— Nejvyšší správní soud

11 A 184/2021- 59 - text 12 11 A 184/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: X., nar. X, bytem X proti žalovanému: Ministerstvo obrany ČR, sídlem Tychonova 221/1, 160 00 Praha 6 - Hradčany v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 15.7.2021, sp. zn. SpMO 32972/2021-1322, č.j. MO 206477/2021-1322 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ministra obrany ze dne 15.7.2021, kterým zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 22.4.2021, č.j. 170019521/2020-7460, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání osvědčení válečného veterána podle zákona č. 170/2002 Sb., ve znění účinném do 31.5.2014. Žalobní body 2. Žalobce je přesvědčen, že splnil všechny podmínky stanovené zákonem pro vydání osvědčení válečného veterána. Žalobce nesouhlasí s důvodem pro zamítnutí žádosti, tak jak jej uvedl ministr a zdůrazňuje, že „úvahy o smyslu zákona ve vztahu k ocenění válečných veteránů“, „smyslu přijetí zákona č. 170/2002 Sb.“ odkazu na Preambuli zákona, „hodnotové vodítko“ nalezlo své „normativní vyjádření až v § 3 odst. 4 …, a to na základě novely zákona č. 88/2014 Sb.“, (ale žalobcova věc se posuzuje podle znění zákona č. 170/2002 Sb., kde znění § 3 odst. 4 není). Zdůraznil, že vojáci v roce 1968 vykonávající základní vojenskou prezenční službu ji nevykonávali ve prospěch režimu jednajícího v rozporu se zásadami demokratické společnosti, ani ze své vůle nesloužili režimu pozdějším předpisem – zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu hodnoceným jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. Vojáci základní prezenční služby svojí vojenskou službou rozhodně komunistický režim aktivně neprosazovali, neorganizovali, nepodněcovali v politické a ideologické oblasti ani nebyli funkcionáři v tom smyslu, jak to má na mysli § 1 odst. 2. Vojáci nebyli organizací založenou na ideologii ve své činnosti směřující k potlačování lidských práv a demokratického systému. 3. Nesouhlasí s tím, že ministr jej řadí do jedné skupiny s Lidovými milicemi, které skutečně vykonávaly úkoly ve prospěch režimu jednajícího v rozporu se zásadami demokratické společnosti – Lidová milice byla definována jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“ a nikdy nebyla legalizována právními předpisy. Poukázal na to, že ministr se odvolává na preambuli zákona č. 170/2002 Sb., a ačkoli připouští, že mezinárodní právo považuje okupaci za součást mezinárodního ozbrojeného konfliktu, k ozbrojenému konfliktu, v jehož době vykonával žalobce službu, uvádí, že tento nesplňuje vlastnosti vyjádřené v preambuli tohoto zákona, a proto na něj tento zákon nelze použít. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí. 4. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že ministr nepovažuje předmětnou vojenskou službu žalobce za formu odporu, která dle stanoviska Vojenského historického ústavu formou odporu je, kterou lze brát a posoudit dokonce za takovou, která nerespektovala rozkaz tehdejšího ministra obrany „neopouštět mírovou posádku, v žádném případě nepoužívat zbraně a sovětským vojskům na československém území poskytnout maximální pomoc“. Žalobce zdůraznil, že byl v rotě, která byla určena k obraně tankového parku v Písku 1. situovanému mimo kasárna, 2. šlo o ozbrojené obránce – vojáky včetně nočních hlídek, 3. s rozkazem nepustit k tankům žádného z okupantů, což žalobce (i ostatní vojáci) splnil jako voják, kterému bylo jasné, že v případě plnění bude nutné použít zbraň, což jistě bez pochybností znamená i nasazení vlastního života. Splnění tohoto odporu je však ministrovi málo, když vlastně říká, že nešlo minimálně ani o obranu hodnoty svobody. Je přesvědčen o tom, že i jeho služba byla obranou hodnoty svobody a zaslouží si morální ocenění, neboť se tak stalo v době, kdy do země vpadlo v prvém sledu 100 000 vojáků, 2 300 tanků, 700 letadel tehdejšího Sovětského svazu a tento kontingent se rozrostl až na 750 000 vojáků, 6 000 tanků a 800 letadel. Zřejmě je to ministrovi málo v porovnání se službou vojáků v misích v zahraničí. Avšak, stejně jako žalobce, i tito vojáci byli a jsou vojáky, kteří splnili svoji povinnost a rozkaz. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Poukázal na to, že Vojenský historický ústav ve svém stanovisku, na které odkazuje žalobce, uvedl, že nemá žádné poznatky o zapojení 14. tankového pluku v Písku, v rámci kterého žalobce vykonával vojenskou službu, do ozbrojeného konfliktu v srpnu 1968. Žalobce své tvrzení o ozbrojené ostraze tankového praporu nedoložil žádnými dalšími důkazy. Vojenský historický ústav se stanoviskem vyjádřil pouze k formám eventuálního odporu, což ale nelze chápat jako závazné stanovisko k případnému splnění zákonných podmínek pro vydání osvědčení válečného veterána. K tomu by ani nebyl příslušný. Zdůraznil, že je z historických zdrojů známo, že bylo vydáno několik rozkazů, které výslovně jakoukoli činnost směřující proti okupujícím vojskům Varšavské smlouvy bezvýhradně zakazovaly. Jednalo se například o Rozkaz Ministra národní obrany č. 13 ze dne 22.8.1968, Rozkaz Prezidenta republiky ze dne 22.8.1968 a Rozkaz Ministra národní obrany č. 011 ze dne 24.8.1968. Pokud by soud neměl uvedené historické skutečnosti za prokázané, navrhl žalovaný výslech svědka historika PhDr. P. T., Ph.D. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl v rámci podané žaloby žádné nové skutečnosti, odkázal žalovaný na odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých správní orgány správně vyhodnotily, rozlišily a podrobně popsaly aspekt zákona č. 170/2002 Sb. o válečných veteránech, kdy ve svých rozhodnutích došly k závěru, že smysl, povaha a účel zákona o válečných veteránech, za podmínek, za jakých byl přijat a k čemu se vztahuje, nelze připodobňovat k případu žalobce. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 6. Žalobce využil svého práva a zaslal soudu k vyjádření žalovaného repliku. Ke stanovisku Vojenského historického ústavu uvedl, že tento uvádí „pro představu jsou zde formy odporu u jiných útvarů … , příprava obrany kasáren pro případné pokusy o násilné obsazení, ….“. U žalobce šlo o ještě vyšší formu odporu, neboť byla založena obrana tankového praporu citovaného 14. tankového pluku v Písku, kde byly tanky připraveny k bojové činnosti a ten se nacházel mimo kasárna. Dle žalobce Ministerstvo obrany připouští a uznává, že u vojenského útvaru k odporu došlo, pokud tvrdí, že tam nebyla „výraznější“ forma odporu. Hodnocení pojmu „ozbrojený konflikt“ v rozhodném období osvědčuje stanovisko samotného MO, sekce obranné politiky a strategie, oddělení mezinárodního práva č.j. MO 333145/2020-3691 z 18.11.2020, které žalobce cituje v podané žalobě na straně 3. Žalobce tvrdí, že mu není známo, zda rozkaz k ozbrojené obraně tankového parku byl dán ústně či písemně. O tom jako voják neměl žádnou informaci. Skutečností je, že se přesunul do tankového parku a z rozkazu k jeho obraně vyplývalo, že má park s ostatními bránit proti vniknutí okupačních vojáků a techniky. K vydaným rozkazům žalobce uvedl, že jejich vydání nesporuje a není tedy nutné vyslýchat navrženého svědka historika PhDr. P. T., Ph. D. Dále se pak k věci vyjádřil shodně jako v podané žalobě. Jednání soudu 7. U jednání soudu účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Obsah správního spisu 8. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že žalobce podal dne 8. 7. 2020 u žalovaného žádost o vydání osvědčení válečného veterána, neboť vykonával službu jako příslušník – voják ČSA u VÚ 32060 Žatec a pak u VÚ 6177 v Písku do 17. 9. 1968. U vojenského útvaru v Písku byl jako řidič tanku od 21. 8. 1968 do 19. 9. 1968 v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v pohotovosti jako bojový útvar. Kasárna opustil 20. 9. 1968. Dne 27. 10. 2020 svou žádost doplnil s odkazem na usnesení Poslanecké sněmovny z 22. 8. 2018, ve kterém bylo označeno vtrhnutí vojsk v roce 1968 za akt invaze a následné okupace, které bylo v rozporu s mezinárodním právem. Právě v této době byl žalobce vojákem v činné službě. Zdůraznil, že by jeho záležitost měla být posuzována jako služba v místě s výrazně zhoršenou bezpečnostní situací bez ohledu na skutečnost, zda taková situace nastala v zahraniční misi, či nikoli. Rozhodně vpád vojsk v roce 1968 na území Československa jako akt invaze a následné okupace byl výrazně zhoršenou bezpečnostní situací odpovídající ozbrojenému konfliktu. 9. Sekce správy a řízení organizací Ministerstva obrany, odbor pro válečné veterány požádala dne 27. 7. 2020 Vojenský historický ústav o stanovisko, přičemž Vojenský historický ústav ve sdělení ze dne 7. 9. 2020 uvedl, že invaze vojsk Varšavské smlouvy na území ČR a situace po ní, naplňuj