9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

10 Af 15/2021- 29 - text 6 10 Af 15/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: SAZKA a.s., IČO: 264 93 993 sídlem Evropská 866/69, 160 00 Praha 6 zastoupena advokátem JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D. et Ph.D. sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 20668/21/5000-10611-712195 z 27. 5. 2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci. 1. Jádrem sporu je ústavnost § 4 písm. a) zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění účinném od 1. 1. 2020, podle nějž sazba daně z hazardních her činí 35 % pro dílčí základ daně z loterií. Sazba této daně byla s účinností od uvedeného dne zvýšena z 23 %, zatímco sazby daně pro ostatní druhy hazardních her zůstaly beze změny: v případě daně z technických her činí rovněž 35 %, u ostatních šesti druhů hazardních her 23 % pro dílčí základ daně. 2. Žalobkyně podala 24. 4. 2020 řádné daňové přiznání, kterým mimo jiné přiznala za první čtvrtletí roku 2020 základ daně z loterií a současně dle § 11 odst. 1 zákona o dani z hazardních her si tuto daň samovyměřila podle sazby 35 %. Takto vyměřená dílčí daň z loterií činila 621 320 735 Kč, celková daň z hazardních her 705 788 278 Kč. Následně 26. 5. 2020 žalobkyně podala opravné daňové přiznání, kterým si daň snížila o 14 000 Kč. Specializovaný finanční úřad ji poté vyzval k odstranění pochybností a žalobkyně mu odpověděla, že daň snížila z důvodu protiústavnosti výše své daňové povinnosti. Správce daně poté dodatečným platebním výměrem z 18. 9. 2020 doměřil žalobkyni daň ve výši 14 000 Kč. 3. Proti tomuto výměru podala žalobkyně odvolání, v němž nijak nezpochybnila skutkovou stránku věci, ale ohradila se proti aplikaci citovaného ustanovení, které považuje za protiústavní. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí s jejím náhledem neztotožnil a zdůraznil, že při své rozhodovací praxi se může pohybovat jedině v mezích zákona. II. Argumentace účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě namítla výhradně to, že daň byla vyměřena na základě zákonného ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil několik požadavků, jimž musí dostát každý daňový zákon, aplikované ustanovení však tyto podmínky nesplňuje. V první řadě nerespektuje obecný princip zdanění, podle nějž se zdaňuje zisk nebo přidaná hodnota. Základem hazardní daně je naopak rozdíl mezi vkladem sázejících do loterie a vyplacenou výhrou, od nějž nelze odečíst náklady na provoz loterie. Skokově zvýšení takového zdanění (v daném případě o 12 %) vytváří rdousící efekt, protože při zachování dosavadních ekonomických parametrů (zisk tvoří jen málo významné procento obratu) se zdaněný subjekt dostává do ztráty, popřípadě do situace, kdy musí zcela zásadně redukovat nebo přestrukturovat rozsah a způsob podnikání. Až z takto zredukovaného zisku se odečtou náklady provozovatele loterie a následně se vypočte daň z příjmů. Zvýšením procentní částky v prvním mezikroku zdanění z necelé čtvrtiny na více než třetinu se poměr celkového zdanění a ponechané hodnoty tomu, kdo ji vytvořil, dostává do tak zásadního nepoměru, že lze hovořit o nepřípustných konfiskačních účincích daně. Zákonodárcem stanovená daň také porušuje princip rovnosti, jelikož se týká pouze jedné oblasti hazardních her, kterou navíc odborníci považují za prakticky společensky neškodnou a nevedoucí k dalším závislostem na hazardu. Daň tak byla stanovena libovolně a bez ohledu na veřejný zájem, což odporuje rovněž požadavku na racionalitu normy. Jediným odůvodněním spotřební daně nebo daně z hazardu může být právě její regulatorní účel. Příjem do státního rozpočtu je pak důsledek takového kroku, ale nemůže být samostatným odůvodněním. V kontextu takto pojatého posuzování racionality normy nemůže zvýšená daňová sazba obstát. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost zákona, neboť tuto kompetenci má jen Ústavní soud. Ten se však napadeným ustanovením zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/20 z 18. 5. 