15 A 144/2023 – Městský soud v Praze

15 A 144/2023- 70 - text  7 15 A 144/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: D. N. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0389987/DO-2023 jako nepřijatelné dne 1. 12. 2023 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 1. 12. 2023 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0389987/DO-2023 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0389987/DO-2023. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 1. 12. 2023 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, a to v Itálii. Žalobce má za to, že nárok na udělení dočasné ochrany v České republice má bez ohledu na to, že jej již úspěšně uplatnila v Itálii. Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) totiž neupravuje možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že o ni žadatel požádal nebo ji získal v jiném členském státě. Žalovaný nebyl oprávněn žalobci tento nárok upřít tím, že žádost nepřijme k věcnému posouzení na základě uplatnění vnitrostátního práva. Tato úprava nepřijatelnosti podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“) je nepoužitelná pro její rozpor se směrnicí o dočasné ochraně, dle které mohou členské státy poskytovat pro osoby, kterých se směrnice týká, podmínky, které jsou toliko příznivější, než je znění samotné směrnice o dočasné ochraně. Žalobce dále uvedl, že se dočasné ochrany v Itálii ke dni 15. 5. 2023 vzdal. Dodal, že správní soudy dovodily rozpor výluky soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina s unijním právem, přičemž vyřízení žádosti způsobem, jak to učinil žalovaný, je faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze spatřovat nezákonný zásah, proti němuž se žalobce může bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s.ř.s. 3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť žalobce je stále držitelem dočasné ochrany v Itálii. Žalobce sice uvádí, že se dočasné ochrany vzdal, nicméně tomuto tvrzení neodpovídá záznam v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD), kde žalobce stále figuruje jako držitel dočasné ochrany v Itálii. Žalobce ke své žádosti nepředložil žádný doklad o tom, že se dočasné ochrany v Itálii vzdal. 4. Žalovaný poznamenal, že žalobce jako držitel dočasné ochrany v Itálii již není osobou, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu. Žalobce sice využívá svého práva na dočasnou ochranu, činí tak však nikoli z důvodu, aby v České republice hledal tuto ochranu, ale proto, aby mohl v České republice pobývat s bratrem, matkou a jejím manželem. Tento jeho postup je spíše zneužitím institutu dočasné ochrany. Žalovaný musí přistupovat k výkladu a aplikaci ustanovení Legis Ukrajina tak, aby zamezil zneužití práva na dočasnou ochranu. V případě žalobce byl zcela zřetelně naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedený v § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 5. Žalovaný dále uvedl, že směrnice o dočasné ochraně sama, ačkoliv tento základní princip z jejích ustanovení vyplývá, nikterak neřeší, jak by měly členské státy naložit s žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Tuto otázku směrnice zjevně ponechává na vnitrostátním právu členských států. Směrnice o dočasné ochraně současně předpokládá, což potvrzuje její článek 26, že by měly v rámci členských států probíhat relokace právě s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států. Žádný takový mechanismus však nebyl aktivován. Evropská komise k tomuto uvedla, že osoby si mohou zvolit, v jakém státě o dočasnou ochranu požádají. Smyslem této prvotní volnosti však má být zajištění maximálního rozprostření zátěže mezi členskými státy, aby nedošlo k přehlcení zemí prvního vstupu. S ohledem na absenci centrálního distribučního mechanismu předvídaného směrnicí o dočasné ochraně, je Česká republika oprávněna reagovat ve smyslu směrnice o dočasné ochraně na vyčerpání nebo i na hrozící vyčerpání národních kapacit. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu z důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. c, d) Legis Ukrajina tedy nejenže není v rozporu se samotnou směrnicí o dočasné ochraně, ale je odrazem zásady uvedené v čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně a jejím cílem je bránit zneužívání práva. 6. Česká právní úprava taktéž nikterak neodporuje článku 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). To, že se členské státy dohodly, že nebudou aplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená jen to, že držitel dočasné ochrany, který neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. 7. Dne 26. 3. 2025 zaslal žalovaný soudu další vyjádření, v němž reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”), v němž jmenovaný soud odpověděl na předběžné otázky Nejvyššího správního soudu stran výkladu právních předpisů souvisejících s projednávanou věcí. Podle žalovaného tento rozsudek na případ žalobce aplikovat nelze, protože v jeho případě došlo k udělení dočasné ochrany v jiném členském státě, a dopadá na něj proto § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, zatímco Soudní dvůr EU se zabýval skutkově odlišnou situací, kdy žadatelka o dočasnou ochranu v České republice měla současně požádáno o týž pobytový titul ve Spolkové republice Německo, kde doposud nebylo o žádosti rozhodnuto [řešil tedy jen důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina]. Žalovaný se nadále domnívá, že není možný druhotný pohyb mezi jednotlivými členskými státy EU osob, jimž byla dočasná ochrana přiznána. 8. Žalovaný následně zaslal soudu další vyjádření navazující na rozsudek Krasiliva a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025 č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42). Navrhl, aby soud položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s evropským právem a dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně možnosti sekundárního pohybu osob. 9. Soud o žalobě uvážil následovně. 10. Žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a též dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (rozsudek řečeného soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42). 11. Žaloba je důvodná. 12. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodn