7 As 31/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 32/2021- 68 - text 10 9A 32/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: R. K. bytem X zastoupen JUDr. Václavem Maisnerem, advokátem sídlem Topasová 855/2, 153 00 Praha 5 proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, sídlem Na Popelce 2/16, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30/2021-NBÚ/07-OP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „žalovaný“), jímž žalovaný zamítl jeho rozklad proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „Úřad“) ze dne 3. 11. 2020, č. j. 95141/2020-NBÚ/P, kterým bylo dle § 121 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) rozhodnuto o nevydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné (dále jen „Osvědčení“), neboť žalobce nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle § 12 odst. 1 písm. d) zákona; a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že na základě žádosti o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Tajné ze dne 28. 2. 2020 (dále jen „žádost“) provedl Úřad u žalobce bezpečnostní šetření ve smyslu § 89 a násl. zákona. Žalobce přitom disponoval osvědčením pro tento stupeň utajení s platností od 8. 11. 2013 do 7. 11. 2020 (dále jen „původní osvědčení“), č. NBÚ-095622. V průběhu platnosti původního osvědčení Úřad úkony dle § 110 zákona ověřoval, zda žalobce i nadále splňuje podmínky pro jeho držení, neboť zjistil skutečnosti negativního charakteru, a následně zahájil řízení o zrušení platnosti původního osvědčení ve smyslu § 101 odst. 1 zákona. V mezidobí došlo k zániku platnosti původního osvědčení uplynutím času. 3. V řízení o žádosti Úřad vycházel z podkladů nacházejících se v neutajované, ale i v utajované části bezpečnostního svazku ve věci vedeného. Na jejich základě dospěl k závěru, že u žalobce existuje bezpečnostní riziko dle § 14 odst.. 3 písm. d) zákona, tedy chování, které má vliv na důvěryhodnost žalobce a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. Toto riziko spatřoval v opakovaném vědomém porušování interních předpisů Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „MZV“) ze strany žalobce, a to konkrétně v neoprávněném postupu žalobce spočívajícím v tom, že žalobce, jakožto konzul zastupitelského úřadu Akkra, změnil rozhodnutí svého nadřízeného pracovníka – velvyslance, o neudělení víza občanovi Toga A. D. V., tak, že svým rozhodnutím vízum naopak udělil (dále jen „změna rozhodnutí nadřízeného pracovníka“); a dále v tom, že žalobce bezdůvodně otálel s oznámením ztráty vízových štítků, k jejímuž zjištění došlo dne 25. 8. 2015, nadřízeným pracovníkům (dále jen „ztráta vízových štítků“). Dále zjistil Úřad rizikové chování vyplývající z podkladů pocházejících z utajované části bezpečnostního svazku, především z informací obsažených ve zprávě příslušné zpravodajské služby. K nim konstatoval, že nemůže uvést bližší informace o konkrétním chování žalobce, neboť by byl závažným způsobem ohrožen zájem jiného orgánu státu, potažmo ČR, na ochraně tímto orgánem postoupených informací. S ohledem na uvedené tedy Úřad rozhodl o zamítnutí žádosti a nevydání osvědčení. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě. O rozkladu rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. V něm mimo jiné uvedl, že bezpečnostní řízení je specifickým řízením, v němž je upřednostněn zájem státu na ochraně utajovaných informací s tím, že účastník řízení může svá práva uplatnit ve správním soudnictví, kdy správní soud má právo seznámit se s utajovanými podklady rozhodnutí a je garantem práva na spravedlivý proces. Dále uvedl, že Úřad v souladu s § 14 odst. 6 zákona přihlédl při posuzování, zda je chování žalobce bezpečnostním rizikem, k tomu, do jaké míry může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, k době jeho výskytu, jeho rozsahu, charakteru a k jeho chování v období uvedeném v § 14 odst. 4 zákona. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101 (dále jen „rozsudek č. j. 7 As 31/2011-101“). 