2021 a jako protiústavní je neshledal. Žalovaný dodal, že žalobkyně se podáním dodatečného daňového přiznání snaží otevřeně a zcela účelově vytvořit podklad k opětovnému posouzení věci Ústavním soudem, ačkoli ten se k dané věci již jednoznačně vyjádřil. III. Posouzení věci soudem. 6. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při tom naznal, že žaloba není důvodná. 7. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobkyně již v žalobě a žalovaný ve vyjádření z 22. 9. 2021 s tímto postupem výslovně souhlasili. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009). Provedení důkazu rozhovorem s národním protidrogovým koordinátorem, Jindřichem Vobořilem, považoval soud pro posouzení věci za nadbytečné. 8. Mezi účastníky řízení není spor ani o skutkové okolnosti věci, ani o soulad postupu daňových orgánů s platnou právní úpravou. Sporná je pouze ústavnost aplikovaného zákonného ustanovení. Soud souhlasí se žalovaným, že žalobkyně se v daňovém řízení očividně snažila vytvořit podmínky pro to, aby svou věc dostala ke správnímu soudu a posléze až k Ústavnímu soudu; žalobkyně to ostatně nijak nezastírá. Avšak soud na tom nehledává nic problematického; jestliže žalobkyně považuje předmětné ustanovení za protiústavní a je si jista, že dokáže Ústavní soud o svém názoru přesvědčit, jinou možnost ani neměla. 9. Podle § 4 zákona o dani z hazardních her, ve znění účinném od 1. 1. 2020, sazba daně z hazardních her činí a) 35 % pro dílčí základ daně z loterií, b) 23 % pro dílčí základ daně z kursových sázek, c) 23 % pro dílčí základ daně z totalizátorových her, d) 23 % pro dílčí základ daně z bing, e) 35 % pro dílčí základ daně z technických her, f) 23 % pro dílčí základ daně z živých her, g) 23 % pro dílčí základ daně z tombol a h) 23 % pro dílčí základ daně z turnajů malého rozsahu. Znění tohoto ustanovení před změnou provedenou zákonem č. 364/2019 Sb., kterou žalobkyně považuje za protiústavní, bylo shodné právě až na písmeno a), v němž byla stanovena sazba 23 % pro dílčí základ daně z loterií. 10. Pro posouzení nynější věci považuje soud za stěžejní, že ústavnost (nejen) této změny zákona o dani z hazardních her, přijaté v rámci tzv. daňového balíčku pro rok 2020 za účelem zvýšení příjmů státního rozpočtu, již posuzoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/20 z 18. 5. 2021 k návrhu skupiny 41 senátorů Ústavní soud a naznal, že tato právní úprava namítanou vadou netrpí. 11. Ústavní soud v bodě 102 nálezu s odkazem na řadu svých dřívějších rozhodnutí předeslal, že čl. 11 odst. 5 Listiny vytváří prostor pro ústavně akceptovatelné omezení vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu, kterým je zájem na shromažďování finančních prostředků na zabezpečování různých typů veřejných statků (sp. zn. Pl. ÚS 29/08, bod 40). Posuzování vhodnosti a nezbytnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno v diskreci demokraticky zvoleného zákonodárce potud, pokud dopad daně na osoby nemá „rdousící efekt“ (není extrémně disproporcionální) a dále neporuší princip rovnosti (sp. zn. Pl. ÚS 29/08, bod 49). Jakékoli veřejnoprávní povinné peněžité plnění (daň, poplatek, peněžní sankce) tak nemůže mít ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce [sp. zn. Pl. ÚS 7/03 z 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), část VIII]. Zákonodárce tedy nesmí zasáhnout do vlastnických práv způsobem, který by vedl ke zmaření samé podstaty majetku, resp. ke zničení majetkové základny poplatníka. 12. Zdrženlivost Ústavního soudu v oblasti daňových zákonů se tak při posuzování míry zásahu do majetkových práv zdaňovaných subjektů projevuje v nižší intenzitě přezkumu daňových zákonů v podobě zkoumání pouze extrémní disproporcionality daňové zátěže (resp. dopadu daně) namísto použití intenzity proporcionality v podobě příkazu k optimalizaci (bod 103 nálezu). 13. Zároveň však právní úprava zdaňování nesmí odporovat principu rovnosti, ať již v podobě zákazu libovůle při stanovení povinností, resp. při odlišování subjektů a práv dle čl. 1 Listiny, ne