka sankce. 4. Žalovaný v rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že správní orgán I. stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění a nepochybil ani při právním hodnocení, tedy v závěru, že se žalobce dopustil správních deliktů uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí, které mu byly bezpečně prokázány. Žalovaný neshledal ani žádnou procesní vadu s dopadem na zákonnost a správnost prvostupňového rozhodnutí. K porušení § 5 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uvedl, že předsmluvní fáze byla v době spáchání předmětného deliktu upravena v § 5 uvedeného zákona a věřiteli byla uložena povinnost poskytnout spotřebiteli informace dle přílohy č. 2 daného zákona v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy (či závazným návrhem na její uzavření). Dle § 22 odst. 5 téhož zákona pak bylo důkazní břemeno přeneseno na věřitele – pokud neprokáže, že informace spotřebiteli řádně poskytnul, má se za to, že stanovenou povinnost nesplnil. Pouhé tvrzení o ústním poskytnutí předmětných informací a o tom, že v písemné podobě je spotřebitelka odmítla přijmout, nepokládal žalovaný za dostatečný důkaz toho, že spotřebitelka skutečně všechny informace obdržela. Žalobce si měl být jako profesionál v oboru vědom svých zákonných povinností i toho, že poskytnutí předsmluvních informací v náležité formě bude muset být schopen následně prokázat. 5. K porušení § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalovaný uvedl, že úroková sazba slouží jako jeden ze základních parametrů umožňujících porovnat mezi sebou různé úvěrové produkty. Informace o její výši tedy nemůže být stanovena libovolně, ale pouze v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, který ji v § 3 písm. l) definoval jako úrokovou sazbu vyjádřenou jako pevnou nebo pohyblivou procentní sazbu uplatňovanou ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru. Aby uvedená informace vyhovovala zákonu, musí být vztahována k období 1 roku a též musí být vyjádřena v procentech. Při jejím určování muselo být také bráno v úvahu, že čerpaná výše úvěru vzhledem k tomu, že spotřebitel dluh průběžně splácí, nezůstává po celou dobu trvání úvěru shodná s počáteční výší úvěru. Byť je pravdou, že 25 % z částky 40 000 Kč je 10 000 Kč a vynásobením uvedené částky počtem 10 let dostaneme částku 100 000 Kč, kterou žalobce ve smlouvě deklaroval jako vyčíslený smluvní úrok, dle zákonné definice je zřejmé, že výpůjční úroková sazba vypočítaná dle matematických pravidel se hodnotě 25 % nerovná. 6. K porušení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalovaný konstatoval, že povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů byla do českého právního řádu zavedena jako součást transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice č. 2008/48/ES“). V této souvislosti žalovaný citoval bod 26 preambule této směrnice a dále uvedl, že základem procesu posouzení úvěruschopnosti by mělo být porovnání aktuálních příjmů a výdajů spotřebitele. Je také nutno v co nejširší možné míře vycházet z údajů určitým způsobem ověřených či podložených dalšími doklady nad rámec pouhých prohlášení spotřebitele. Na tomto místě žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č.j. 1 As 30/2015 – 39 a uvedl, že je nutné mít na paměti, že zákon o spotřebitelském úvěru v § 22 odst. 5 konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že věřitel povinnost dle § 9 odst. 1 nesplnil, není-li prokázán opak. Je to tedy věřitel, kdo nese důkazní břemeno. Dle mínění žalovaného spotřebitelka M. Č. pravděpodobně patřila do kategorie spotřebitelů, které měl zákonod