5. Dodal, že Úřad v prvostupňovém rozhodnutí jasně a podrobně vysvětlil přijaté závěry. Dále zdůraznil, že při rozhodování o bezpečnostní spolehlivosti účastníka řízení postačí již samotné podezření z možné existence bezpečnostního rizika a je na Úřadu, aby si učinil úsudek o bezpečnostní spolehlivosti účastníka. Při konstatování bezpečnostního rizika se tedy Úřad řídí zásadou bezpečnostního řízení „v pochybnostech v neprospěch“, dle níž pro konstatování bezpečnostního rizika postačí kvalifikovaný předpoklad jeho existence. Připomněl, že Úřad není při shledání skutkové podstaty bezpečnostního rizika vázán rozhodnutím jiných orgánů státu. 6. Shrnul, že jednání žalobce popsaná v prvostupňovém rozhodnutí by každé zvlášť pravděpodobně nebyla posuzována jako bezpečnostní riziko, ve svém souhrnu však vzhledem k jejich opakování není záruka, že k podobnému porušení stanovených pravidel nedojde jen při porušování vnitřních předpisů, ale i povinností zajišťujících ochranu utajovaných informací dle zákona. Dodal, že neméně nebezpečné je to, že žalobce svá chování za natolik závadová, aby představovala bezpečnostní riziko, nepovažuje. II. Obsah žaloby 7. Žalobce v prvním žalobním bodě namítal, že bylo prvostupňovým a žalobou napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jelikož mu nebylo vydáno osvědčení, nemůže působit na pozici kariérního diplomata ani se nemůže účastnit interních výběrových řízení vyhlašovaných MZV, v nichž je takové osvědčení vyžadováno. 8. Ve druhém žalobním bodě namítal porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. To spatřoval zaprvé ve skutečnosti, že vzhledem k tomu, že část spisu ve věci je utajovaná, nemohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nebylo mu ani umožněno, aby se seznámil se všemi podklady, které k prvostupňovému a žalobou napadenému rozhodnutí vedly. Proto se v souladu s judikaturou NSS obrátil na zdejší soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí. 9. Dále namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i jde-li o neutajovanou část spisu. Uvedl, že v něm absentují úvahy odůvodňující závěr, že je u něj dáno jakékoli bezpečnostní riziko, resp. v čem toto riziko spočívá i u těch jednání, jejichž popis nebyl utajen. V žalobou napadeném rozhodnutí není rozvedeno, proč mají jeho popisovaná jednání představovat bezpečnostní riziko, na jehož základě byl shledán jako osoba bezpečnostně nespolehlivá. K tomu upozornil na žalovaným uváděný rozsudek č. j. 7 As 31/2011-101, z něhož citoval pasáž o tom, že zákonodárce dal v § 14 odst. 3 zákona prostor pro: „komplexní, všestrannou a do hloubky konkrétních okolností jednotlivého případu jdoucí úvahu o tom, zda v daném případě je bezpečnostní riziko vskutku dáno (…).“ Uvedl, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí pouze zopakoval konstatování Úřadu, že je u něj dáno bezpečnostní riziko, nicméně neuvedl podrobné úvahy o aspektech jeho chování, které mohou mít vliv na jeho důvěryhodnost a ovlivnitelnost ve vztahu ke schopnosti utajovat informace. Není ani zřejmé, čím je veřejný zájem na ochraně utajovaných informací jeho osobou ohrožen. Dodal, že obě rozhodnutí sice obsahují podrobný popis jeho jednání, z něhož vyvozují bezpečnostní riziko, samotný popis by však byl postačující toliko v oblasti pracovněprávního posouzení. Pracovněprávně však byl již potrestán a MZV nepovažovalo popisovaná porušení interních povinností za závažná. 10. Dále namítal, že Úřad ani žalovaný ve svých rozhodnutích nevycházeli z § 14 odst. 6 zákona a neprovedli úvahu podle tohoto ustanovení. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí stran této námitky pouze uvedl, že posouzení dle § 14 odst. 6 zákona bylo Úřadem provedeno. Dle žalobce ale při užití správního uvážení nemůže být dostačující pouze konstatování, že při posuzování, zda uvedená jednání jsou bezpečnostním rizikem: „bylo přihlédnuto k ustanovení § 14 odst. 6 zákona“. K tomu uvedl, že dle něj se nejblíže úvaze dle § 14 odst. 6 zákona blíží argumentace na str. 4 žalobou napadeného rozhodnutí, že: „I když je skutečností, že k tomuto chování došlo před cca 5 lety, má komise za to, že pro posouzení bezpečnostní spolehlivosti účastníka řízení je toto chování nadále relevantní, a to mimo jiné proto, že z vyjádření účastníka řízení uvedených např. při pohovoru či v rozkladu, vyplývá, že účastník řízení takovéto chování stále nepovažuje za problematické, res