7 Ads 435/2019 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 5/2018- 74 - text 7 9Ad 5/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Ekomontec CZ s.r.o., IČO: 03298698 se sídlem náměstí 14. Října 1307/2, 150 00 Praha 5, zastoupen Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2018, č. j.: MPSV-2017/233347-422/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) zrušil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – generálního ředitelství (dále též „úřad práce“) ze dne 21. 9. 2017, č. j.: UPCR-2017/82621/1, jímž nebylo povoleno posečkání úhrady kauce dle § 60b odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) formou splátkového kalendáře ve smyslu § 156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a řízení zastavil. 2. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplynulo, že je žalobce na základě rozhodnutí úřadu práce ze dne 8. 2. 2016, č. j.: MPSV-UP/48708/15/ÚPČR/9, oprávněn zprostředkovávat zaměstnání do zahraničí podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Na základě rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 3. 2016, č. j.: UPCR-2016/20550/4 je žalobce oprávněn zprostředkovávat zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti taktéž na území České republiky. 3. Účinností zákona č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 206/2017 Sb.“) vznikla žalobci povinnost poskytnout kauci podle § 60b odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a to do 3 měsíců od nabytí účinnosti zákona č. 206/2017 Sb., tedy do 29. 10. 2017. Žalobce dne 14. 9. 2017 požádal úřad práce o povolení úhrady kauce formou splátkového kalendáře dle § 156 daňového řádu. Žádosti úřad práce nevyhověl, o čemž byl žalobce informován dopisem ze dne 21. 9. 2017, č. j.: UPCR-2017/82621/1. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 5. 10. 2017 odvolání k žalovanému. Dne 27. 10. 2017 žalobce řádně složil předmětnou kauci na účet úřadu práce. Žalovaný o odvolání rozhodl tak, že rozhodnutí úřadu práce zrušil, neboť dospěl k závěru, že úřad práce pochybil, když rozhodl meritorně (navíc formou, která neměla předepsané náležitosti – dopisem) o nevyhovění žádosti žalobce, ačkoliv bylo zřejmé, že této žádosti ani nelze vyhovět v důsledku právní úpravy, neboť se jedná o zjevně právně nepřípustnou žádost, resp. podání. Jelikož kauce není daňovou povinností ve smyslu hmotněprávním, ale podmínkou udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, na kterou nelze aplikovat § 156 daňového řádu, bylo na první pohled evidentní, že žalobce žádá o přiznání institutu, který právní úprava neumožňuje. Zmínil též, že důvodem pro zastavení řízení by bylo i uhrazení celé kauce žalobcem v řádném termínu. II. Argumentace žalobce 4. Žalobce v podané žalobě nesouhlasil se způsobem rozhodnutí žalovaného i se způsobem, jakým žalovaný vypořádal jeho odvolací námitky. 5. V prvním žalobním bodě tvrdil, že je zamítnutí odvolání a zastavení řízení žalovaným v rozporu s obsahem spisového materiálu. Žalovaný došel k mylnému závěru, že žalobce podal zjevně právně nepřípustnou žádost, když požadoval uplatnění institutu, jehož využití právní úprava v daném případě neumožňuje. Žalobce spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí jednak v absenci uvedení důvodu zastavení řízení ve výroku rozhodnutí, jednak v rozporu závěru žalovaného o zjevné nepřípustnosti žádosti s daňovým řádem a zákonem č. 206/2017 Sb. Žalobce přitom poukazoval na skutečnost, že samotná právní úprava kauce obsažená v § 60b zákona o zaměstnanosti odkazuje na daňový řád, na základě čehož má žalobce za prokázané, že kauce je spravována na základě stejných principů jako daně a jiné poplatky, a při její správě lze proto použít totožných institutů, tedy i posečkání, popřípadě rozložení úhrady kauce do splátek (dále také jen „posečkání“). 6. Dle žalobce bylo zastavení řízení žalovaným nezákonné, neboť případná nepřípustnost podání nebyla ze samotného podání zjevná do takové míry, že nebylo třeba provádět dokazování, proto nelze žádost vycházeje z judikatury Nejvyššího správního soudu a doktríny považovat za zjevně právně nepřípustnou a řízení o ní tak zastavit. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný ve věci prováděl dokazování, zjišťoval podstatné okolnosti případu, pročež není možné označit žádost za zjevně právně nepřípustnou. 7. Druhý žalobní bod obsahoval námitky k věcnému posouzení případu žalovaným. Žalobce odmítl názor žalovaného, že není možné kauci rozložit do splátek, ani o takové rozložení žádat. Znovu zdůraznil, že na základě dikce § 60b odst. 4 zákona o zaměstnanosti je třeba spravovat kauci dle daňového řádu, kauce je tedy pro účely daňového řádu daní, z čehož jasně vyplývá i možnost aplikace § 156 daňového řádu, upravujícího institut posečkání. V návaznosti na tuto argumentaci uvedl, že názor žalovaného, že kauce musí být uhrazena jednorázově a její posečkání nelze povolit, nemá oporu v právních předpisech ani judikatuře a je v rozporu se zákonem. 8. V třetím žalobním bodě žalobce zdůraznil za pomoci vybrané judikatury Nejvyššího správního soudu, že pokud nastanou zákonem předvídané podmínky pro povolení splátek daně, správce daně musí splátky povolit. Poukázal na skutečnost, že žalovaného řádně informoval o vážné újmě, která by mu jednorázovou úhradou kauce vznikla, a která by spočívala v téměř jistém zániku jeho podnikání. Stejně tak byl žalovaný informován o skutečnosti, že žalobce částku odpovídající výši kauce nemá k dispozici a není pro něj možné si ji v daném časovém úseku opatřit. Závěrem žalobce zmínil teoretickou možnost budoucího zániku povinnosti kauci hradit. 9. Žalobce navrhl, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Argumentace žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul skutkový stav věci, dosavadní řízení o žádosti a své závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. 11. Dle názoru žalovaného byl postup při vydání napadeného rozhodnutí zcela v souladu s právními předpisy, stejně jako vypořádání námitek žalobce. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl: 12. K prvnímu žalobnímu bodu nejprve konstatoval, že jím vydané napadené rozhodnutí splňuje veškeré náležitosti, které mu daňový řád, jímž se při rozhodování byl povinen řídit, stanoví. Jako odvolací orgán postupoval podle § 116 daňového řádu, podle něhož neměl vzhledem k okolnostem případu jinou možnost, než rozhodnout zvoleným způsobem, tedy rozhodnutí úřadu práce zrušit a řízení zastavit. Rozhodnutí totiž nebylo možné kvůli pochybení úřadu práce potvrdit, nebylo možné jej ani změnit, a to pro jeho nepřezkoumatelnost a nesprávnost spočívající v nesplnění náležitostí, které daňový řád pro rozhodnutí stanoví. Dle názoru žalovaného neexistuje žádný rozpor mezi napadeným rozhodnutím a spisovým materiálem. 13. Pokud se týká námitky, jíž žalobce brojil proti závěru žalovaného o zjevné právní nepřípustnosti žádosti, žalovaný konstatoval, že institut posečkání dle daňového řádu je v případě kauce z povahy věci vyloučen. Žalovaný po zvážení podstaty institutu posečkání dovodil, že jej lze použít pouze ve vztahu k daňové povinnosti. Dle žalovaného však kauci nelze z hmotněprávního hlediska ztotožnit s daňovou povinností, neboť kauce je plněním dobrovolným, jelikož, jak žalovaný vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, se jedná o podmínku pro udělení povolení, přičemž splnění této podmínky záleží pouze na vůli žadatele a s neuhrazením kauce není spojen daňový či jiný dluh. 14. Žalovaný nesouhlasil ani s tím, že při rozhodování prováděl dokazování, čímž byla dle žalobce vyloučena zjevná právní nepřípustnost žádosti. K této námitce žalovaný sdělil, že k dokazování by došlo, posuzoval-li by při rozhodování naplnění podmínek posečkání daně, což v dané věci prováděno nebylo a ani nebylo možné provádět. 15. K námitce nesprávného věcného posouzení případu uvedené v druhém žalobním bodě žalovaný zdůraznil, že možnost využití institutu posečkání u kauce by popírala samotný smysl a účel kauce, protože by tak bylo žadateli umožněno vykonávat činnost bez splnění zákonem požadované podmínky zajištění. Žalovaný vyzdvihl účel kauce, kterým je dle jeho názoru prokázání finanční způsobilosti osoby žadatele o povolení zprostředkovávání zaměstnání a následné zajištění kvality a úspěšnosti existence agentury práce. Žalovaný setrv